Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Pár pokusů o haiku...

 Říjnové ráno
Z vody jde pára
A rosa v pavučinách
chvěje se chladem


V sadu
Na křivých větvích
  Jabloňové květy se
Mění v jablka


Poslední věci
Vyzáblá kmotra
Sklidila ječná zrna
Zpráchnivělých let


Sedmihoří
Nad věncem lesů
Táhne se nebe modré
Jak Tvoje oči


V hospodě
Odbilo deset
Sám tu do popelníku
Típám vzpomínky


V Českém lese
Tiše se stmívá
Do zarostlých základů
Minulých vesnic


Černá hodinka
Pokoj potemněl
Nastal čas naslouchání
Divným příběhům


Sám na vandru
Kouř z cigarety
Stoupá jak tichý pozdrav
Nočnímu nebi


Podzimní
Zvedá se mlha
Z větví krvavě září
Listy javorů


Padrťské rybníky
Tiše jak let můr
Orobinec pelichá
V blátivém břehu

*

Noční můry

 Když na mé město padne noc

A končí další z šedých dnů

Chce se mi volat o pomoc

Tmou obchází strach z těžkých snů

 

Že noci rozzáří se hvězdami

Co lepším zítřkům svítit budou

Však tyhle hvězdy nad námi

Budou mít krve barvu rudou

 

Že národ přišel o paměť

Má Alzheimra a zapomíná

Nechci zas umět nazpaměť

Oslavné ódy na Lenina

 

Že spatřím rudou mapu krajů

V nemilost padne slovo Boží

A k poctě slavným Prvním májům

Zas český slavík chorál složí

 

*

Hradní pán našeho věku

Před několika týdny jsem potřeboval něco zjistit na serveru www.hrady.cz a úplnou náhodou tak narazil na zprávu, že Tomáš Durdík, král českých, ale dost možná i evropských archeologů středověku odešel na nenávratnou pouť za těmi, jejichž odkaz celý život zkoumal. Zpráva o jeho smrti prošla médii prakticky bez povšimnutí, zcela zastíněna celonárodní hysterií okolo pohřbu herce Radoslava Brzobohatého, který se na věčnost odebral o týden dříve.

Česká kastelologie přišla onoho 20. září 2012 o svého nejčelnějšího exponenta, důstojného pokračovatele díla F. A. Hebera, Augusta Sedláčka či Dobroslavy Menclové. Odešel muž, jehož robustní postava a vousatá tvář kralovala archeologickým průzkumům všech významných českých hradů, od ohromného Křivoklátu po nepatrný Jenčov.

Narodil se v Praze, 24. ledna 1951 (ve stejný den, ale pochopitelně jiný rok, jako moje dcera). Absolvoval studium historie a prehistorie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a nastoupil do Archeologického ústavu AV ČR, jemuž zůstal věrný do posledních dnů. Jeho doménou se staly průzkumy středověkých objektů, zejména hradů. A to průzkumy zejména terénní, s aktivní osobní účastí. Tomáš Durdík nebyl tím, kdo by v pracovně studoval historické prameny a nechával si na stůl nosit hlášení z terénu. Kodrcal se krajem v terénních vozech, přespával ve vojenských stanech, a když bylo potřeba, neváhal popadnout krumpáč do svých mohutných rukou. Jeden z mých známých s ním absolvoval vykopávky na Křivoklátě. Vzpomínal, jak když ze země vyhrabali dělovou kouli, chopil se Durdík krumpáče a pokoušel se najít i dělo…To se mu sice nepodařilo, ale objevení pověstného křivoklátského depotu je především jeho zásluha.

Ruku v ruce s prací výzkumnou šla i jeho práce publikační. V roce 1984 mi padla do oka drobná knížečka „České hrady“ z tehdy populární naučné edice OKO. Jako nadšený hradolog amatér jsem ihned pochopil, jak cenná věc se dostala do mé knihovny. Populární formou mi byly předkládány zásadní informace a kniha se stala doslova biblí nejen mou, ale i mých přátel, kteří měli stejné zájmy. Po listopadu 1989 vyšla další řada knih, především naprosto špičková Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, vyčerpávající soupis českých panských sídel této kategorie včetně jejich zevrubného popisu. Ani sborníky Castellologica Historica a Archaelogica Historica si nedokážeme představit bez fundovaných příspěvků mohutného kastelologa.

V roce 2011 byla práce profesora Durdíka oceněna prestižní evropskou cenou Europa Nostra, jakýmsi ekvivalentem Nobelovy ceny v oblasti zásluh o evropské památkové dědictví.

Tomáš Durdík se podílel rovněž na dokumentárních televizních pořadech – v roce 1991 to byl pořad „Hrady obývané i dobývané“ a v roce 2008 cyklus „Štíty království českého“. U druhého z nich se stal zároveň průvodcem, jakýmsi starším kamarádem herce Jaroslava Plesla, jemuž odpovídá na zvědavé otázky a pomáhá mu (a tím i nám) pochopit souvislosti, které jsou sice zřejmé, ale automaticky nás málokdy napadnou.

Při tomto seriálu se ukázalo, jakou osobností profesor Durdík byl. Dokázal si uvědomit, že divákem je sice člověk částečně poučený, ale málokdy studovaný hradolog a tak nás nezatěžuje stohy odborných výrazů, ale dává přednost populární formě, přičemž se nevyhýbá ani hovorovým výrazům. Příkladem je rozhovor u cisterny na Radyni. Když Jaroslav Plesl plivne skrz kovové mříže dolů, Durdík mu to vytkne a upozorní ho, že ve středověku by s ním zatočili.
„I kdybych byl hradní pán?“ ptá se Plesl
„No tak byste myslel hlavou a takovouhle hovadinu nedělal“ odvětí Tomáš Durdík.

Profesor Durdík v jednom z rozhovorů v nadsázce řekl, že jeho posláním je jezdit po Čechách a brečet. Myslel tím upozorňovat na žalostný stav památek, na nevhodně prováděné rekonstrukce, prosit o finanční prostředky na výzkum i záchranné práce. Od září roku 2012 budou brečet hrady.

Budou brečet po člověku, který, ačkoli toho pro ně vykonal tolik, opustil rozdělanou práci trestuhodně brzo. U jiných by poslední věta byla možná frází, u profesora Tomáše Durdíka jen konstatování smutné skutečnosti.

 
poresinprofesordurdik_denik-380.jpg
 
  durdik.jpg
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 
*
 
Aby se nezapomnělo - Vzpomínka na Katku Teleckou

Ta zpráva mi vyrazila dech a navlhčila oči. Káča je po smrti. Pro většinu spolužáků byla tak nenápadnou, že si po dvaceti letech nedokázali vybavit její tvář…Já jsem to měl trochu jinak. Pro mě šlo o jednu z nejdůležitějších bytostí těch dvou let, co jsme studovali cestovní ruch na hotelovce v Podskalské a v jistém smyslu i nějakou dobu po nich.

Troufám si tvrdit, že z kluků ve třídě jsem k ní měl nejblíž a asi jsem ji znal i líp, jak většina holek. Měl jsem jí rád a myslím, nebo tomu možná chci věřit, že i ona mě. Nebyli jsme studentská láska, jenom kamarádi. Přesto se cítím povolán napsat tyto řádky, aby života plynutí na ni nedalo zapomenout. Protože na lidi, jako byla Kačka, by se zapomínat nemělo.

Nebyla to školní krasavice, za kterou by se každý kluk otočil na první pohled. Menší, ale ne úplně drobná, nakrátko ostříhané, špinavě blonďaté až nazrzlé vlasy na ofinu, kolem nosu hejno pih. Když se zasmála, zúžily se její oči do uzounkých, šibalských štěrbinek.

Více než vzhledem působila na lidi okolo sebe svou nekonečnou, možná až trochu naivní dobrosrdečností a nezištností. Za sebe můžu na sto procent říct, že hodnějšího člověka jsem do té, ani od té doby nepotkal.
 
Podělím se o několik příhod, možná mohou být bezvýznamné na první pohled, sám nevím, proč je mám v sobě tolik zarostlé.

Jednou jsme s kamarády mimo hotelovku chtěli jít do kina a já se Katky zeptal, jestli nechce s námi. Řekla, že by možná šla, ale že neví, že něco má a pochybuje, že by to stihla. Přesto jsme se domluvili na srazu, že buď tam bude, nebo ne. Nevěřil jsem, že dorazí, tak jsem se na to vykašlal a nepřišel. Protože film za moc nestál, řekl jsem jí druhý den ve škole, že to byla pěkná pitomost. Jenom se mírně usmála a zeptala se: „A neměl´s včera někde bejt?“ Pochopitelně, že přišla. Hanbou jsem se chtěl propadnout „do Západního Německa“. Ona mi odpustila za půl hodiny, já z toho mám noční můru dodnes. Od té doby se snažím přijít na všechny srazy, a pokud možno včas. V kině jsme potom spolu byli, na konci druháku. Káča chtěla jít studovat práva, tak vybrala Rozsudek, soudní drama s Paulem Newmanem.

Na školu se nakonec nedostala, chtěla zkusit i ve své době nechvalně známou „Vokovickou Sorbonnu“, to jí ale zakázal děda. Říkala mi o tom: „Děda povídal, že se tady otočí režim, a že se nechce dožít toho, až mu vnučku pověsí na lampě.“

Nebo jsme šli jednou ze školy na metro. Povídali jsme si, já byl zrovna v nějakém rozpoložení „chlapáckého“ sarkasmu a ironie vůči komusi ze třídy, možná jsem ji chtěl zaujmout, nevím, každopádně, choval jsem se jako idiot. Chvíli to vydržela, pak se zase s tím svým lehkým úsměvem dotázala: „Hele, nepřipadáš si někdy sám sobě protivnej?“ Zní to divně, ale nebyla v tom ani kapka zloby, jenom jemné, velmi přátelské upozornění. Na tuhle chvíli si vzpomenu pokaždé, když mi dojde, že i „vtipnost“ má svoje meze a je třeba zbrzdit.

Jindy potřebovala mírnou ochranu sama. Při němčině mylně odpověděla, že hlavním městem Švýcarska je Ženeva a jeden ze spolužáků se jí začal smát, ale docela hnusným způsobem. Nehledě na přítomnost profesorky jsme po něm se sousedem v lavici vyjeli: „Čemu se směješ, debile, radši drž hubu!“ Zčervenal a zmlknul, Káťa nás zahřála vděčným pohledem.

O jarních prázdninách jsme se s kamarády vydali na zříceninu Nového Hradu u Kunratic. Kačka už v té době nebydlela v Lípové na Vinohradech, ale přestěhovali se do Petýrkovy na Chodov. Stavili jsme se u ní, zda nechce jít s námi. Nechtěla, musela se něco učit, ale udělala nám kafe a strávili jsme u ní milé dvě hodiny.

Ve škole byla pro mě člověkem, který projasnil den už jenom tím, že přišel. Když chyběla v lavici, chybělo něco i ve třídě. Já to tak alespoň vnímal. Pamatuji na její „plesnivé“ džíny (tehdy v tom chodila půlka holek v Praze) i na bílý rolák, v létě zářila ve žlutozelených květovaných šatech…Na konci prváku jsme si vyměnili telefony, párkrát si zavolali a plánovali nějaké akce, které se ale bohužel z různých důvodů neuskutečnily.

Když jela za svým přítelem na vojnu do Zvolena, chtěl jsem po ní pohled s hradem. Nezapomněla, dodnes ho mám. Kromě hradu je na druhé straně připojeno i svérázné hodnocení Zvolena jako města.

Škola skončila a já šel na vojnu. Jak se vojna táhla, člověk toužil po alespoň písemném spojení s lidmi, kteří pro něho v „normálním“ životě něco znamenali. A tak jsem poslal dopis i Kačce. Odpověděla, napsala, že se vdala, čeká mimčo. Vypil jsem na její zdraví půllitr slivovice a zrubal se jak čuně. Pak jsme si psali dál, vždycky tak jednou do měsíce. Těšíval jsem se na podlouhlé obálky s na stroji psanými dopisy, končícími stručným „Káča“, psaným Katčiným rukopisem, který se mi vždycky líbil.

Druhý rok vojny, když jsem měl dovolenou, jsme se domluvili, že se stavím na návštěvu. Bydleli už zase na Vinohradech v Mánesce, Katka se starala o malého Jakuba, který začínal chodit. Poznal jsem i jejího manžela Mirka, vypadal na fajn kluka, dali jsme si spolu nějaké pivo a potom jsem se po odpoledni, nabitém pozitivní energií, srdečně rozloučil. Bylo mi u nich tak dobře, že jsem z toho žil ještě pořádný kus zbývající vojny s posilujícím vědomím, že za kasárenskou zdí funguje normální svět lidí, kteří se mají rádi a snaží se i v době přicházející agonie socialismu šťastně žít. Naše „polní pošta“ pochopitelně pokračovala až do vytouženého civilu.

Když se v roce 1990 konal první sraz cesťáku, Káču jsem zval, ale byla nemocná, takže nemohla přijít.

Bohužel naposledy (a to „bohužel“ si představte napsané tučně, podtrženě a alespoň velikostí písma 72) jsem s Kačkou mluvil někdy na jaře roku 1993. Pracoval jsem v reklamce a měl nějaké vyřizování kolem Jiřího z Poděbrad, takže jsem zkusil zazvonit u jejich dveří. Naštěstí (a to „naštěstí“ si představte napsané stejně jako to „bohužel“ na začátku odstavce) byla doma a vypadala, že mě ráda vidí. Malý Kuba měl už brášku, Káťa se točila kolem nich, ale na popovídání si čas udělala. V té době jsem už měl taky rodinu, takže jsme se skoro ve všem shodli, zejména na tom, jak je to těžké vyjít finančně a vzájemně si dali i pár tipů, jak si ekonomicky trochu ulevit (normální řečí – kde je jaká levná prodejna nábytku a dalších zařízení do domácnosti). Katka měla o starost navíc – Kuba se narodil se sluchovým postižením a v té době to byl velký problém, o speciálních školkách jsme si mohli nechat tak zdát.

I přes to, že jsme si tentokrát povídali hlavně o starostech, odcházel jsem s podobným pocitem, jako minule. Naštěstí jsem netušil, že se už nikdy neuvidíme.

Čas běžel dál. Často jsem na Kačku a její rodinu myslel, jak se jim asi vede, nikdy se už nerozhoupal k návštěvě. V éře internetových vyhledávačů jsem si její jméno (původní i vyvdané) občas zadal, ale nic nenašel, krom jedné stařičké zmínky v jakési rodičovské diskuzi o postižených dětech, podepsané jejím jménem, ale Bůh ví, zda to byla skutečně ona, kontakt tam nebyl.

Když se teď začal organizovat sraz po dvaceti letech, tajně jsem doufal, že někdo byl při hledání úspěšnější a znova se uvidíme. Místo Katky ale dorazila ta nejsmutnější zvěst: už asi osm let se pohybuje v jiných sférách, jestli existuje nebe, tak rozhodně tam.

Kdo byl na srazu, ten její příběh slyšel. Pro ty ostatní jenom to nejpodstatnější se záměrným zamlčením některých faktů: manželství s Mirkem nevydrželo, důvod neznám. Katka zůstala sama se starostmi svými i obou svých dětí. Její křehká duše se nedokázala vyrovnat s tíhou životního údělu. Když se v podstatě utrápila, nebylo jí ještě zdaleka čtyřicet.

Přestože jsem ji skoro dvacet let neviděl, mám pocit, že jsem ztratil jednoho z dobrých přátel. Navíc se vkrádá do mysli dotěrná, protivná a sžíravá, jakkoli nesmyslná myšlenka: když tvrdíš, že jsi ji považoval za přítele, kdes byl, když tě třeba ve své samotě potřebovala? Když by třeba stačilo vzít ji kolem ramen a říct, že bude všechno zase dobrý? Nic už s tím nenadělám, ale vím, že ten pocit zůstane ve mně zaraženej jak žhavej drát a vydrží pálit dlouho, ne-li napořád.

Omlouvám se všem, kteří to dočetli až sem – za obsáhlost, možná i za přílišnou osobnost. Neprozradil jsem vám na počátku, že tohle píšu i proto že doufám – vím, že marně – že mi to pomůže se s Katčiným odchodem vyrovnat.


Zbyla mi po ní jedna velice špatná fotka, zmíněné dopisy na vojnu a pohled ze Zvolena. A teď i knedlík v krku a smutek na duši.

ObrazekObrazek

 

 

 

 

 

 

 

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(Za poskytnutí této fotografie vřelé díky Lucce z Tábora)

Krásná písnička na vzpomínání: Johnny McEvoy: Walk With Angels

 
*

 
Vánoce v Podbořanském Rohozci

 
Z polí se k lidem přišly
Ohřát prokřehlé lesní víly
Teď za stavením poslouchají
Co zpívaj´chlapi přiopilí
 
Z hospody zvoní půllitry
A z kaple zrezivělý zvon
Že narodil se Kristuspán
Zní nocí ochraptělý tón
 
Teď první hvězda večerní
K Betlému ukazuje cestu
A v kapli svaté Notburgy
Mráz pojal zimu za nevěstu
 
Na cestě

V zatáčkách nad Mašťovem
Potkal jsem soumrak
Popruhy batohu zařízlé v ramenou
Boty plné pichlavých kamínků
Koukal jsem na Slunce
Mizící ve vlnách Doupovských hor

Ten klid letního večera…
Ta samota…
To ticho…

Poutník na konci světa

 

*

Studánce

Pověz mně, studánko,
Průzračné vody
Proč jen je na světě
Tolika zloby 

Pověz mně, studánko,
S voděnkou čistou
Proč jenom smrt máme
V životě jistou 

Pověz mně, studánko,
U staré cesty
Proč někdy bez viny
Přichází tresty 

Pověz mně, studánko,
Pro utěšení
Kde najít po hříchu
Rozhřešení

*

„Budem spolu strkat kytky do hlavní...“

                        (Zapomenutá folková legenda Čp. 8)

 

Když jsem v upoutávce na nepříliš povedený film Anglické jahody uslyšel poprvé zpívat mladého písničkáře Tomáše Kluse, ještě mne to nenapadlo. Tvorba tohoto chlapce mně však zalezla do uší a nechtěla ven, takže jsem si sehnal jeho další písničky a Tomáš se pro mne stal jedním z nejsvětlejších zjevů současné mladé hudební scény. Jako někdo, kdo vyrostl na Krylovi, Mišíkovi, Nohavicovi a Dobešovi jsem užasl nad faktem, že v době Superstárů a podobných sračkoidních pořadů, tvořených proto, aby se mohly pseudocelebrity natřásat v prime-timu před kamerami, může vyrůst tak skromná hvězda, jejíž kariéra nepotřebuje oprašovat mnohdy uměle vyvolanými skandály.

Zároveň jsem ale při poslechu jeho písní – teď se vracím na začátek své úvahy – podprahově cítil, že cosi podobného jsem kdysi slyšel – alespoň co se týče barvy hlasu. Nemohl jsem si vzpomenout, co to bylo zač. Teprve na podzim 2009 jsem čirou náhodou při brouzdání po YouTube narazil na několik písniček dávno zapomenuté karlovarské kapelky Čp. 8. A byl jsem doma...

V době mých středoškolských studií v první polovině 80. let minulého století byla tahle nonkonformní partička štikou v poněkud stojatých folkových vodách. V jejích písních nebyly modravé dálky, ani tu přezky nechřestily o skalnatou mez. Byly to ostré, až naivně přímočaré pokusy o generační výpověď, touha po narovnání mezilidských vztahů i po zachování dětského pohledu na svět.

Mezi posluchači folku se vytvořily dva tábory: první, skalní „kotlíci“, zvyklí na melancholicko-romantickou unylost svých milovaných „Brontíků“ se otřásli hrůzou, druzí, ochotní přijmout nové směry i ve folkové hudbě (třeba Zlínský – resp. Gottwaldovský - AG Flek) se zase zatetelili radostí. Těm prvním, kteří na Portě odmítali lehce tvrdší zvuk Čp osmičky vzkázal její frontman: „Budeme tvrdší a tvrdší, až budeme nejtvrdší na celém světě!“ – neboli: trhněte si, kotlíci!

Tím frontmanem byl křehce vyhlížející mladík se slavným muzikantským jménem: Jaroslav Ježek. Oč více mu Pánbůh dal talentu, o to méně mu dopřál času na jeho naplnění. Ježek se narodil roku 1957 sice v Příbrami, ale již jako dítě se s rodiči přestěhovali do Karlových Varů.

Jestliže jeho slavnější vzdálený předek trpěl vrozenou chorobou ledvin (jíž také jako 36 letý během 2. světové války podlehl), snadné to neměl ani Jaroslav ml. Již v dětství se u něho projevila porucha výměny vzduchu v plicích. Pro zpěváka je plicní onemocnění hendikep, drobný Jaroslav ale bojoval a již od osmi let byla jeho zbraní kytara. V roce 1980 získal i spolubojovníky, zrodila se ona výrazná formace Čp. 8, pojmenovaná podle čísla domu, v němž Ježkovi bydleli a kapela zkoušela. Porota i diváci někdejšího legendárního folkovo-trampského festivalu Porta přiznali kapele i Ježkovi v letech 1982 – 3 několik cen, včetně autorské Porty, hlavní ceny a Ceny diváků.

Mezitím Ježek dokončil keramickou průmyslovku a na druhý pokus byl přijat na Pedagogickou fakultu v Plzni. Stihl se oženit, mít děcko, ale nemoc byla stále silnější. Dne 2. 12. 1985, v pouhých osmadvaceti letech, vydechl Jaroslav Ježek naposled. Skupina Čp. 8. po jeho skonu živořila ještě něco více než rok, ale Ježkovu charismatickou osobnost se nepodařilo nahradit a zjara 1987 kapela ukončila činnost.

Zbylo po ní pouhé jedno „elpíčko“, ale pokud se vám naskytne příležitost nějak si jej opatřit, neváhejte ani na vteřinu.

Uslyšíte zcela osobité, často složité texty, věnované ekologii, trochu lásce, trochu dalším bolestem světa, vyzpívané naléhavým, poněkud skřípavým tenorem, balancujícím mnohdy na hranici falzetu. Hlavně ale přednesené způsobem, nad nímž se tají dech. A hlavně – zpěvákovi věříte každé slovo...

Krásný článek o Jaroslavu Ježkovi si můžete přečíst zde.

Ukázky tvorby Čp. 8:

Neprodaní

Podzim

Prolog života

Malé přání

Motýlek

 

                                                                                        *                                                           

Povídka pro Kristýnu (vyhrál jsem literární soutěž, heč !)

 

Poklad v Lazurové hoře

Trautenberk si nechal udělit od Krakonoše další z mnoha lekcí, Večerníček se uklonil a odletěl do namalovaného nebe. Obě děti se zvedly od obrazovky a nahrnuly se do dveří kuchyně, kde se jejich maminka právě skláněla nad sálající troubou, z níž voněly vanilkové rohlíčky.
„Mami, ještě nemusíme spát?“ halekaly jedno přes druhé. Matka se unaveně otočila, hřbetem ruky odhrnula z čela neposedný pramen vlasů.
„Už je pozdě, kluci, zítra se brzo vstává a táta se brzo vrátí, zlobil by se.“
Chlapci protáhli obličeje a loudali se z kuchyně.
„Tati, přečetl bys jim pohádku?“ obrátila se matka na staršího muže, který u kuchyňského stolu právě dopil kávu a odložil dočtené noviny.
„To víš, že ano, Maruško. Tak hoši, honem vyčistit zuby a ať jste v postelích. Hned jsem u vás.“
„Hurá, bude pohádka, děda je zlatej...!“
O chvíli později už leželi v postelích a děda se rozhovořil:
„Tak, kluci, tohle nebude pohádka, ale příběh, který se odehrál před více než pětašedesáti lety v jednom malém městečku. Necháme si zhasnuto, protože to bude trochu strašidelné. Kdybyste se báli, řekněte.“
A s těmito slovy začal své podivné vyprávění...

*

Na zalesněné svahy Slavkovského lesa se počínal snášet soumrak. Chalupy vesniček i zapomenutých samot se krčily pod silnou sněhovou duchnou a jen kouř, stoupající z komínů a sem tam osvětlené okno dávaly tušit, že krajina není úplně liduprázdná.
V údolí potoka ležela zapadlá ves Michalovy Hory. Kdysi dávno bývala kvetoucím městem, zbohatlým z dolování stříbra. Teď to bylo jen pár domů s oprýskanými fasádami a jenom barokní kostel a omšelá, patrová radnice připomínaly zašlou slávu. Před čtyřmi staletími tu kypěl život – horníci v bílých kutnách, panští úředníci i samotná vrchnost – hrabě Šlik – ti všichni se setkávali v ulicích. Nad městečkem se do výšky vypínal Lazurový vrch, kopec, přetékající vzácným kovem a proto provrtaný desítkami štol. Na jeho vrcholu byl dokonce k ochraně dolů vystavěn hrad, jehož zdi dávno rozhlodal čas. Teď byla Lazurová hora odlehlým, opuštěným místem zlé pověsti. Vyprávělo se, že ze zavalených štol jsou za větrných, temných nocí slyšet slyšet steny zavalených kovkopů, jimž zrádná hora vzala život a jejich duše obcházejí zříceninami hradu.
Do Vánoc chybělo pár dní, vrcholil tajemný čas adventu. V prostorné kuchyni jednoho z domů na náměstí se sešlo k besedě pár sousedů. Tetky pekly cukroví, které plnilo kuchyni příjemně kořeněnou vůní vanilky, zázvoru a skořice. Strejcové seděli kolem stolu, kouřili fajfky i cigarety, balené z levného tabáku, pili svařené víno a sem tam stopku domácí pálenky. Vzpomínalo se na to, co v uplynulém roce Michalovy Hory potkalo, čí rodina se rozrostla a naopak, komu přibyl křížek za hřbitovní branou.
A protože besedujícím naslouchala i dvojice děcek, čtrnáctiletý Ondřej a dvanáctiletá Markéta, kteří se přijeli z města k tetě zotavit po černém kašli, občas někdo přidal i nějakou historku či pověst, opředenou tajemnem. To aby děti vyprovodilo pod peřinu příjemné mrazení a nenapadlo je vystrkovat v noci nos do vystydlých chodeb.
Tak se stalo, že vyslechli příběh o Johannu Šlikovi, který před čtyřmi sty lety, právě kolem Vánočních svátků, beze stopy zmizel a již o něm nikdo neslyšel. Lidové podání této události si to vysvětlovalo tak, že mladý hrabě si ukusoval z rodinného koláče důlních výnosů větší sousta, než mu náležela a když doprovázel vozy se stříbrem, jedoucí do planské mincovny, odpojil se právě pod Lazurovým vrchem od kolony, snad aby v některé opuštěné štole skryl vak s lesklou rudou, a již ho nikdo nespatřil. Nevědělo se, jestli v mlze zbloudil a zahynul ve staré vlčí jámě, nebo jestli se stal obětí zločinu. Jisté bylo jen to, že jeho místo v rodinné hrobce zůstalo neobsazeno.
Markéta poslouchala s očima navrch hlavy. Ten večer dlouho nemohla usnout, její mysl těkala po zasněžených svazích hory a když se pokusila zavřít oči, zdálo se jí, že vidí z tmavého dna štol svítit bezmasou lebku s planoucíma očima.
Nakonec se jí přece jen podařilo zaspat. Ale přízrak mrtvého hraběte tím nezahnala, naopak. Zdálo se jí, že se trmácí sněhem po stopách vzhůru k rozvalinám, neviditelné ruce jí tahaly za šaty, zapadala po pás do zavátých výmolů, až končně stanula před klenbou jeskyně v boku kopce. A zdálo se jí, že slyší tichý, šustivý hlas, jemuž sice nerozumněla, ale chápala, že jí volá. Ale než stačila překonat hrůzu a vstoupit, probudila se. Byla ještě noc, Ondřej na vedlejší posteli klidně oddechoval a jeho přítomnost jí zklidnila natolik, že opět usnula a tentokrát spala klidně až do rána. Na svůj sen ale nezapomněla a hned, jak se probudili, Ondřejovi jej vyprávěla.
„Chtěla bych se na Lazurovou horu podívat, Ondřeji,“ řekla potom. „Někdo, nebo něco tam na mě čeká...“
„Mně se zdálo něco podobného. Tak se tam po obědě můžeme vydat. Řekneme, že jdeme sáňkovat a podíváme se tam. Do tmy musíme být zpět.“
Jak řekli, tak udělali. Hned, jak se v poledne najedli, vzali saně a vyrazili na stráň nad potokem na okraji městečka. Sáňkovalo tam už několik dětí, mezi nimi i jejich šestiletý bratranec František. Jakmile ho Markéta uviděla, jak se k nim žene, zakabonila čelo:

„Bude žalovat...“
„Neboj, to nechej na mně,“ uklidňoval ji Ondřej.
Chvíli sáňkovali s ostatními dětmi, potom si Ondřej zavolal Františka k sobě a důrazně mu pošeptal:
„Musíme s Markétou na Lazurovou horu.Neopovaž se někomu něco ceknout, nebo na tebe v noci pošlu duchy ze štol! Do tmy budeme doma. Přineseme ti kus pokladu“
*
Františkovi nezbylo, než slíbit mlčenlivost a jen se s trochou závisti díval, jak Ondřej s Markétou mizí za větvemi opadaných keřů, lemujících téměř neznatelnou, zavátou pěšinu.
Nešlo se jim dobře. Sníh byl hluboký, propadali se po kolena, někdy téměř po pás. Kalhoty i rukavice měli brzy promáčené, saně, o jejichž tažení se střídali, se zachytávaly o větve a pařízky u pěšiny.
Navíc se obloha zatáhla, v zasněžených korunách zahučel vítr a spadly první vločky.
Ani jim nepřišlo na rozum pouť vzdát. Pomalu se probíjeli vpřed, jako poháněni nějakou neznámou silou. Sehnuti proti větru, obličeje zakryté svetry tak, že stěží viděli na cestu. Sil ubývalo a byli stěží v polovině cesty, když začalo brzké zimní stmívání.
*
Dole v Michalových Horách zatím začala sháňka. Ostatní děti už byly dávno doma, jen po Ondřejovi s Markétou nikde vidu ani slechu.
„Františku, viděl jsi je na saních?“ naléhala teta, ale její syn mlčel. „Tak odpověz, tady přestává legrace, podívej se, jak je venku!“
„Oni říkali, že to nesmím říct“, natahoval moldánky klučina. Teď už musel zasáhnout i jeho otec:

„To chceš, aby venku umrzli? Honem řekni, kam šli!“
„Mluvili o Lazurové hoře.“
„Proboha...To jsou pitomci...“
A v ten moment už teta oblékala zimník a vybíhala ze dveří, zburcovat chlapy z okolí na pomoc.
*
Na svazích hory bylo zle. Proti větru se téměř nedalo dýchat a ostré vločky švihaly do očí. Kolem dětí co chvíli sletěl polštář sněhu nebo ulomená větev. Náhle se několik desítek metrů před oběma poutníky ozvalo silné zapraskání, které přehlušilo i kvílení vichřice a nápor větru vyvrátil mohutný, letitý smrk. Když odlétl zvířený sníh, spatřil Ondřej odhalený vchod do staré štoly.
„Honem tam, tam se schováme!“ Zakřičel na sestru, která právě zápasila se zaklíněnými saněmi. „Vykašli se na ty blbý sáně, chceš tu zůstat!?!“ vytrhl jí provaz z ruky a dostrkal jí k tmavé tlamě podzemí.
Díra byla temná, ale dosti prostorná. Vítr ani sníh se tam nedostaly, bylo tam ale vlhko a chladno. Opřeli se o stěnu a chvíli vyčerpaně oddychovali.
„Fuj. To bylo o fous,“ ulevil si Ondřej. Markéta neříkala nic. Byla k smrti unavená, promrzlá a vystrašená. Ondřej nahmatal v kapse sirky a jednu rozškrtl. Mihotavý plamen ozářil vlhkou skálu, táhnoucí se do nitra hory. Pak sirka průvanem zhasla.
„My tu umřeme?“ zeptala se polekaně Markéta.
„Blbost“, snažil se jí povzbudit bratr. „Odpočineme si, venku to zatím přejde a pak se vrátíme“. V jeho hlase ale bylo znát, že dodává odvahy i sobě. Když zapálil druhou sirku, Markéta se polekala ještě víc.
„Tam něco je“, ukázala do nažloutlého šera. Něco doopravdy leželo za balvanem uprostřed chodby. Ondřejovi se sice moc nechtělo, ale vydal se k tomu. Po rozsvícení třetí sirky polekaně uskočil a srazil se se sestrou, která mu nakukovala přes rameno. Mdlé světlo ozářilo lebku s prázdnými očními důlky, vyčítavě hledící ze ztrouchnivělého, starodávného kabátce.
Markéta polekaně vyjekla a pak hlesla: „Johann Šlik...“ Počala couvat k východu.

Ondřejovi se vrátila rozvaha.
„Mrtvého se bát nemusíme, spíš toho božího dopuštění venku. Nedívej se tam, musíme tu zůstat.“
*
Záchranná výprava z Michalových Hor postupovala za svitu luceren úbočím kopce. Místní věděli, že na vrchol vede jediná cesta a doufali, že z ní děti v nečase nesešly. Večerní tmou se neslo volání, někdo měl pušku a občas vystřelil do vzduchu. Kousek před velkým, vyvráceným smrkem se na jejich výkřiky ozvala slabá odpověď:

„...halooo...tady jsme...halooo...“
Pospíšili a za okamžik jejich lucerny osvítily vnitřek štoly. Děti byly v pořádku, ale zachránce čekalo překvaní.
„Leží tam mrtvý,“ sdělil důležitě Ondřej.
Dál už to šlo rychle. Počkali, až se vichřice trochu utiší, ostatně to netrvalo dlouho. Ostatky mrtvého zabalili do deky. Farář, který se výpravy též zúčastnil, znal staré kroniky a poznal na zetlelém kabátci zbytky šlikovského erbu.
„Co s ním bude?“ tázala se Markéta.
„Přijde komise z okresu, sepíše protokol a potom se mu konečně – a to vaší zásluhou – konečně po staletích dostane odpočinku v posvěcené půdě“, pohladil ji farář po vlasech.
*
Největší překvapení čekalo děti, když se druhý den ráno probudily. Při ustýlání postele nalezla Markéta i Ondřej pod polštářem hrst malých i velkých, starodávných, stříbrných mincí. Domluvili se, že o tom nikomu neřeknou a tak se nikdy nedozvěděli, jak se peníze dostaly k nim do postele. Pouze dlouho po Vánocích, kdy byl nalezený mrtvý dávno pohřben v michalohorském kostele, vhodil každý z nich po dvou mincích do kostelní pokladničky. Měli pocit, že Johann Šlik si chtěl svůj pohřeb sám zaplatit. A pár mincí dostal i František, ovšem proti slibu přísného mlčení. Slíbili mu přece, že dostane část pokladu. A to, že tehdy nedodržel slovo, mu rádi odpustili ještě onoho pohnutého večera.
*
„Nespíte...?“ zeptal se děda nezvykle tichých vnuků.
„Kdo jim tam ty peníze dal?“ ptali se oba místo odpovědi.
„Nevím. Možná je někdo z dospělých našel v šatech mrtvého, možná to byl opravdu Johann Šlik. Nikdo mi tohle nevyprávěl“.
„A co se stalo s Markétou a Ondřejem dál?“
„Oba dospěli, měli děti, Ondřej byl učitelem, Markéta pracovala v projektovém ústavu. Už je to pár let, co umřeli. A František je už dědečkem.“
„Jmenuje se jako ty, dědo“, všimlo si jedno z vnoučat.
„Jo, jo, Františků je hodně, mezi staršími lidmi. Tak dobrou noc.“
„Dobrou“.
Děda vyšel z pokoje a jen tak mimoděk sevřel přes košili malou, stříbrnou minci, která mu už přes šedesát let visela na řetízku na krku.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kastelolog

(Jiří Hajn, 4. 8. 2013 22:42)

Vážený pane Koutku,

velice Vám děkuji za úvahu nad panem profesorem Tomášem Durdíkem. Mám rád historii naší země, takže jsem se logicky dostal k jeho publikacím a nedávno i k televiznímu cyklu "štítů království českého". Chci jen říct, že je škoda, když celebritami našeho věku, jsou prvoplánové hvězdičky a nikoli lidé kvality, jakým byl právě pan Durdík.

S pozdravem, Jiří Hajn
jirka.hajn@seznam.cz

Katka

(Jana, 10. 3. 2011 19:09)

Tome, moc pěkné. Katky je milíto, na její jméno se dobře pamatuju.