Koutkův koutek

Rybníkářství v Čechách

Historie rybníkářství je prastará. První mělké nádrže, jejichž úkolem bylo zadržování vody, budovaly již nejstarší civilizace a důvodem jejich výstavby byla bezesporu potřeba zavlažovat zemědělskou půdu v obdobích sucha a nepochybně také sloužily jako zásobárna vody pro obyvatelstvo.
Do střední Evropy přinesli umění stavění hrází účastníci křížových výprav, kteří se během válečných tažení seznámili s touto technologií v jižní Evropě a také v Palestině.
Přirozeně prvním „projektantem“ vodních nádrží byla sama příroda. Prameniště, jezera, zátoky i slepá ramena meandrujících řek zastávala funkci pozdějších rybníků a pokud ležela v blízkosti obchodních magistrál, bylo takové prostředí ideální pro vznik tržních osad, předchůdkyň prvních raně středověkých měst.
Není příliš známou skutečností, že prvními staviteli jakýchsi „prarybníků“ na našem území byli ve 3. a 4. století našeho letopočtu prospektoři, kteří na Šumavě, na Českomoravské vysočině a v moravském Podyjí hledali zlato a další cenné kovy. K rýžování a plavení vytěžené rudy bylo potřeba velké množství vody. Za účelem jejího zadržení budovali nádrže, kterým se říkalo stavy.
Okolo roku 1000 začaly do zakládání rybníků významně promlouvat církevní řeholní řády, zejména cisterciáci, premonstráti, benediktini a augustiniáni. Jejich život provázela přísná askeze a ryby byly jediným masitým pokrmem, který jim víra dovolovala přijmout (cisterciákům dokonce pouze v neděli). Logickým vyústěním těchto skutečností bylo zakládání klášterních rybochovných rybníků a je třeba říci, že mezi mnichy se našla řada dnes neznámých řeholníků se schopností vybrat pro budoucí rybník (ale i klášter či obyčejnou poustevnu) vyhovující místo.
Významnými zakladateli a budovateli našich rybníků byli také Němečtí rytíři. Tento církevní rytířský řád, založený v roce 1190 se počátkem 13. století objevil v Čechách a jeho členové se brzy proslavili jako měřičkové, tzn. geometři či projektanti vodních děl. Němečtí rytíři stavěli rybníky zprvu v ploché krajině vnitrozemí, kde se jim dařilo přeměnit ladem ležící slatiny v končiny hospodářsky využitelné. Okolo roku 1240 se rybníkářský věhlas Německých rytířů donesl pánům z Hradce a Krumlova a tito mocní feudálové je pozvali k projektování rybníků na českém jihu. Jejich vyměřovací metody již byly na svou dobu revoluční: využívali vodováhu (krokvici) i provazec na měření délek. Dovedli již hráze, které zadržovaly vodu v soutěskách a údolích potoků a říček, opatřit rourami a splavy pro vypouštění přebytečných vod a zabránit tak protržení hrází, které by v mnoha případech znamenalo katastrofu. Měřičkové, pozvaní na Krumlov se podíleli i na vyměřování příkopů a parkánů městského opevnění.
Již z pohledu na podrobnější mapu republiky je patrné, že největší koncentrace rybníků na našem území je v teritoriu jižních Čech. Je to nepochybně také zásluhou dvojice mocných pánů z Hradce, Oldřicha a Jindřicha, kteří v první polovině 14. století doprovázeli na jedné z mnohých vojenských výprav toulavého krále Jana Lucemburského. Mimo jiné si všimli rybníkářské technologie, používané v té době ve Francii. Spatřili hráze zpevněné kamennými tarasy, dřevěnými kládami i důmyslné rybniční výpusti a jali se nové postupy zavádět na svých panstvích. Hráze rybníků získaly větší trvanlivost, jejich protržení nebyla tak častá a novinka se rychle rozšířila ne celé území Čech.
Ze zmiňované doby pocházejí první do dnešních dob přetrvalé významné rybníky: jsou jimi Doksanský (Velký) rybník – dnešní Máchovo jezero, rybníky Dvořiště u Lomnice nad Lužnicí, táborský Jordán a jindřichohradecký Vajgar.
Na tomto místě je asi vhodné připomenout, že první rybníky v Čechách vznikaly mimo dnešní hlavní rybniční pánve, tedy Třeboňsko, Českobudějovicko a Pardubicko. Bylo to dáno tím, že technologie prvních stavitelů jim neumožňovala pouštět se do rozsáhlých rybničních staveb a pro budování rybníků tak byly voleny oblasti členitějšího terénu s hlubšími údolími. Jejich přehrazení umožnilo dosáhnout při relativně malé ploše hladiny takového vzdutí, že ryby mohly přežít zimu hluboko pod ledem.
Z doby Karla IV. jsou zmiňovány rybníky Bošilecký (1355) a Dvořiště (1367). V souvislosti s rybníkem Dvořiště se dochoval zápis o tom, jak se vrchnost, v tomto případě majitel Lomnice Ješek z Kosovy Hory, vyrovnává se svými osedlými i s držiteli sousedních panství, jejichž půda zmizela pod hladinou rybníka.
Hlavními oblastmi budování rybníků byly krom královských držav v okolí Českých Budějovic také okolí Dymokur u Městce Králové, Blatensko, Lnářsko, oblast u Rožmitálu, Telčsko, ale již i Jindřichohradecko a Třeboňsko.
Také jména prvních známých zeměměřičů pocházejí z druhé poloviny 14. století. Ze starých záznamů se tak dovídáme, že blata u Zlivi vyměřoval jistý Jaroslav z Huntova, na Krumlově se činil lovčí Petr z Ostrova a pod Plzní působili lovčí Zdislav a Oldřich Žďákavec.
Přelom 14. a 15. století je prvním zlatým věkem českého rybníkářství. Rybník, nebo alespoň rybníček najdeme u každé vsi i dokonce i u mnohé poddanské usedlosti. Pro nově vznikající rybníky je zabírána zemědělská půda. Rybníky ovšem byly i vysoce ceněny. Velkou Holnou (tehdy jen Holnou) poblíž Kardašovy Řečice si páni z Hradce cenili na 600 kop českých grošů, což byla v té době cena až tří vesnic se všemi důchody a poplatky.
Slibný vývoj rybničního hospodaření přerušily husitské války. Husité sice rybníky přímo neničili a o ty na vlastním táborském panství se pečlivě starali, ale celková hospodářská stagnace měla negativní dopad i na tento obor.
Po husitských válkách již začaly vznikat první rybniční soustavy. Pomyslným otcem rybníkářství na přelomu 15. a 16. století byl bohatý velmož Vilém z Pernštejna. Centrem pernštejnského panství bylo město Pardubice, rodina ale vlastnila rovněž panství na Moravě a také jihočeskou Hlubokou (s velikým rybníkem Bezdrevem). Pernštejnovo rybníkářství na Pardubicku bylo pojato skutečně velkoryse. Založeno bylo na 400 rybníků, z nichž některé co do velikosti předčily i pozdější Rožmberk. Pernštejn nezahálel ani na Hluboké. Rybník Bezdrev rozšířil natolik, že dnes mu co do velikosti patří druhé místo v České republice. Jeho vody jsou rozváděny do dalších menších rybníků soustavy.
Na samém konci 15. století se začalo s budováním největší rybniční soustavy v zemi – třeboňské. Krajem táhly rybníkářské tlupy se svými hejtmany a k nepoznání měnily tvář krajiny.
Poslední z velkých rybníkářů – Jakub Krčín – umírá v roce 1604 a se stavem rybníkářství může být spokojen. V době jeho smrti je v Čechách na 180 000 ha rybníků, jejichž počet se blíží devadesáti tisícovkám. Netuší, že za necelých 15 let se po celé Evropě rozhoří plamen nejhorší války v dosavadních dějinách – války třicetileté. Jižní Čechy se v první fázi války staly bojištěm a rybníky trpěly. Po skončení bojů skýtá jih Čech trudný obraz: vylidněným krajem táhnou hloučky zdecimovaných dezertérů, vypálené jsou vesnice a zpustošená města. Pusté jsou také rybníky, z těch velkých například Svět, Opatovický, Ruda, Vdovec a další. O něco lépe je na panství Viléma Slavaty v okolí Chlumu u Třeboně. Rybí hospodářství se péčí vrchnosti jakž takž drží nad vodou, hladoví sedláci a tuláci ale plení sádky i rybníky.
Význam Krčínovy práce na třeboňských rybnících již měla možnost ocenit řada generací. Hráz jeho nejvýznamnějšího díla, Rožmberka, vlajkové lodi českých rybníků, odolala náporu ničivých povodní v letech 1890 a 2002 a uchránila tak rozsáhlé území od ještě větší pohromy.

*

Mistři zlatého věku

Renesanční šestnácté století bylo doslova zlatým věkem českého rybníkářství. Právě v této době se ve službách zejména jihočeských majitelů panství objevili skuteční mistři svého řemesla.

Štěpánek Netolický (1460? – 1539)
Štěpánek Netolický byl zřejmě největší rybníkářskou osobností první poloviny 16. století. Pocházel z netolické poddanské rodiny a okolo roku 1500 se učil řemeslu rybníkářskému u hejtmanů Žabky a Dobřenského a porybného Kunáta. Jeho školou byly stavby rybníků v okolí Lomnice nad Lužnicí (např. Koclířova a Tisého).
V roce 1505 se Štěpánek stal hlavním rybníkářským hejtmanem a porybným a pustil do velkorysého projektu – návrhu rybniční soustavy v bažinaté pláni mezi Veselím nad Lužnicí a Třeboní. Největšími rybníky Štěpánkovy soustavy jsou Horusický, Opatovický a Káňov.
Mistr Netolický nebyl jen stavitelem rybníků. Jeho znalosti mu umožňovaly projektovat také stavby fortifikační (např. městské opevnění Třeboně včetně bran) a rovněž měšťanské domy (jeho dílem je třeba dnešní hotel U bílý koníčka na třeboňském náměstí).
Rok před smrtí, tedy v roce 1538 ještě poskytuje konzultace svému žáku Mikuláši Ruthardovi ohledně projektu rybníků kolem Lutové, ale jeho životní dráha spěje do finále. Na počátku následujícího roku umírá.
Štěpánek Netolický po sobě zanechal do časů Krčínových ojedinělé dílo. Celkem po něm zbylo 9 velkých a 37 menších rybníků.
Skvělou ukázkou Štěpánkova inženýrského talentu bylo vybudování napájecího kanálu vznikající rybniční soustavy. Dnes jej známe jako Zlatou stoku, toto jméno však dostala až v roce 1621. V dobách Štěpánkových se jí říkalo prostě jen Příkop nebo Strúha – to ovšem nijak nezmenšuje její význam ani kvalitu provedení.
Stoka byla dokončena v roce 1520. Celkem zásobuje vodou rybníky o celkové výměře 2689 ha. Co do velikosti vynikají Horusický, Ponědražský a Záblatský.

Mikuláš Ruthard z Malešova (? – po r. 1576)
Žák Štěpánka Netolického pocházel z vladycké rodiny, sídlící na tvrzi v Malešově u Kutné Hory. Okolo roku 1525 se objevuje na panství Krajířů z Krajku, jehož centrem byly Nová Bystřice a Chlum u Třeboně.
Při práci na tamních rybnících se poznal se Štěpánkem a po jeho smrti převzal i jeho rybníkářské party. Pro Krajíře vystavěl rybniční soustavu v okolí vsi Lutová. Poté změnil vrchnost a přestoupil do služeb Rožmberků na Třeboň. Noví páni si jeho schopností vážili natolik, že jej v letech 1565 – 71 ustavili hejtmanem třeboňského panství. Jeho působení na Třeboni ukončil příchod ambiciózního Jakuba Krčína.
Při budování krajířovské soustavy rybníků u Lutové (Jezero, Hospodář, Žofie) osvědčil měřičské umění přeložením toku neposedné říčky Hostice a získal tak prostor pro stavbu dalších vodních děl (Malá a Velká Kukla a Vizír). Na protilehlé straně toku vznikají rybníky Nový Hospodář a Nové Jezero a také rybník Humlenský. Dalších několik rybníků vystavěl Ruthard na česko – rakouském pomezí. Největší z nich je Svobodný (dříve Svodnice) a dále Skalice a Medenice.
Stavba Staňkovského rybníka nedaleko Chlumu u Třeboně pak byla Ruthardovým parádním číslem. Náročně pojatá údolní nádrž si dodnes zachovala primát nejhlubšího rybníka na našem území (18 m).

Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan (18. 7. 1535 – asi 10. 2. 1604)
Rod, z něhož vyšel nejvýznamnější český rybníkář, je znám již v 15. století, kdy sídlil ve stejnojmenném městečku poblíž Nového Města nad Metují (dnes je jeho součástí). Krčínové měli dokonce vlastní erb – papouška v zeleném poli.
Krčín velmi rychle poznal, které hospodářské obory jsou nejvýnosnější a orientoval se na zemědělství a pivovarnictví. V té době staví své první rybníky – Kapinos u Žáru a Počátek (symbolické jméno, že?) u Třebonína. Protože se jako projektant osvědčil, je mu svěřena stavba dalších rybníků na panství netolickém. Jedním z jeho prvních kroků na Třeboni bylo zahájení výstavby velkého rybníka nad městem – dnešního Světa. Umístění vodní masy přímo nad Třeboní vyvolávalo ovšem obavy a odpor. Jednak kvůli strachu z protržení hráze, jednak pro zábor sadů a chmelnic, patřících třeboňským měšťanům. Krčínovy potíže s třeboňskými se odrazily i do názvu rybníka – Krčín jej nazval Nevděkem, dnešní jméno nese až od roku 1611.
Jakkoli byl Krčín schopným hospodářem a šikovným projektantem, rozhodně se nejednalo o žádného hrdinu dětských čítanek. Ke svým rybníkářům byl tvrdý až nesmlouvavý. Prý zbytečně neublížil, ale také stejně cizí mu bylo bez příčiny konat nějaké dobro. Hodně pil a nenechal na pokoji žádnou sukni. Na počátku roku 1584 předkládá Vilémovi z Rožmberka svůj projekt nejvelkorysejší – projekt rybníka Rožmberk.
Stavba Rožmberka „jihočeského moře“ trvala šest let.Ještě před dokončením svého vrcholného díla Krčín zvětšuje Horusický rybník a rozšiřuje rybník Vlkovický (v té době Pamatuj).
Krátce po předání Rožmberka vrchnosti odchází z Vilémových služeb na své statky na Sedlčansku. Rozporuplné a trochu mystické osobě Krčínově odpovídá i otázka jeho hrobu. Podle dobových záznamů byl pohřben v Obděnicích (severně od Milevska), nicméně po odklopení náhrobního kamene (mimochodem se zajímavým epitafem) se zjistilo, že hrob prázdný. Skutečné místo posledního odpočinku krále českých rybníkářů tak zůstává zatím záhadou…

*

Rybníky pardubických Pernštejnů
V minulých dílech našeho cyklu o českých rybnících jsme se seznámili s historií rybníkářského řemesla, představili jsme si jeho nejslovutnější mistry a jejich dobu a nyní je již na čase obléci turistickou obuv, hodit na záda ruksak a vyrazit za poznáním do terénu. Cílem první naší výpravy budou rybníky, které na svém pardubickém panství nechal vystavět šikovný hospodář Vilém z Pernštejna.
Pardubicko - bohdanečská rybniční soustava
Když se v roce 1475 ujal ještě ne čtyřicetiletý Vilém z Pernštejna správy rozsáhlého rodového majetku, ukázal se jako zdatný podnikatel. Jako schopný hospodář viděl potenciální zisky, které by mohly do rodové pokladnice plynout z hospodaření na rybnících. Rovinatá krajina v okolí Pardubic a Bohdanče, tvořená podmáčenými labskými nivami, byla ideálním prostředím pro výstavbu na svou dobu ojedinělé rybniční soustavy, v době svého vzniku nejrozsáhlejší v Čechách (Třeboňsko si na své vodní obry ještě pár let počká). Nevíme přesně, kdy počali fišmistr Vlček, Jan Křenek z Čestic a Kunát z Dobřenic měnit nehostinná blata v kulturní krajinu, bylo to ale v posledních letech 15. století a v prvních desetiletích století následujícího. Rybniční soustava se táhla přibližně od Sezemic po Přelouč. Největšími vodními plochami zde byly rybníky Velká Čeperka a Oplatil, které svou rozlohou dosahovaly tisíce hektarů, významné byly i rybníky Bohdanečský, Pohránovský a Sopřečský. V roce 1560 dosáhlo pardubické rybníkářství svého zenitu, soustava zahrnovala na 230 nádrží všech velikostí. Pro napájení rybníků byl roku 1514 dokončen Opatovický kanál – inženýrský „majstrštyk“ své doby: při délce 32,5 km měl spád pouhých 1,3 metru! Kanál se zachoval dodnes, vychází z Labe u Opatovic a opět se do něho vrací u Semína nedaleko Přelouče. Z Opatovického kanálu se větví řada vedlejších kanálů a struh, dodnes dokumentující schopnosti středověkých projektantů. Intenzívní zemědělské hospodářství a rozvoj průmyslu bohužel proměnilo tuto unikátní technickou památku na mnoha místech v nevzhlednou, nevábně zapáchající stoku. Neveselý osud potkal i velkou část rybniční soustavy. V roce 1948 existovalo pouhých 32 vodních děl. Prakticky beze stopy zanikla Velká Čeperka, výrazně se zmenšil Oplatil, jehož podobu navíc zcela změnila těžba písků – dnes je veden jako pískovna s možností rekreačního využití. Bohdanečský rybník nezadržitelně zarůstá rákosem a vodními travami. Na druhou stranu byl v roce 1972 dokončen nový rybník Buňkov u Přelouče.
Pohránovský rybník a Oplatil
Naši cestu k Vilémovým rybníkům zahájíme od pardubického nádraží a městským autobusem (č. 6 nebo 17) odtud dojedeme na konečnou Ohrazenice. Po lávce překonáme železniční trať a mezi zástavbou narazíme na žlutou turistickou značku, která nás po necelém kilometru dovede příjemnou lesní cestou k Pohránovskému rybníku (40 ha). Tento rybník je z velké části obklopen lesem a vodu mu dává jedna z větví Opatovického kanálu, tzv. Velká strouha. Podél severního břehu u vesnice Pohránov se vine odlehčovací stoka, typická spíše pro rybníky jihočeské. Pohránovský rybník má zajímavě řešenou výpust. Z jihovýchodního kouta rybníka vychází úzký, přibližně třista třicet metrů dlouhý chobot, ukončený kratičkou, pouze třicetimetrovou hrázkou, v jejímž středu je umístěno stavidlo. Pokračujeme silnicí přes Pohránov a Hrádek k severu a asi po dvou kilometrech se ocitneme u pískovny Oplatil (80 ha). Z hlediska exkurse po pernštejnských rybnících je zajímavá pouze tím, že kdysi bývala jedním z největších článků soustavy, novodobá těžba písků charakter rybníka zcela změnila, v létě se zde ale dá příjemně osvěžit v čisté vodě.
Do ptačího ráje
Od křižovatky u Oplatila se dáme silnicí vlevo směrem na Lázně Bohdaneč a asi po dvou kilometrech uhneme vpravo na můstek přes Opatovický kanál. Za ním se napojíme na naučnou stezku, věnovanou Bohdanečskému rybníku (90 ha). Tato nádrž je z celé dnešní soustavy nejznámější a také nejpozoruhodnější. Stále přibývající rákosiny – za posledních sto let sebraly rybníku 168 ha vodní plochy - se staly hnízdištěm vodního ptactva a známou ornitologickou rezervací, vyhlášenou roku 1951. Za druhé světové války zde byla dělostřelecká střelnice (!), dnes se tu zastavují mořští orli, kormoráni, bílé volavky i kvakoši noční, žije zde husa velká, bukač i bukáček malý. Rezervace zahrnuje i podstatně menší rybník Matka, ležící severně od rybníka Bohdanečského. Asi nejhezčí výhled na rybník je z rozlehlého výběžku, nazývaného Polákův ostrov. Ptactvo tu můžeme pozorovat z nevysoké, dřevěné rozhledny, stojící přímo na břehu, stále však musíme mít na paměti, že jsme v přírodní rezervaci a podle toho se zde chovat. Na vykoupání v Bohdanečském rybníku tedy rovnou zapomeneme, on také svými pobřežními porosty a bahnem k němu ani neláká. Sluší se připomenout, že rybník je nejstarším z celé soustavy, fišmistr Vlček jej vyměřil před rokem 1480.
Kolem Skříně k Buňkovu
Od Bohdanečského rybníka pokračujeme po zelené značce okolo bohdanečského koupaliště a lesních rybníků Skříň (26 ha) a Rozhrna (23 ha) do Přelovic a dál na okraj obce Břehy. U výletní restaurace Cikánka, stojící u silnice nad rybníkem Buňkov (k němu se ještě vrátíme), kde se dá velmi příjemně posedět, odbočíme vpravo na lesní cestu a za půl hodinky staneme na hrázi velkého Sopřečského (66 ha) rybníka. Cestou ještě můžeme krátce odbočit k rybníku Černý Nadýmač (10 ha), který je ukryt v lese a v rákosí na jeho březích lze rovněž pozorovat řadu chráněných druhů vodního ptactva. Sopřečský rybník má více než šest set metrů dlouhou hráz, zpevněnou mohutnými, starými duby, v jejímž sousedství vykukuje mezi stromy stavba rybářské bašty. Rybník po třicetileté válce zanikl, obnovil jej po roce 1881 majitel panství baron Richard Drasche. Stejnou cestou se vrátíme zpět a čeká nás poslední rybník našeho putování – Buňkov (57 ha). Jeho vyměřování započalo v roce 1968 a jak pamětníci dosud vzpomínají, šlo o stavbu nelehkou. Tak jako před staletími měřičkové pernštejnští, i jejich následovníci se museli potýkat s neklidnou masou tekutých písků, které znamenaly nebezpečí pro lidi i stavební stroje. Dílo se podařilo dokončit až o čtyři roky později, jde tedy o jeden z nejmladších rybníků celých Čech. Krom chovu ryb slouží k rekreaci, na jeho břehu je v letních měsících v provozu autokemp, kvalita vody však není kontrolována hygieniky a jak praví cedule na břehu, koupání zde je na vlastní nebezpečí. Rybník je však pěkně posazen na okraji obce.
Nyní již zbývá jen návrat – máme v nohách okolo třiceti kilometrů a i když cesta nevedla nijak náročným terénem, jistě uvítáme přeloučské nádraží. Cestou si ještě prohlédneme z mostu Živanickou strouhu a o kousek dál i jez na Labi s vodní elektrárnou.

*

Za veselskými rybníky a pískovnami
Při našem cestování po českých rybnících se tentokrát vypravíme poprvé (ale zdaleka ne naposled) do končin rybníkům nadmíru zaslíbených – do zádumčivých jižních Čech. Budeme se toulat podél řeky Lužnice, uvidíme staleté duby na rybničních hrázích i rázovité vesnice s ladnými oblinami štítů, navštívíme několik vzácných přírodních lokalit, ale hlavními cíli zůstanou rybníky, kterých je jižně od Veselí rozházeno v krajině několik desítek různého stáří, velikosti i tvaru.
Z Veselí k pískovnám
Cestu započneme v sedmitisícovém městě Veselí nad Lužnicí, ležícím na soutoku Lužnice s Nežárkou. Městečku s pěkně upraveným, historickým náměstím dominuje zdaleka viditelná věž gotického kostela Povýšení sv. Kříže, pěkná je i renesanční radnice a v jejím sousedství stojící dům se sgrafity zdobenou fasádou.
Z veselského náměstí se vydáme po turistických značkách (naším směrem vede modrá, červená a žlutá – té se budeme držet, ostatní se postupně odpojí) k Veselským pískovnám, ležícím necelý jeden kilometr jižně od města. Pískovny jsou dnes tvořeny pěticí relativně velkých jezer (Veselská pískovna, Veselí, Veselí I, Horusice, Horusice I), z nichž první dvě jsou v letních měsících využívána ke koupání a vodním sportům. Jezera jsou památkou na těžbu štěrkopísků, která zde probíhala v letech 1952 – 1986 a jsou zatopenými písníky. Poměrně ojedinělý ráz lokality umožnil domestikaci celé řady teplomilných a suchomilných druhů flóry i fauny (zejména hmyzu), které jinak z obhospodařované krajiny prakticky vymizely. Veselské pískovny jsou součástí Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko. V květnu 2006 zde byla zřízena sedm kilometrů dlouhá naučná stezka, která prostřednictvím 14 informačních panelů seznamuje zájemce s historií místa i přírodními zajímavostmi, které zde na své cestě může potkat.
Jihočeská poušť
Ještě než se pustíme ke skutečným rybníkům, byla by škoda neudělat si malou odbočku podél jižního břehu Vlkovské pískovny. Trasa naučné stezky nás přivede k ojedinělé přírodní zajímavosti – Vlkovskému písečnému přesypu. Maličká (0,83 ha) přírodní rezervace je jednou z mála ukázek vátých písků v jižních Čechách. Jde o skutečný písečný přesyp s řídkým borovým porostem. Kousek jihočeské Sahary se stal domovem suchomilným rostlinám, ale i pískomilným živočichům, např. sarančeti modrému, vose kutilce a potkáme tu i kolonie velké, obvykle samotářsky žijící divoké včely Andrena vaga. Rezervace byla vyhlášena již v roce 1954.
Švarcenberk – rybniční dorostenec
Poblíž jižního konce jezera Vlkovská pískovna odbočíme přes můstek nad Lužnicí z naučné stezky a neznačenou cestou dojdeme k silnici, spojující Veselí s Třeboní. Opatrně ji přejdeme (bývá tam dost provoz) a vstoupíme do lesa. Můžeme to risknout i bez cesty, jen se snažíme udržet přímý směr a zhruba po třech stovkách metrů se stromy rozestoupí a staneme na břehu středně velkého rybníka Švarcenberk (63 ha). Rybník, který dostal jméno po svém zakladateli, knížeti J. A. Schwarzenberkovi, je zajímavý zejména dobou svého vzniku. Založen byl v době, kdy se Čechy teprve zvolna nadechovaly po hrůzách třicetileté války a rybníky spíše zanikaly, než by se budovaly nové. Vystavěli jej v letech 1698 – 1701 na pozemcích ponědrážkovských sedláků, kteří se teprve po sedmi letech dočkali od vrchnosti náhrady. Rybník je ze severní a západní strany lemován lesem a k jeho napájení bylo prokopáno několik struh, převádějících vodu ze Zlaté stoky. Na počátku druhé poloviny minulého století měl být Švarcenberk jedním z rybníků, kde byl záměr potlačit chov ryb a využít rybníka pouze vodohospodářsky. Naštěstí k tomu nedošlo a rybník tak nadále plní svou původní funkci. Mezi jeho jižním koncem a Zlatou stokou se na ploše asi 7 ha prostírá přírodní rezervace s podivným jménem Rašeliniště Hovízna. Jde o jedno z nejcennějších rašelinišť Třeboňské pánve s významným výskytem chráněných živočišných i rostlinných druhů.
Vicemiss českých rybníků – Horusický
Poté, co v lese severozápadně od Švarcenberka nalezneme cestu se žlutou značkou, vydáme se po ní přes lesíky a louky směrem na Veselí a brzy staneme na hrázi třetího největšího rybníka celé České republiky – majestátního Horusického rybníka (415 ha). Horusický rybník je posledním rybníkem, napájeným ze Zlaté stoky, která kousek pod jeho hrází ústí do Lužnice. Je dílem Štěpánka Netolického, který jej dokončil v roce 1511. Vzhledem ke své impozantní rozloze je jeho hloubka velmi malá (mimo sedmi metrů u hráze je zbytek hluboký jen 1,6 m), což bylo dáno tím, že na rozdíl od Krčína nebyl Štěpánek megaloman a měl na zřeteli spíše hospodářskou výtěžnost svých děl, než stavbu vlastních „pomníků“.  Rybník je tak – podobně jako ostatní díla Štěpánkova – dobře proteplený a to rybám jenom prospívá. Krčín však na Horusickém rybníku rovněž pracoval, zvýšil a zpevnil jeho hráz, bylo to však již v době, kdy se jeho mysl zaobírala stavbou Rožmberka. Hráz Horusického rybníka je dnes sedm set třicet metrů dlouhá a jedenáct metrů vysoká, zpevněná starými duby, pamatujícími ještě Štěpánka a Krčína. Korunou hráze vede silnice a při hrázi je nevelké parkoviště s pěknou vyhlídkou na rybník.
Poté, co si rybník prohlédneme, vydáme se stejnou žlutou značkou podél Zlaté stoky zpět, tentokrát však již neodbočíme ke Švarcenberku, ale pokračujeme po značce až k hájence Ruda, stojící na louce na okraji stejnojmenného, chráněného rašeliniště. Slatinné rašeliniště Ruda bylo na ploše 52 ha vyhlášeno Národní přírodní rezervací v roce 1950 a jeho název připomíná, že v roce 1850 zde krátce probíhala těžba železné rudy. Rezervace má přísný režim, vstup do ní je zakázán mimo značenou cestu. I z ní jsou nicméně pěkné výhledy na podmáčenou louku s kostrami uhynulých smrků a borovic. Druhou rezervací při Horusickém rybníku jsou Horusická blata okolo ústí Bukovského potoka na západní straně, chráněn je zde komplex podmáčených luk s pobřežními porosty rákosin. Horusický rybník je významnou zastávkou vodního ptactva během jarních a podzimních tahů.
Bošilecký mostek
Poté, co projdeme rezervací Ruda, narazíme zanedlouho na zpevněnou lesní cestu, která spojuje Bošilec s Ponědrážkou a dáme se po ní vpravo. Cesta je rovná, jako když střelí, po obou stranách lemovaná lesem. Nelze si nevšimnout, že je po obou stranách lemována značným množstvím mravenišť lesních mravenců, což bývá pokládáno za jeden z indikátorů zdravé krajiny. Asi tak po dvou a půl kilometrech počne les ustupovat a před námi se objeví první stavení starobylé vesničky Bošilec. Ta je známá zejména z lidové písničky o „dvou pannách, které hrály kostky na bošileckým mostku“. Zajímavé je, že písnička má racionální podklad – do vsi skutečně zajíždělo za zábavou třeboňské panstvo a hra v kostky byla v době posledních Rožmberků oblíbenou kratochvílí. I mostek se dochoval dodnes – jediný jeho oblouk se klene nad výpustí velikého rybníka. Druhou bošileckou zajímavostí je barokní kostelík sv. Martina, zrcadlící se v rybničních vodách. Právě sem byla v 18. století přenesena ze zrušeného třeboňského kostela sv. Barbory rokoková kazatelna z postříbřeného dřeva ve tvaru otevřené velrybí tlamy.
Rybník pradědeček
Jestliže Švarcenberk je nejmladším rybníkem veselské oblasti, pak rybník Bošilecký (189 ha) bývá pokládán ze jeden z nejstarších rybníků jižních Čech. Doložen je v roce 1355, v dobách husitských válek byl poškozen, ale již roku 1430 jej Oldřich z Rožmberka znovu obnovil. Rybníkář Štěpánek napojil nádrž roku 1520 na Zlatou stoku, což podstatně vylepšilo kvalitu vody. Rybníku hrozil zánik také v roce 1831, kdy se přišlo na to, že rybniční dno by bylo kromobyčejně úrodnou půdou. Likvidační komise již stála na břehu a jen prozíravost švarcenberské vrchnosti zabránila nejhoršímu. Bošilecký rybník patří – pokud jde o výnosnost chovu ryb – k těm nejlepším jihočeským rybníkům, znovu se tak musíme vrátit k připomínce, že Krčín stavěl stavěl rybníky pro svou slávu, neohlížeje se na podmínky pro chov, zatímco jeho předchůdcům záleželo zejména na výtěžnosti.
Při jihozápadním břehu rybníka byla na podmáčených loukách v roce 1991 vyhlášena přírodní rezervace Lhota u Dynína na ploše necelých 8 ha.
Od hráze Bošileckého rybníka se již můžeme vydat po silnici přes vesnici (všimneme si rekonstruovaných selských gruntů) k železniční zastávce Dynín, kde naše dnešní putování severní částí CHKO Třeboňsko ukončíme.

*

Za rybníky České Kanady
Pokud bychom chtěli mezi turisty a trampy uspořádat anketu, kterou oblast naší vlasti považují na nejpůvabnější, pravděpodobně by se hodně vysoko umístil řídce osídlený kraj mezi Jindřichovým Hradcem, Dačicemi a Novou Bystřicí, pro nějž se vžilo pojmenování Česká Kanada. Najdeme zde rozsáhlé komplexy lesů, střídaných pastvinami a modravými oky rybníků, malé vesničky s vápnem obílenými průčelími statků a věžičkami drobných kostelíků, ale hlavně pohodu a klid. Významným krajinným prvkem České Kanady jsou právě rybníky. Pojďme si některé z nich představit...
Umělý ostrov ve Vajgaru
Východiskem pro výpravy do této části Čech je okresní město Jindřichův Hradec s majestátným zámkem nad rybníkem Vajgar. Vajgar se stal symbolem historického města nad Nežárkou – jmenuje se po něm nejen největší městské sídliště, ale třeba i místní hokejový oddíl. Rybník o rozloze 36 ha je doložen v roce 1399, předpokládá se ale, že nějaká umělá nádrž zde byla již v 10. století. Podivný název pochází ze staroněmeckého výrazu „der Weiher“, znamenajícího „rybník“. Zajímavostí rybníka je jeho zádržný systém – chybí zde klasická hráz, voda je zadržována pomocí dvojice stavidel ve žlabu na konci Malého Vajgaru, odděleného od vlastní vodní plochy silničním mostem. Stavidlový systém je vzácnou technickou památkou ze 13. století.
Pro rybník Vajgar je charakteristický nevelký, zalesněný ostrůvek, který zde v roce 1860 nechal nasypat hrabě Jaromír Černín pro potěchu své manželky. Budovatelé ostrova tak učinili zajímavým způsobem, který umožnily silné mrazy v zimách 1858 – 1860: první zimu byly do dna vypuštěného rybníka zatlučeny v místech budoucího ostrova dubové kůly na způsob ohrady, druhou zimu pak po ledě vozily koňské potahy do připraveného prostoru zem, až stavitel dosáhl toho, že hlína dosahovala nad zamrzlou hladinu. V místech ostrova byl rybník hluboký 2 – 3 metry. Aby ostrov udržel soudržnost, byl ihned osázen stromy a keři.
Vajgar je významným rybníkem rekreačním – první plovárny (občanská a vojenská) zde byly zřízeny již v roce 1850.
Rybník nad Horní Pěnou
V Jindřichově Hradci nasedneme na autobus směr Nová Bystřice a asi po 5 km vystoupíme ve vsi se sympaticky (alespoň pro ctitele našeho národního nápoje) znějícím názvem Horní Pěna. Na návsi můžeme navštívit milou hospůdku a poté pokračovat po silnici dál do mírného kopce nad obec. Brzy se před námi otevře výhled na protáhlou hladinu Pěněnského rybníka (65 ha), někdy také nesprávně nazývaného Dřevo. Tento zčásti lesní rybník má nápadně krátkou, asi stometrovou hráz, zpevněnou staletými duby. Co chybí hrázi na délce, vynahrazuje si neobvyklou výškou, takže člověku se při pohledu do kaňonu Pěněnského potoka až tají dech při pomyšlení, jak by se asi Horní Pěně vedlo, kdyby hráz jednou povolila...Podobně jako Vajgar je i tento rybník využíván k rekreaci, na jeho březích stojí několik soukromých rekreačních chat, milosrdně skrytých v porostu.
Nejhezčí rybník České Kanady
Vrátíme se do Horní Pěny a malou silničkou odbočíme vpravo. Málo používaná silnice nás po dvou a půl kilometrech přivede do malebné vísky s nádherným jménem Kačlehy, odkud je to po žluté turistické značce další 2 km na hráz největšího rybníka České Kanady, rybníka Kačležského (196 ha). Autor těchto řádků jej zároveň považuje za rybník nejpohlednější, jednoho letního jitra zde zažil východ slunce a z paměti jej nevymaže, co živ bude. Rybník založili páni z Hradce v polovině 16. století a stavitelem byl Mikuláš Ruthard z Malešova. Původní název rybníka byl Soused a měl vyjadřovat dobré vztahy pánů z Hradce s jejich sousedy – Krajíři z Krajku, držícími panství Chlum u Třeboně. Stavba se vlekla, což využili místní sedláci a oseli připravené dno obilím. To se ovšem nelíbilo vrchnosti, vzpurníci dostali vysokou pokutu a pár dní v kládě na hradeckém zámku nádavkem. Netřeba dodávat, že po této zkušenosti si majitelé rybníka s dokončením pospíšili. Hráz na Kačlehách měří 650 m, vysoká je 9 m a pod ní jsou patrné v současnosti nevyužité rybí sádky. Severní část lemují mohutné porosty rákosin, které jsou rájem pro vodní ptactvo. Tím, že vodní dílo leží v neobydlené krajině, jsou všechny výhledy na něj překrásné.
Krvavý rybník nepřipomíná žádné drama
Přejdeme hráz a je před námi asi sedmikilometrová, nicméně pohodová cesta silničkou mezi lesíky a pastvinami přes Kunějov do Člunku a ke Krvavému rybníku (127 ha). Mezi českými rybníky je stařešinou – doložen je již v roce 1255 a tehdy se jmenoval Zármutek. Své dnešní jméno získal po rozšíření v letech 1572 – 74, ale žádný drastický příběh neočekávejte. Název odráží temně rudé zabarvení rybniční vody. Málo se ale ví, že v srpnu 1944 byla nad Krvavým rybníkem svedena jedna z mála větších leteckých bitev nad českým územím. Krvavý i Kačležský rybník jsou prohlášeny přírodní rezervací, na jejich březích hnízdí volavky a při velkém štěstí lze spatřit i párek mořských orlů. Krásou Krvavého rybníka se nadchl významný krajinář 19. století Antonín Chitussi, který rád maloval na jeho březích.
Krvavý rybník je zvláštní dvojicí hrází. Jedna je při silnici z Člunku do Hospříze, druhá na protilehlé straně rybníka poblíž usedlosti Krvavý. My se vydáme po té první neznačenou (a místy možná poněkud obtížně průchozí) cestou podél západního břehu až k výše zmíněné samotě, u níž potkáme červenou turistickou značku. Ta nás po půldruhém kilometru (kousek půjdeme po trati úzkokolejné železnice, takže pozor) přivede do Malého Ratmírova.
Ratmírák – ráj rekreantů
Převážně rekreační obec se táhne podél severního břehu Ratmírovského rybníka (78 ha). Rovněž jde o rybník prastarý, založen byl přibližně ve stejné době, jako rybník Krvavý. Při pohledu do mapy na první pohled upoutá tvar vodní nádrže: je dlouhá více než tři kilometry při půlkilometrové maximální šířce a navíc esovitě prohnutá. Východní část u obce Vlčice je zarostlá rákosím, lesní část západní je využívaná k rekreaci, nedaleko devadesátimetrové, sypané hráze je hojně navštěvovaný autokemp s restauracemi, rybník lemují i privátní chaty. Hned vedle hráze je zastávka úzkokolejky, takže pokud jsme již znaveni, můžeme na ni nasednout a vrátit se do Hradce. V opačném případě lze ještě po třech a půl kilometrech zelenou značkou dojít do malé osady Mutyněves a spatřit zde rybník Mutina (72 ha). Jeho výstavbu povolil Jáchym z Hradce v roce 1560, ale dílo bylo dokončeno až o jedenáct let později – zda to bylo kvůli odporu místních sedláků, či pro nedostatek financí, to již dnes nevíme. Za to víme, že již po čtyřech letech se hráz protrhla a musela být výrazně zesílena. Její korunou, zpevněnou mohutnými kmeny starých dubů vede zelená značka do České Olešné. Podobně jako další rybníky v okolí je i Mutina využíván k rekreaci, má písčité dno a pěknou polohu – z větší části lemují jeho břehy lesy. Malebnosti vodní ploše dodává i zalesněný ostrůvek v jejím středu.
Z Mutyněvsi se můžeme buďto vrátit do Ratmírova na vlak, nebo tu počkat na autobus, během víkendu bude ale spojení pravděpodobně dosti špatné, chce to si spoje zjistit předem.

*

Rybníky odlehlé krajiny

Na naší poutí za českými rybníky tentokrát zavítáme do kraje hlubokých lesů a zelených pastvin, do krajiny, která byla dlouhá desetiletí díky blízkosti státní hranice s Rakouskem prakticky nepřístupná. Zásluhou své odlehlosti si ale udržela čistotu a neporušenost, jako málokterá končina naší země. Půjde o oblast severního Novohradska, což je navzdory nezpochybnitelné malebnosti kraj turisticky dosud neobjevený…
K první lesnické škole
Naši cestu zahájíme na železniční zastávce Vyšné u Nových Hradů. Je to vlastně jen bouda, stojící při trati z Českých Budějovic do Českých Velenic. Po vystoupení z vlaku se pustíme silnicí do lesa a asi po půl kilometru dorazíme do maličké osady s příznačným jménem (je obklopena lesem) Obora. V jejím středu silnice zatáčí ostře vpravo, my ale zachováme přímý směr, projdeme mezi posledními chalupami do lesa a lesní cesta nás po chvilce přivede na hráz Nakolického rybníka. Pětačtyřicetihektarová plocha vodní hladiny je půvabně položena mezi lesem a pastvinou, na protějším břehu spatříme ze stromů vykukovat střechy vesničky Nakolice, po níž je rybník pojmenován. V letních měsících bývá na hrázi živo – funguje zde dětský letní tábor, na jaře, na podzim i v zimě tu ale panuje velebný klid a ticho. Rybník snad založil na počátku 16. století Štěpánek Netolický, který v těchto končinách pracoval. Hráz je přes půl kilometru dlouhá a alej letitých dubů jí přidává na mohutnosti.
Od Nakolického rybníka se vydáme lesní stezkou přes železniční trať a zanedlouho staneme na silnici v blízkosti nově zrekonstruované hájovny jménem Hranice. Silnice vede lesem, pokud je sezóna, můžeme si cestu zpříjemnit sbíráním hub a borůvek, obojího tu bývá dostatek. Ani nepostřehneme, že jsme ušli dva a půl kilometru a les se před námi otevře. Shovívavě mineme nepříliš dekorativní stavbu místní pily a spatříme novohradské nádraží. Do města Nové Hrady je to ale dobrých pět kilometrů, stanice se nalézá v osadě s prazvláštním jménem Jakule. Její jméno je snad odvozeno z vlastního jména Jakub, pro poutníky je podstatnější, že zde funguje vcelku příjemná restaurační provozovna. Historicky si Jakule připsala jeden významný primát: roku 1796 zde bylo zřízeno hrabětem Buquoyem první lesnické učiliště v Čechách. Významná je i těžba rašeliny a pokud patříte k ctitelům Dobré vody, pak vězte, že nový závod na výrobu tohoto oblíbeného nápoje se nachází právě zde.
Nivou Stropnice
Nádraží na Jakuli stojí na úzké šíji mezi dvěma rybníky. Ten severněji položený a menší z nich je pojmenován Jakulský. Je to pěkný, členitý rybník, obklopený téměř po celém obvodu lesem s několika ostrůvky při východním břehu. Jeho rozloha je osmadvacet hektarů a po jeho hrázi vede nejen silnice z Nových Hradů na Třeboň, ale také hranice Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko, jejíž už je Jakulský rybník, jako jediný v celé oblasti, součástí. Také tento rybník vděčí za svůj zrod mistru Štěpánkovi Netolickému a neprostupné rákosiny při východním břehu poskytují útočiště vodním ptákům.
Jižně od nádražních budov rozprostírá svou rozměrnou hladinu největší z rybníků severního okolí Nových Hradů, dvaaosmdesátihektarový rybník Byňovský. Hezké pohledy na něj jsou z novohradské silnice, která vede korunou mohutné hráze, zpevněné duby. Když je pozdní léto a čas padání žaludů, je za tichých nocí slyšet neustávající bubnování žaludů o silniční asfalt. Byňovský rybník je také Štěpánkovým dílem, doloženým k roku 1521 a je v dané oblasti pokládán za rybník nejstarší (pomineme-li bokem ležící rybník Žárský, o kterém si více povíme ještě dále). Jeho technickou zajímavostí je uměle prokopaná odlehčovací strouha, vinoucí se podél celého jižního břehu rybníka. Zatímco západní část vodní plochy je hospodářsky využívaná a stojí zde drůbežárna, část východní se ztrácí mezi podmáčenými lesy v mohutných porostech rákosu. V této části rybníka vystupuje nad hladinu velké množství maličkých, zarostlých ostrůvků a rybník se v době ptačích tahů stává důležitou odpočinkovou stanicí.
Nádherným zážitkem pro mne bylo časné letní ráno, kdy rybník vystupoval z mlhy a slunce probouzelo stovky chovaných kachen...
Pod hrází Byňovského rybníka (jižně od ní leží vesnice Byňov s možností nákupu v prodejně smíšeného zboží) se otevírá travnatá niva klikatící se říčky Stropnice.
Na tuto nivu odbočíme z byňovské návsi, Stropnici přejdeme po můstku a vstoupíme do lesa, přiléhajícího ke hrázi Dolního Velkého rybníka.
Máme před sebou asi nejkrásnější úsek cesty. Dolní Velký rybník má rozlohu dvacet čtyři hektarů a pro svůj protáhlý tvar i nezvykle dlouhou, v lese skrytou hráz, kterou projdeme po celé její více než kilometrové délce. Další z děl Štěpánka Netolického je jako klenot zasazeno do lesů, z hladiny vystupují ostrůvky a z kteréhokoli místa hráze můžeme okouzleně hledět na klidnou hladinu, čeřenou jen lehkým vánkem a vzlétajícími nebo přistávajícími divokými kachnami.
Lesními cestami do Žáru
Na západním konci hráze, poblíže usedlosti Tomkův mlýn (před postavením závodu Good Water to muselo být nádherné místo) narazíme na žlutou turistickou značku a vydáme se po ní vlevo. Půjdeme pohodlnou lesní cestou, částečně i kočárovou cestou, zvanou Široká alej. Vznikla v 19. století jako součást krajinných úprav v širším okolí zámku Nové Hrady.
Čeká nás asi čtyřkilometrová cesta k Žárskému rybníku. Žlutá značka nás bezpečně provede lesem až do osady Janovka. Sluší se poznamenat, že les, kterým procházíme, má jméno Kapinos, podle zaniklého rybníka, na kterém pracoval věhlasný regent Jakub Krčín, který jej stokou propojil s rybníkem Žárským. Šlo o jednu z prvních Krčínových realizací na českém jihu a je určitě škoda, že se nezachovala.
V osadě Janovka žlutou značku opustíme, protože by byla škoda neprojít se kolem opuštěného zemědělského dvora Svaryšov. Půjdeme tedy neznačenou polní cestou po hrázi Hlinitého rybníka mírně do kopce a po přejití hřebene již spatříme rozpadající se budovy Svaryšova a za nimi již výběžek velikého Žárského rybníka, posledního vodního díla dnešního putování.
Kořeny českého rybníkářství
Rybník pod vesnicí Žárem je největším rybníkem na Novohradsku a bezesporu je i rybníkem nejstarším. V písemnostech je zmíněn již v roce 1221 a roku 1358 byl významně rozšířen. Jeho dnešní rozloha přesahuje sto hektarů a malebnou kulisu mu dodává pásmo Novohradských hor se zdaleka viditelným poutním kostelem v Dobré Vodě. Silnice ze Žáru do Nových Hradů, vedoucí po téměř dva kilometry dlouhé hrázi, skýtá krásné výhledy na rozlehlou vodní plochu. V jihovýchodní části rybníka je uměle nasypaný, rozlehlý ostrov, na němž v letech 1716 – 18 zřídili majitelé novohradského panství přírodně krajinářský park s letohrádkem a hvězdicovitě se rozbíhajícími cestami, lemovanými alejemi. Vysázeny byly vzácné cizokrajné stromy a keře. Bohužel, po druhé světové válce již nebyl o park zájem, letohrádek se rozpadl a porosty zpustly. Ostrov byl dobrý pouze k chovu kachen a okolí Nových Hradů tak přišlo o jednu ze svých pozoruhodností. Jeden z nejstarších českých rybníků, dochovaných dodnes, je v současnosti využíván k chovu ryb i rekreačnímu rybolovu a v omezené míře i k rekreaci.
Ve vsi Žár můžeme naše putování ukončit a vyčkat příjezdu autobusu.
Co vidět v okolí
Pokud se krajinou pohybujete pomocí velocipedu či dokonce automobilu, nabízím ještě pár tipů, co ještě lze v okolí zajímavého spatřit.
Samotné Nové Hrady jsou historickým městem se zámkem, vkusně upraveným hradem a gotickým kostelem s přistaveným barokním klášterem.
Jižně od Nových Hradů se podél Stropnice táhne krajinářský park Tereziino (či Terčino) údolí s přírodním arboretem, rybníky, umělým vodopádem a více či méně zachovalými romantickými stavbičkami (Lázničky, vstupní brána, Švýcarský dům, zříceniny Modrého pavilonu). Park má jméno po hraběnce Terezii Buquoyové, z jejíhož popudu byl roku 1756 založen.
Na okraji parku je pozoruhodně zachovalá, gotická tvrz Cuknštejn, později renesančně upravená. Čtyři obytná křídla svírají nevelký dvůr, zajímavá je osmiboká nárožní věž. Objekt je v rekonstrukci a můžeme jej obdivovat pouze zvenku.
Nedaleko Žáru je známá ves Žumberk, v minulosti pokládaná za jedinou zachovanou opevněnou ves u nás. Novější výzkumy se ovšem k tomuto tvrzení staví rezervovaně a opevnění s několika baštami připisují pouze obrannému systému tvrze. Tvrz je přístupná a je pobočkou Jihočeského muzea.
A na sever od Jakule ukrývá lesní porost vzácnou památku přírodní – rezervaci Červené blato s rašelinnými porosty. Do rezervace se vchází od bývalé sklárny Jiříkovo Údolí a naučná stezka vede po dřevěných chodnících (na kola, případně dětské kočárky, zapomeňte).

 *

Rybníkářským královstvím - Třeboňskem
Na naší pouti po českých rybníkářských oblastech se dnes vydáme do kraje, který je rybníkům zvláště zaslíbený. Cílem putování bude oblast Třeboňska, tedy území, kde své smělé plány převáděli ve skutečnost největší mistři rybníkářského řemesla, Štěpánek Netolický, Mikuláš Ruthard z Malešova a Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Dnešní putování bude poněkud delší, proto se vyplatí jej absolvovat na jízdním kole, nebo si cestu rozložit na dva dny.
Třeboňská dvojčata
Jako výchozí bod cesty zvolíme samotnou Mekku jihočeského rybníkářství – městskou památkovou rezervaci Třeboň. Neměli bychom vynechat procházku po překrásném renesančním náměstí s arkádami měšťanských domů a připomenout si, že v čísle 89 žil Štěpánek Netolický. Pěkný je i zámek, původně hrad Vítkovců, později Rožmberky renesančně přestavěný do podoby pohodlné rezidence. Od zámku potom projdeme dvojicí městských bran (Svinenskou a Novohradskou) na nedávno opravenou hráz rybníka Svět.
Jeden z našich největších a nejznámějších rybníků (201 ha, 12. největší rybník Čech) byl založen v roce 1571 Jakubem Krčínem a jeho tři roky trvající výstavba byla natolik obtížná, že stavitel se rozhodl pojmenovat své první vodní dílo na Třeboňsku Nevděk. Hráz na bažinatém podloží nedržela, v řídkém bahně tonuly povozy a umírali i Krčínovi rybníkáři. Navíc i třeboňští měšťané hleděli s nedůvěrou na mohutnou hráz, rostoucí přímo nad městskými branami. Báli se jejího protržení a pohromy, kterou by příval kalných vod způsobil v jejich městě. Krčín si však prosadil svou – ostatně jako obvykle – a dílo se mu nakonec zdařilo. Dokonce natolik, že Třeboň v minulosti již několikrát zachránilo před povodní. Naposledy v roce 2002 a o dva roky později se Krčín na hrázi dočkal mohutného pomníku. Skromnější pomníček pod hrází připomíná rybničního hospodáře Josefa Šustu (+1914). Svět je dnes významným rekreačním rybníkem a také střediskem vodních sportů. Podél jeho břehů vede naučná stezka „Cesta kolem Světa“.
Po hrázi Světa se vydáme po modré a červené turistické značce ke druhému z Třeboňských rybničních velikánů, rybníku Opatovickému (161 ha), po cestě si nezapomeneme prohlédnout novogotickou Schwarzenberskou hrobku na břehu Světa. Opatovický rybník je starší než Svět, založil jej Štěpánek v místě starších rybníků, obě vodní díla jsou si však vizuálně velmi podobná. Po napuštění Světa tvořily oba rybníky dokonce jeden celek, to však kladlo na hráz neúnosné nároky a z bezpečnostních důvodů proto byly opět rozděleny. Pěknou Štěpánkovou technickou vychytávkou byla rybníkářova práce se Zlatou stokou, kterou umně napojil na napájecí systém Opatovického rybníka. Podobně jako Svět je i jeho starší bratříček významným rybníkem rekreačním.
Od Opatovického rybníka budeme pokračovat po značkách zpět až na nádraží Třeboň-lázně, odkud dojedeme vlakem do zastávky Lužnice, nedaleko Rožmberka.
Král českých rybníků
Poté co vystoupíme z vlaku, opatrně přejdeme frekventovanou silnici a ocitneme se na břehu rybníka Malý Tisý. Tento nevelký (32 ha), členitý rybník je dílem Štěpánka Netolického z roku 1505. Jeho břehy jsou silně zarostlé rákosem a je součástí přísné rezervace Velký a Malý Tisý. Nahlédneme tedy pouze od rybářského sila a pustíme se po silnici zpět, směrem na Třeboň. Po necelém kilometru staneme na můstku přes Zlatou stoku. Ze zábradlí můstku hledí barokní socha sv. Jana Nepomuckého na rozlehlou hladinu pěkného rybníka Kaňov (156 ha). Rybník, který vlastně jen silnice a železniční trať odděluje od Rožmberka, byl založen okolo roku 1515 mistrem Netolickým a o půl století později na něm pracoval i Ruthard z Malešova. Název nepřipomíná dravá káňata, ale krajové pojmenování racků. Říká se, že při výlovech Rožmberka a Kaňova se z večerních mlh noří vodní žínky, což jsou převlečení čerti, bránící odtoku vody z Rožmberka. Jejich škodolibé rejdy ukončí až zavěšení křížku na největší dub u rožmberské výpusti.
Cestou od Kaňova zpět k Malému Tisému narazíme asi po osmi stech metrech na odbočku vpravo, která nás přivede za chvilku na hráz největšího rybníka České republiky i celé střední Evropy – majestátního Rožmberka. I jeho dnešních 489 ha budí úctu, původní rozloha však byla více než dvojnásobná. Jakub Krčín jej vystavěl v letech 1584 – 1590 s jasným záměrem: postavit věčný pomník rožmberskému rodu a zejména sám sobě. Obojí se mu podařilo měrou vrchovatou. Impozantní je již rybniční hráz. Je téměř dva a půl kilometru dlouhá, jedenáct metrů vysoká a až dvanáct metrů široká v koruně. Dodnes tu spatříme původní Krčínovy duby, u hlavní výpusti pracuje malá vodní elektrárna. Zdrojem vody je řeka Lužnice, aby mistr stavitel odlehčil rybníku při povodních na této řece, svedl část jejích vod do Nové řeky a jejím prostřednictvím do Nežárky. Dokladem toho, že Krčín své práci opravdu rozuměl, je fakt, že rybníkář vypozoroval, že přes poměrně malou vzdálenost mezi Lužnicí a Nežárkou neprobíhají povodně na těchto tocích zpravidla současně. Když tedy bude potřeba odlehčit Lužnici, situaci v povodí Nežárky to nijak významně nezhorší. O Rožmberku toho bylo v odborné literatuře i beletrii napsáno dost a dost, vypsat všechna fakta by vydalo na několik celých čísel Českopisu. Spokojme se tedy s konstatováním, že jde o unikátní technickou památku a pokračujme v cestě po hrázi červenou značkou k hájovně Smítka, od ní po žluté k Hodějovskému rybníku a dál po modré do Staré Hlíny.
Slepé střevo Rožmberka
Ve Staré Hlíně se můžeme občerstvit v milé Rožmberské hospůdce a vydat se dál po modré k zajímavému rybníku Vítek (53 ha). Jeho plocha byla původně součástí Rožmberka, na konci 19. století jej od něho oddělil Josef Šusta, aby zvýšil rybochovnou výtěžnost našeho největšího rybníka. Podél severního břehu Vítka (po pravici budeme mít přírodní rezervaci Výtopa Rožmberka) dojdeme do vesnice Nová Hlína. Právě odtud pocházel Karel Čurda, parašutista, který zradil své druhy, skrývající se po atentátu na Heydricha v pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje. Po válce byl odsouzen a popraven. Zajímavostí rybníka Vítek jsou dva inundační (záplavové) mosty, vážně poškozené srpnovou povodní v roce 2002 a po ní opravené. Po kratším z nich dojdeme na rušnou silnici Třeboň – Jindřichův Hradec a vrátíme se do Staré Hlíny.
Rybníky jako z matričního úřadu
Od rozcestníku ve Staré Hlíně budeme pokračovat po zelené značce okolo rybníka Starý Vdovec k lesovně Vitmanov. Před ní odbočíme na neznačenou cestu, vedoucí po hrázi lesního rybníka Nový Vdovec (74 ha). Rybník, ležící v klínu, sevřeném Lužnicí a Novou řekou, vystavěl v letech 1561 – 64 hejtman Kekule pod vedením Mikuláše Rutharda. Původně byla jeho rozloha mnohem větší, zahrnovala i řadu dalších rybníků v okolí, např. Starý Vdovec, Vyšehrad a Stolec, ale v roce 1827 byl z velké části vysušen a přeměněn na zemědělskou půdu. Rybník byl obnoven v roce 1867 a spolu se sousedním Ženichem je součástí přírodní rezervace Rybníky u Vitmanova a lov ryb i výkon myslivosti se zde řídí zvláštními pravidly. Jméno rybníka odráží stav Viléma z Rožmberka, jemuž krátce před započetím výstavby zesnula první manželka Kateřina Brunšvická.
Cesta po hrázi Nového Vdovce měří asi jeden kilometr, poté narazíme opět na červenou značku a to již stojíme před rybníkem Ženich (78 ha). Na rozdíl od všech rybníků v okolí se nemůže pochlubit dlouhou historií. Teprve roku 1881 jej založil Josef Šusta, rybník však má jedno významné prvenství. Hráz jej uzavírá po celém obvodu a svou délkou 3238 m je nejdelší rybniční hrází v České republice. Červená značka vede po její severní části a nabízí překrásné výhledy na hladinu, členěnou rákosinovými ostrůvky a padlými stromy. Cestu ale v letních měsících značně znepříjemňují všudypřítomní komáři, rozhodně se vyplatí na tento výlet přibalit do batůžku nějaký repelent.
Kde rybařila Ema Destinová
Poté, co opustíme rybniční hráz, pokračujeme lesem mezi rybníky Trávničný a Stolec až ke Stříbřeckému mostu. Silnice ze Staré Hlíny do Stříbřece zde překračuje Novou řeku. Přicházíme do míst, která si na sklonku života oblíbila operní diva Ema Destinová. Poslední svá léta trávila na zámku ve Stráži nad Nežárkou a na Novou řeku chodívala rybařit. Také cyklisty hojně navštěvovaná (byť poněkud dražší) restaurace u mostu nese jméno U Emy Destinové. Čeká nás poslední úsek cesty, stále po červené značce a většinou lesem do Stráže. Po cestě ještě mineme pěkný, větší rybník Staviště (33 ha), kde se můžeme osvěžit. Na hrázi tohoto rybníka, stejně jako na protilehlém Krásném Poli, pracoval v letech 1577 – 79 Jakub Krčín.
Od Staviště je to již jen tři kilometry na strážské náměstí, kde můžeme naše putování ukončit.Pokud máme ještě čas, měli bychom navštívit zdejší zámek, původně gotický hrad, z něhož se dochovala válcová věž s břitem. Zámek je barokně upraven a jeho interiéry připomínají život nejslavnější majitelky.

*

Rybníky na Lomnicku
Podíváme-li se na mapu krajiny mezi Třeboní a Veselím nad Lužnicí, zjistíme, že zde převládá modrá barva hladin velikých rybníků. Bezprostředním okolím Třeboně jsme se už prošli v minulém díle seriálu, rybníky jižně od Veselí jsme si již rovněž představili, dnes vás tedy zveme na procházku střední částí třeboňsko – veselské oblasti.
Od Lomnice k Záblatí
Východiskem naší cesty bude dnes milé městečko Lomnice nad Lužnicí, kam se dá dojet autobusem a staví zde i vlak z Veselí do Jindřichova Hradce. Leží na Zlaté stoce, ze všech stran obklopeno rybníky a trochu ospale vzpomíná na zašlou slávu. Stával zde hrad pánů z Landštejna, dobytý roku 1420 husity a zbořený po roce 1435 Oldřichem z Rožmberka. Zůstala z něho gotická kaple sv. Václava na Václavském náměstí. Poté, co si kostelík prohlédneme, vyrazíme po silnici podél Zlaté stoky k severozápadu. Překonáme nevysoké návrší Skalice a zanedlouho staneme na křižovatce, kde směrovka vlevo míří na Ševětín a vpravo na Záblatí. Tudy se dáme a zjistíme, že se k nám přidala žlutá turistická značka. Po několika málo desítkách metrů nám nad hlavou zašumí letité duby na hrázi obrovitého Záblatského rybníka. Šestý největší rybník Čech (305 ha) byl založen snad Zdeňkem ze Šternberka v roce 1475, podle spolehlivě nedoložených pramenů však již ve 14. století existovala soustava velikých, vzájemně propojených rybníků Dvořiště – Záblatský – Bošilecký. Co ale víme zcela jistě je to, že po získání okolních statků Rožmberky zde v letech 1513 – 19 realizoval své myšlenky mistr Štěpánek Netolický. Pod jeho vedením rybník vyrostl a zúrodněl, takže dnes patří k nejvýnosnějším vodním nádržím Třeboňské pánve. Šedesát let po Štěpánkovi se rybníka ujal další z renesančních fišmajstrů – Jakub Krčín. Zvýšil jeho hráz a také jej přejmenoval. Nové jméno Oplatil (spolu s přejmenovaným Dvořištěm a novým Krčínem vzniklo efektní slovní spojení Věrný – Krčín – Oplatil) se ale neujalo a rybník se záhy vrátil k původnímu jménu. Pod impozantní, 1150 m dlouhou a 8 m vysokou hrází leží vesnička Záblatí. Je zde zachováno několik staveb lidové architektury blatského typu a renesanční mlýn, poháněný vodou Zlaté stoky.
Krčín a Ptačí blato
Ze Záblatí se vydáme kousek zpět na již zmíněnou křižovatku a tentokrát zamíříme směrem na Ševětín. Asi po jednom kilometru se k silnici připojí zelená značka a vlevo spatříme hladinu rybníka Ptačí blato. Zatím si jej nevšímejme a pokračujme dál dalších tisíc metrů  až k rybníku Krčín na téže straně silnice. Tento sedmasedmdesáti hektarový rybník zbudoval skutečně Krčín před rokem 1581, nejpilněji se zde pracovalo o rok později, kdy se tu lopotilo na pět stovek rybníkářů. Je s podivem, že svým jménem nazval „rybníkář Kuba“ nepříliš významný, lesní rybník, je ovšem třeba si připomenout, že původní záměr počítal s plochou více než dvojnásobnou. Vody se však rozlévaly do okolních lesů a luk a tak musel Krčín chtě nechtě přiznat porážku, jistě o to bolestnější, že jej potkala u díla, kterým chtěl navěky prezentovat své jméno. Poměrně subtilní hráz, po níž vede silnice, je 1117 m dlouhá a v blízkosti rybářské boudy na ní stojí vandaly otlučený, nenápadný pomníček mistru Krčínovi z roku 1947. Pěkný rybník slouží mimo jiné i k regulaci vody ve svých větších sousedech, Záblatském a Dvořišti.
Jak jsme již řekli, Krčínovi se plán na vytvoření jednoho velikého rybníka nepodařilo uskutečnit, místo jednoho velkého tak máme dva menší. Tím druhým je Ptačí blato, kolem něho jsme již prošli cestou ke Krčínu. Své jméno dostal po bažinaté lučině, na jejímž místě vznikl pod vedením hejtmanů Žočka a Buriana Kasalického ve stejné době jako sousední Krčín. Hlavní stavitel Jakub Krčín staveniště opustil, neboť jeho tělo i mysl již zaměstnával rodící se Rožmberk. Stavba mohutné, 750 m dlouhé hráze se neobešla bez potíží, rybník o rozloze pouhých pětačtyřiceti hektarů zlobil, prosakoval, hráz ujížděla a chystala svým tvůrcům zrádné bahenní pasti. V předminulém století, v letech 1872 – 1881 bylo Ptačí blato načas vypuštěno a z jeho dna se těžila rašelina na topení.
Komářími lesy ke smržovskému bojišti
Na východním konci hráze Ptačího blata opustíme silnici a po zelené značce vkročíme do lesa. V létě a na podzim si můžeme cestu zpříjemnit sběrem hub a borůvek, musíme ale počítat s mračny všudypřítomných, krvežíznivých komárů.
Okolo menšího rybníčku jménem Námětek dojdeme na rozcestí turistických značek V Amerikách a odtud je to co by kamenem dohodil do malé vísky Smržov.
V blízkosti této vesnice, na hrázích rybníků Koclířov a Dvořiště, byla v listopadu 1618 svedena urputná bitva mezi stavovským vojskem generála Thurna a císařskými pluky Buquoyovými. Vojenské srážky a pozdější drancování krajiny vojsky generála Marradase měly za následek drastické vysídlení celé oblasti.
Kolem Dvořiště na Koclířov
Půl kilometru za Smržovem nás červená značka přivede na mohutnou, krátkou hráz rybníka Dvořiště, s 337 hektary rozlohy 5. největšího rybníka v Čechách.
Jeho předchůdcem bylo pravděpodobně přírodní jezero, stavitel rybníka, Ješek z Landštejna, využil po roce 1350 možnosti, kterou mu příroda nabídla. Na Dvořišti pracovali v 16. století oba třeboňští velmistři rybníkářského cechu, Štěpánek i Krčín, a na rybníce je to vidět. Deset metrů vysoká a pouhého půl kilometru dlouhá hráz je po obou stranách opatřena bezpečnostními přelivy, mohutná hlavní výpust je vylámaná do skalního prahu. V blízkosti hráze stojí roubená rybářská bašta a najdeme zde i pohraniční pevnůstku z roku 1938. V případě, že se rozhodnete v kraji přenocovat, je na protilehlém břehu rybníka, u Dolních Slověnic, v sezóně v provozu příjemný kemp s hospůdkou. Dvořiště je jedním z nejstarších rybníků jižních Čech, připomeňme si, že Krčín jej dočasně přejmenoval na Věrný.
Od chatové osady na východním břehu můžeme buď pokračovat po červené značce do Slověnic, nebo se pustit neznačenou lesní cestou (na komáry jsme již jistě zvyklí) podél Zlaté stoky, až narazíme na silnici Lišov – Lomnice. Vydáme se vlevo po ní a poté, co vyjdeme z lesa, se před námi otevře výhled na rozlehlou hladinu téměř dvousethektarového rybníka Koclířov. Jméno má po vesnici, pohlcené jeho vodami a zrodil se na konci 15. století. Tehdy na Třeboňsku pracovali hejtmani Žabka, Dobřenský a také Štěpánkův učitel Kunát z Kolína. Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že mladý myslivec Štěpánek získával první ostruhy právě na Koclířově. Rybník byl původně rozdělen na dvě části a právě Štěpánek je v roce 1506 scelil. Připomínkou rozděleného Koclířova jsou dvě hlavní výpusti v 1850 m dlouhé hrázi, zpevněné prastarými duby. Rybník si bere vodu jednak ze Zlaté stoky, jednak z Dvořiště, s nímž je propojen krátkou strouhou. Břehy Koclířova jsou lemovány rozsáhlými rákosinami, což vděčně přijímají zejména kolonie opeřenců.
Zapovězený ptačí ráj
Vpravo od silnice, vedoucí po koclířovské hrázi, se rozprostírá poslední rybník našeho dnešního putování. Je jím čtvrtý největší rybník Čech, Velký Tisý (342 ha). Je pokládán za první samostatnou Štěpánkovu realizaci, k ruce mu při stavbě v letech 1502 – 1507 byli rybníkářští hejtmani Sádlo a Slepička. Rybník je jedním z nejčlenitějších rybníků jižních Čech. Má devět poloostrovů a třináct ostrovů, včetně ostrova Lůsy, největšího rybničního ostrova u nás, měnícího se za nízkého stavu vody v poloostrov. Na severní straně Velkého Tisého je jen pět metrů vysoká, ale téměř 2 km dlouhá hráz, porostlá dubovou alejí. Pod hrází vidíme objekty sádek Šaloun, nejstarších nepřetržitě fungujících sádek Třeboňska, které si zachovaly svůj původní ráz. Hráz v okolí Šalouna je také jediným místem, odkud si můžeme dopřát pohled na rozlehlou hláď rybníka. V roce 1957 byl rybník a jeho okolí vyhlášen národní přírodní rezervací se zákazem vstupu. Důvodem byla jeho ornitologická výjimečnost, díky které je Velký Tisý zapsán v prestižním seznamu nejvýznamnějších evropských rezervací UNESCO.
Nebudeme tedy rušit hnízdící volavky, bukače a motáky a raději se vrátíme na silnici. Do Lomnice to už není daleko a my ještě můžeme (pokud nám zbývají síly) nakouknout na naučnou stezku Velký Lomnický, kde se dozvíme mnoho zajímavostí nejen o Lomnici nad Lužnicí, ale i o historii jihočeského rybníkářství.

*

Předchozí naše výpravy za poznáváním českých rybníků byly co do vzdáleností poněkud náročnější, tentokrát se tedy dopřejeme výlet sice kratší, ale ručím vám za to, že pokud vyjde počasí, budete na něj dlouho vzpomínat. (Pokud ne, tak možná taky). Naším cílem bude západní část rybniční soustavy nad Novými Hrady, o níž jsme již mluvili v květnovém čísle Českopisu.
Rodiště dr. Emila Háchy
Výchozím bodem pro naše putování budiž milé městečko Trhové Sviny, malebně položené na úpatí Slepičích hor, asi dvě desítky kilometrů jihovýchodně od Českých Budějovic. Již v polovině 13. století zde stával hrádek Svinice, do základů vypálený za husitských válek. Poté, co město získalo v roce 1481 právo trhu, změnilo i své jméno do dnešní podoby. Obyvatelé se živili jako řemeslníci, vzkvétalo zejména knoflíkářství a v 17. a 18. století byly Sviny hospodářským střediskem širokého okolí. Růst se zastavil poté, co městečko obešla železniční trať a jeho sousedé – Nové Hrady a Borovany – jej předstihli. Přesto má tato městská památková zóna nenápadný půvab provinčního sídla s pěkným, podloubími lemovaným náměstím a výstavným gotickým kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Půl druhého kilometru jižně od města stojí významný poutní kostel Nejsvětější Trojice, centrální stavba na půdorysu šesticípé hvězdy, jejímž projektantem byl snad sám K. Dienzenhofer. Komplex je dekorován nárožními věžičkami a báněmi s lucernami, střed je tvořen velkou kopulí s cibulovou střechou. Trhové Sviny jsou rodištěm dr. Emila Háchy – rozporuplné postavy českých dějin. Unavený a čerstvě ovdovělý právník a překladatel anglické literatury si přál jen v klidu strávit poslední léta života, když jej nemilosrdný běh dějin vynesl na prezidentský piedestal. Bohužel v době, kdy z Hradčan vlála vlajka s hákovým křížem a Hácha – v jádře jistě čestný muž – se stal bez vlastního přičinění symbolem kolaborace s nacistickými okupanty a svou životní pouť krátce po osvobození bídně dokonal za zdmi vězeňské nemocnice na pražském Pankráci. Rodné město si jej připomíná alespoň pamětní deskou.
Přes Bukvici na Lhotku
Z trhosvinenského náměstí zamíříme silnicí směrem na Olešnici a za chvilku jsme za městem. Cesta se vine mezi poli a loukami a malebnou kulisu jí vytváří temná hradba Novohradských hor na jižním obzoru.
Přibližně po dvou a půl kilometrech dojdem do malé osady s hezkým jménem Bukvice, tvořené několika pěkně upravenými dvorovými usedlostmi, a projdeme ji. V Bukvici se k silnici přimkne zelená turistická značka, po které za rybníčkem odbočíme směrem k lesu. Čeká nás asi dvoukilometrová, příjemná cesta lesem stále po značce až k silnici z Olešnice do Jílovic, po níž se dáme vlevo až do vesničky Lhotka. Zde je hráz prvního z rybníků, které nás budou na cestě zajímat. Dvaadvacetihektarový rybník Lhotka je prvním větším rybníkem na toku Žárského potoka, který napájí v podstatě celou novohradskou rybniční soustavu. Ve své jižní části je lemován lesem a na rozdíl od dalších rybníků v okolí leží poblíž lidského osídlení, je tedy předurčen k tomu, stát se rybníkem rekreačním. Jeho břehy lemuje několik soukromých víkendových chat, zejména v lese při jižním břehu. Břeh severní je uzavřen zhruba dvouset metrovou hrází, zpevněnou mohutnými duby. Hráz leží přímo v centru stejnojmenné vísky a je opatřena rybářskou baštou. Pod hrází nalezneme rybí sádky.
Rybníky lesního ticha
Od Lhotky se vydáme kousek cesty zpět po silnici, k místu, kde se k cestě přimyká jazyk rybníka. Zde odbočuje vlevo cesta, vedoucí po hrázi nevelkého rybníka Bartoš. Ten byl v době návštěvy autora těchto řádků asi před rokem polovypuštěný a značně zarostlý rákosinami, jak vypadá teď mi není známo. Mezi stromy nalevo prosvítá hladina rybníka Borku, ale k němu se ještě budeme vracet. Teď máme před sebou krásný, z velké části lesní rybník Hadlíř. Trochu zvláštní jméno pravděpodobně připomíná vysokou lesní i vodní trávu, užívanou k podestýlání dobytku, které se ve staré češtině říkávalo hadlina.  Rozloha tohoto rybníka je 27 ha a celý severní břeh, po němž jdeme, je vlastně jeho hrází. Nad hlavou nám šumí listy starých dubů a my si můžeme všimnout, že protější břeh rybníka je členěn mnoha zátokami, poloostrovy i ostrůvky, porostlými vodní travou. Jistá pravidelnost těchto zátok mne vede k domněnce, že před mnoha lety se zde asi těžila rašelina. Hadlíř je rybníkem čistě rybochovným, bývá loven každoročně koncem října.
Od Hadlíře budeme pokračovat lesní, travou porostlou pěšinou okolo menšího rybníčku Březina až na hráz asi nejhezčího rybníka popisované oblasti, Pařezníku, jehož rozloha je 21 hektarů. Tento rybník je téměř celý obklopen lesem, jeho hlavním atributem je ale velké množství drobných ostrůvků, porostlých dílem rákosem, dílem vodomilnými dřevinami. Jeho hráz se od západu k jihovýchodu v úctyhodné délce tisíc dvě stě metrů a pod ní je úzký pruh podmáčeného lesa a mokrých luk, které nádrž oddělují od toku meandrující říčky Stropnice. Hráz s výhledem na členitou vodní plochu je bezpochyby místem, které vás přiměje na chvíli zastavit a pokud se vydaří počasí, v mlčenlivé úctě vzdát hold nádherné jihočeské krajině. A vůbec pro vás nebude důležité, že rybník vznikl někdy v předhusitské době, ani to, že hráz byla poškozena za velké povodně v létě 2002.
Kolem Červeného Mlýna k Borku
Poté, co se naše smysly nasytí krásou rybníka a vnímáním lesního ticha, vydáme se stále ještě lesní cestičkou k severovýchodu. Mineme rybník Velká Jitra a po pár desítkách metrů se ocitneme před utěšeně vyhlížející samotou Červený Mlýn. Jeho bílé zdi svítí do lesního šera a před ním si nemůžeme nevšimnout mohutného, usychajícího dubu. Od mlýna je výhled na travnatou nivu Stropnice, z níž vystupují siluety osaměle stojících usedlostí, pojmenovaných podle dávných majitelů: U Svitáků, U Řežábů,  U Kudlátů a další jazykovědce jistě potěší svým jménem – Lospecen.
Cesta nás vede po kraji lesa, za nímž se třpytí hladina rybníka Borek, k němuž jsme slíbili návrat v úvodu. Projdeme tedy skrz lesík na jeho hráz. Rozlohou 37 ha patří na Novohradsku spíše k těm větším. V 19. století byl vysušen a z bažinaté louky, která vznikla na jeho místě, se těžila rašelina. Na rozdíl od blízkých Hadlíře a Pařezníku je jeho tvar víceméně pravidelný ovál, bez poloostrovů a ostrůvků, což by mohlo dokládat jeho pozdější opětovné napuštění. Tak jako jiné rybniční hráze v okolí i hráz Borku působí jako velmi klidné, odlehlé místo, kde může návštěvník v poklidu nechat odpočinout tělo i starostmi všedního dne unavenou mysl.
Rezervace Brouskův Mlýn
Je pomalu načase dát líbezné krajině Novohradského podhůří sbohem. Cesta od Borku nás vrátí zpět do vesnice Lhotka, odkud se vydáme silnicí k dva a půl kilometru vzdálenému nádraží, patřící obci Jílovice. Na cestě půjdeme přes louky podél Stropnice, kde byla na ploše 138 ha zřízena přírodní rezervace Brouskův Mlýn. Jmenuje se podle objektu, stojícího poblíž mostu přes řeku a má přísný ochranný režim. To znamená, že není běžně přístupná, budeme ji tedy moci pozorovat pouze ze silnice. Nijak to nevadí, na obě strany je výhled pěkný. Rezervace chrání desítky rostlinných i živočišných druhů – rostou tu masožravé rosnatky a tučnice, sibiřské kosatce i suchopýry. Živočišnou říši zastupují vydry, mihule a mnoho dalších chráněných druhů obojživelníků a plazů. Národní přírodní rezervace Brouskův Mlýn byla zřízena v roce 1991 a je pevnou součástí navrhované Evropsky významné lokality Stropnice. Od mostu přes Stropnici je to k nádraží již jen kousek.
Ačkoli je výše popsaná oblast dopravně docela dobře dostupná, turisté ji zatím opomíjejí. Můžete tu tedy bloudit po lesních stezkách i rybničních hrázích celé hodiny, aniž byste někoho potkali. Takže pokud je cílem vašich vycházek do přírody touha si trochu odpočinout od lidského hemžení, je Trhosvinensko jednou z nejlepších voleb, jakou vám můžeme doporučit!

*

Rybníky v okolí Hluboké
Přibližně deset kilometrů severně od jihočeské metropole září do daleko bělostné zdi našeho patrně nejznámějšího zámku – Hluboké nad Vltavou. Stojí na místě původního gotického hradu na návrší nad stejnojmenným městečkem. A také nad hladinami mnoha rybníků, z nichž některé mají pro historii jihočeského rybníkářství zásadní význam. Udělejme si tedy výlet k hrázím několika z nich...
Smrt královnina milence
Nejblíže hlubockému náměstí se prostírá hladina Munického rybníka. Než k němu ale vyrazíme, povězme si pár základních informací o Hluboké samotné. Z Prahy sem dojedeme bez přestupu autobusem, zvláště v létě však doporučuji zakoupení místenky – vzhledem k tomu, že na český jih míří početné skupiny turistů z Japonska, kteří místenky obvykle mají, mohlo by se stát, že místo výletu zůstanete trčet na autobusovém nádraží (věřte, že vím, o čem mluvím). Pokud se do Hluboké v pořádku dostanete, upoutá vás samozřejmě v první řadě zámek. Jako královský hrad jej založil před rokem 1250 Václav I. a nazval novostavbu Fronburg. Po smrti Přemysla II. Otakara získal Hlubokou vychovatel a nevlastní otec kralevice Václava II. – mocný Vítkovec Záviš z Falkenštejna. Poté, co upadl u Václava v nemilost, jej právě na louce pod Hlubokou dostihl katův meč. Pro historii podnikání v oblasti rybníkářství má velký význam rok 1490. Tehdy na Hlubokou přišli z východních Čech Pernštejnové a protože na Pardubicku se rybníkářství dařilo, počal Vilém z Pernštejna s touto činností i pod hlubockým hradem. Zámek Hluboká tak, jak jej známe dnes, je výsledkem romantické přestavby ve stylu anglické gotiky, kterou si objednali Schwarzenbergové a v letech 1839 – 71 ji realizovali architekti Beer, Neynhofer a Daworetzký.
Po březích Munického rybníka
Poté, co absolvujeme návštěvu hlubockého zámku (nebo ne, záleží na nás), zamíříme k mohutným dubům, stojícím na hrázi jednoho z největších rybníků Budějovické pánve – stosedmnáctihektarovému Munickému rybníku. Jeho založení kladou badatelé k roku 1495, poprvé je v kronikách zmíněn v roce 1514, kde jeho rozšíření nařídil Vojtěch z Pernštejna, majitel hlubockého velkostatku. Jméno rybník dostal po vesnici Munice, stojící poněkud odlehle na protější straně rybníka a vyznačuje se souborem blatské lidové architektury. Hráz rybníka pod Hlubokou je oblíbeným promenádním místem místních i turistů, jehož malebnost ještě podtrhuje nevelký židovský hřbitov přímo pod hrází. Okolí hráze je parkově upraveno a udržovaná dubová alej, zpevňující hráz, nabízí utěšené výhledy na rybník i městečko. Korunou hráze prochází žlutá turistická značka k zámku Ohrada na jižním břehu. Než k němu ale dojdeme, připomeňme si, že Munický rybník byl prvním místem v Čechách, kde se potvrdil nález ptačí chřipky u uhynulé labutě.
K již zmíněnému loveckému zámku Ohrada dojdeme podél jižního břehu Munického rybníka. Zámek byl vystavěn z popudu Adama Františka Schwarzenberga v letech 1708 – 22 a hlavním důvodem pro stavbu byla potřeba reprezentovat majitele při pořádání okázalých honů. Zajímavým primátem se může pochlubit i Ohrada: v roce 1842 zde bylo zpřístupněno veřejnosti první lesnické muzeum v Evropě. A stejné zaměření má zámecká expozice i dnes. Navíc v sousedství je zoologická zahrada (nejmenší v ČR), zaměřená zejména na chov středoevropské fauny. Od ZOO vidíme rybník zase z jiného úhlu, tentokrát horizont korunuje hlubocký zámek.
Okolo Vondrova k Bezdrevu
Od zámku Ohrada budeme pokračovat stále po žluté značce místní silničkou ke dvoru Vondrov. Starobylá zemědělská usedlost je obklopena pastvinami, na nichž se pasou koně. Rozlehlý dvorec byl vystavěn 1550 a v chovu koní pokračují i po více než půl tisíciletí současní majitelé. Kromě ustájení a výcviku sportovních i provozních koní je zde i prodejna jezdeckých potřeb. Nám bude stačit, když si ušlechtilá zvířata prohlédneme z cesty a vydáme se dál, k druhému největšímu českému rybníku – Bezdrevu. Impozantní vodní dílo se táhne mezi vesnicí Dasný a městečkem Zliv v délce čtyř a půl kilometru a jak již jsem připomněl, rozlohou 420 ha jde o první vicemiss mezi našimi rybníky. Založili jej (snad místě nějakého staršího a každopádně menšího vodního díla) Pernštejnové o plných sto let dříve, než Krčín vystavěl svůj Rožmberk. Poněkud nezvyklý název vznikl pozměněním slova „bezdřev“, jímž se za starých dob označovaly rybníky, jejichž hráz nebyla vyztužena dřevem. Vůbec bezdrevská hráz je v mnoha ohledech zvláštní. Především je v poměru k obrovské rozloze vodní plochy nesmírně krátká, měří pouhých 480 metrů, zato je osm metrů vysoká a v základu má mocnost sedm desítek metrů. Tím, že rybník lež v otevřené krajině, má ideální podmínky pro surfaře. Rekreace je vedle chovu ryb hlavním posláním tohoto vodního díla. Břehy jsou lemovány rekreačními chatami a loděnicemi, funguje tu i několik autokempů. Zvláštností je v blízkosti Zlivi ležící, dosti velký Králičí ostrov. Dnes je s břehem spojen úzkou hrází, ale v minulosti skutečně býval ostrovem. Od roku 1685 zde byli skutečně chováni králíci a to až do roku 1942, kdy jejich populaci zdecimovala epidemie myxomatózy a chov již nebyl obnoven.
Jeden z bezpečnostních přelivů při hrázi je překlenut renesančním mostkem s třemi oblouky. Renesanční je i stavba Bezdrevské bašty ze 16. století. Bezdrev se dostal i do krásné literatury. Věnoval se mu František Kožík v Zemi zamyšlené a povodeň na rybníce vylíčil ve známém románu Mlhy na Blatech i „spisovatel Šumavy“ Karel Klostermann.
Naděje pod popravištěm
Od hráze Bezdreva se vrátíme zpět k rozcestí turistických značek Vondrov a vydáme se po zelené k hlubockému nádraží. Kousek před ním vyměníme zelenou za modrou a podél rybníka Velký Zvolenov dojdeme ke státní silnici na České Budějovice. Opatrně přejdeme (bývá tu čilý provoz) a stezičkou z kopečka seběhneme na břeh rybníka Naděje (31 ha). Naděje je rybochovným rybníkem, ležícím v prostoru mezi řekou Vltavou a budějovickou silnicí. Jejími zakladateli byli patrně rovněž Pernštejnové, písemné prameny o ní ale mlčí. Nad rybníkem se zvedá zalesněné návrší, na nějž je zakázán vstup, neboť se jedná o prostor Borecké bažantnice. Velkou zajímavostí je pahorek mezi silnicí a rybníkem. Kamenný křížek na soklu připomíná, že na tomto místě bývalo hlubocké městské popraviště. Dozvíme se také, že posledním popraveným byla v roce 1773 jistá Alžběta Prázdná z Bavorovic (vesnice hned za rybníkem), odsouzená za vraždu svého nemanželského dítěte.
Břehy rybníka Naděje se staly domovem pro řadu chráněných rostlinných i živočišných druhů, které můžeme při troše štěstí spatřit i my.
Vrbenské rybníky a tůně
Opustíme Naději a máme před sebou asi kilometrovou, nepříliš příjemnou cestu rušnou silnicí směrem na krajské město. U mimoúrovňové křižovatky, pod níž protéká Dehtářský potok, se od silnice odděluje naučná stezka s výmluvným názvem Po hrázích Vrbenských rybníků. Podél severozápadního břehu rybníka Starý Vrbenský přijdeme na hráz rybníka Černiš (41 ha), největšího vodního díla vrbenské rybniční soustavy. Je to okouzlující místo. Mezi stromy probleskují hladiny dalších vodních ploch, slyšíme skřehotání žab i křik racků, kterých zde hnízdí velké kolonie. Povolení k výstavbě Vrbenských rybníků udělil budějovickým měšťanům Jiří z Poděbrad v prvním roce své vlády (1458). Černiš byl prvním z nich a v roce 1460 zaplavil zamokřené louky jihozápadně od Českého Vrbného (dnešního českobudějovického předměstí). Během 16. století pak postupně přibývaly rybníky další (Starý, Nový a Malý Vrbenský, Dasenský a Šnejdlík). Vrbenská soustava byla vyhlášena přírodní rezervací. Kromě vodních ptáků (bukači, potápky, zrzohlávky) se zde vyskytuje obrovské množství druhů motýlů – bylo zde napočítáno těžko uvěřitelných 831 druhů, z nichž některé se v Čechách vyskytují pouze zde. Ani obdivovatelé vzácných rostlin zde nevyjdou naprázdno. Rostou tu kriticky ohrožené kotvice plovoucí, prstnatec májový i travina ostřice vyvýšená. Rybniční hráz je dlouhá asi osmnáct set metrů a z velké části po ní vede modrá značka i značení naučné stezky.
Od hráze již nemáme daleko na zastávku městské dopravy v Českých Budějovicích.
Proč se vydat na Hlubocko?
Rybničnatá oblast v okolí Hluboké je pěkným námětem pro jednodenní výlet, který můžeme po zmíněné trase absolvovat i na kole. Pro ty, kdo se chtějí dozvědět něco víc o historii českého rybníkářství je zajímavá tím, že zdejší rybníky jsou o téměř století starší, než slavné rybníky třeboňské, přírodozpytci zde naleznou neobvyklé živočišné i rostlinné exempláře a obdivovatelé architektury se potěší nad dvojicí zámků, renesančním dvorcem a baštou i můstkem u Bezdreva. A pro všechny ostatní zde člověk v symbioze s přírodou přichystali malebné krajinné průhledy, stín prastarých, rozložitých dubů a zejména možnost klidného a nenáročného putování.