Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


 

Venkovské poutě

Asi většina z nás vzpomíná na své dětství ráda. Kamarádi ze školy, malé bitvy na poli sportovním i „válečném“ a všechny vážné starosti jsme s radostí přenechávali rodičům. Ke vzpomínkám na dětství mnohdy patří i vzpomínky na školní prázdniny u babičky a dědečka na venkově. A součástí takových prázdnin bývaly i venkovské poutě. Někde to znamenalo jen příjezd dvou zrezivělých kolotočů, jinde se jednalo o událost, jíž žila celá vesnice několik týdnů dopředu. Fenomén vesnických poutí se sice během let změnil, ale přesto zůstává důležitou součástí života českého venkova.

Odkud se poutě vzaly?
Jak již z vlastního pojmenování „pouť“ vyplývá, na počátku bylo putování. A ne ledajaké. Šlo o putování silně věřících křesťanů k nějakému významnému kostelu, zasvěcenému oblíbenému světci. Zdaleka se sbírali sedláci i selky, děvečky a pacholci i drobotina, aby za zpěvu písní a nahlas odříkávaných modliteb vzdala hold patronu kraje. Tradice poutí byla nejsilnější v době barokní, z níž máme i řadu nádherných poutních kostelíků, stojících mnohdy na osamělých vrších, třeba nad pramenem čisté vody, opředeném legendou o zázračné moci.
Každý církevní patron měl v liturgickém kalendáři určen svůj den. A podle toho, na kdy připadal svátek toho kterého světce, jemuž byla zasvěcena poutní svatyně, byly organizovány i pouti. V létě tak na mnoha místech dosud drží Anenskou pouť, známé jsou chodské pouti okolo sv. Vavřince a v brzkém podzimku se slaví pouť Václavská.
Taková vesnická pouť z časů mládí našich babiček byla pro vesnici, ale i její okolí událost, významem srovnatelná se svátky Vánoc, Velikonoc nebo Masopustu. Pantátové oprášili sváteční obleky, tety pekly koláče a chasa se chystala k tanci a veselí. A děti nedočkavě vyhlížely, kdy přijedou. A oni přijeli...Rozhrkané vozy, ukrývající houpačky, střelnice a turecký med. Kolem osmahlí mládenci s šátky kolem krku a třpytivou náušnicí v uších. Kolik do té doby počestných panenek se o vlahém večeru utopilo v dálkách za jejich očními víčky...Nikdo nespočítá. Prvorepublikové poutě měly svůj půvab, atmosféru i společenské poslání. Je chvályhodné, že mnohé vesnice se snaží na vládou dělnické třídy přetrženou tradici navázat. Na toulkách letní přírodou tak můžeme narazit na načekaná překvapení.

Znovuzrozená tradice
Pokud jde o poutě v dobách před sametovou revolucí, dá se říci, že Morava, především ta jižní, na tom byla o poznání lépe. Jednak je tam náboženské cítění pevnější, jednak i tradice „hodů“ se ukázala natolik silná, že nebylo snadné ji direktivně přerušit a tak se ji vládnoucí garnitura raději pokusila prezentovat jako „úspěchy socialistického zemědělství“. O „hodech“ si ještě povíme víc.
V Čechách byla situace horší. Pokud vůbec nějaká obec takovou pouť uspořádala, pak šlo obvykle o prosté přistavení několika kolotočů a houpaček, z čehož sice jásaly děti, ale společenská úloha takového podniku byla veškerá žádná. Z amplionů vyřvávaly populární odrhovačky a prodejní sortiment stánků sestával z „angličáků“ nevalné kvality, balónků a triček se Sandokanem. Čestnou výjimku tvořily tradiční akce, jakými byly třeba domažlické Chodské slavnosti.
Po převratu v roce 1989 došlo k pozvolnému obnovování tradic. Pouti se staly jedním z nástrojů, jimiž jednotlivé vesnice nastoupily cestu znovunalezení potlačené identity. Bylo samozřejmě zapotřebí, aby v čele obecních a později místních úřadů stanuli lidé, kteří byli pro věc zapáleni nebo se v nich nadšení podařilo probudit.

Poutě hlavního města
Několik poutí – zde si netroufnu použít označení „venkovské“ – probíhá každoročně na území hlavního města. Nejznámější z nich je tradiční Matějská pouť, signalizující Pražanům, že zima končí a jaro klepe na dveře. V posledních desetiletích domestikovala v Parku kultury a oddechu v Holešovicích, dříve narození ji ještě pamatují u kostelíka sv. Matěje na Hanspaulce. Paradoxně je právě tato pouť pouze soustředěním atrakcí, byť těch moderních, lákavých a předražených. Osobitost jiných podobných podniků postrádá, přesto je pokaždé cílem stovek rodin s malými dětmi. O poznání lépe je na tom říjnová pouť u kostela sv. Markéty na Břevnově. I zde jsou sice k vidění kolotoče, autodromy a podobné kratochvíle, nejsou však tím nejdůležitějším. Od stánků voní pečené husy a břevnovské koláče, teče pivo, svařené víno i medovina. Sluší se připomenout, že břevnovské posvícení je připomínkou znovuvysvěcení klášterního chrámu, poškozeného za sedmileté války v roce 1757. Je zde poznat, že organizaci pouti si vzali za své břevnovští živnostníci a drobní podnikatelé. Na opačném konci Prahy, na Proseku, se pod románským kostelem sv. Václava koná obvykle poslední zářijový víkend Svatováclavská pouť. Je podobná té břevnovské, pouze v menším vydání. Její atmosféra je specifická tím, že kulisy tvoří na jedné straně prastarý kostel a na druhé panelové domy Severního Města. Čepuje se tady burčák a každoročně je program doplněn o ukázky historického šermu a středověkých řemesel.

Poutě českého venkova
Mimo Prahu se zřejmě největší popularitě těší Chodské slavnosti – Vavřinecká pouť v Domažlicích. Podloubí na náměstí tohoto překrásného města vymezuje vždy v polovině srpna místo pro stánky, zaměřené zejména na tradiční atributy svérázného kraje Chodů – strážců jihozápadní hranice Čech. Tradičními chodskými pochoutkami jsou bohatě zdobené, velké koláče s tvarohem, povidly, mákem a mandlemi. Nechybí ani staročeský jarmark, jemuž dominují krámky s chodskou keramikou. Nebylo by to však Chodsko, aby nezazněly dudy – přehlídka dudáckých kapel patří k Vavřinecké pouti právě tak, jako již zmíněné koláče. A protože je Chodsko regionem, který si podržel rázovitý folklór, náměstí zní rytmickým klapotem holínek chlapců a svítí a míhá se pestrými sukněmi dívek při chodských tancích.
Pro letošek je již za námi národopisná pouť v Tuchlovicích u Kladna, ale o nic jste nepřišli, pořádána je každoročně. Pod záštitou Folklorního klubu České republiky jde sice především o přehlídku národopisných tanečních souborů (dětských i dospělých), ale součástí je i doprovodný program, včetně klasiky – kolotočů a houpaček.
Podobný termín jako Chodské slavnosti má i Osecká pouť ve stejnojmenném podkrušnohorském městečku, proslaveném tisíciletým klášterem. Přímo v jeho areálu je umístěno historické tržiště s ukázkami středověkých řemesel, na náměstí probíhá kulturní program.
Pojďme ještě zpět na Chodsko. Náměstí městské památkové rezervace Horšovský Týn ožívá každého července Anenskou poutí. Gotický kostel sv. Anny stojí asi kilometr za městem a jeho návštěva zde patří k věci, těžiště slavností je ale, tak jako jinde, na hlavním náměstí před zámeckou branou. Také v Horšovském Týně polaskáte všechny smysly – zrak krásou města, čich vůní koláčků a klobásek, o chuti nemluvě. A pro sluch je tu také vjemů víc než dost, divadlo i koncertní vystoupení řady žánrů se střídají na podiu přímo na návsi.
Abychom nezapomněli na nejmenší vesničky, které se snaží společensky žít, přidám osobní zážitek z letní pouti v Bernarticích nedaleko Boru u Tachova, kam jsem se dostal jednoho léta na toulkách západními Čechami. Vesnička se stovkou obyvatel byla vzhůru nohama, nechyběly houpačky a řetízkový kolotoč, hlavní ale bylo, že místní se dokázali královsky bavit vlastními silami vymyšleným programem. Hrál se fotbalový zápas mezi muži a ženami, přičemž obě mužstva byla převlečena do bizarních kostýmů, doplňkem byly různé zábavné soutěže a hry, kterých se se stejnou vervou účastnili dospělí i děti. Jídla a pití dostatek, zábava skvělá. Bernartičtí to dělají pro sebe, přespolní sem na pouť zavítají zřejmě podobnou náhodou, jako já, ale pro ně je důležité alespoň na chvíli zapomenout na nelehký život v chudém kraji a snad i na sousedské spory.

Na Moravu na hody
V úvodu tohoto článku jsem slíbil návštěvu moravských hodů. Pojďme tedy pod Pálavu a na pravý břeh Moravy, do kraje vína a krojovaných dcéreček. Na Moravském Slovácku probíhají hody od jara do podzimu, v každé vsi jinak, takže se zdá, že pod vinicemi je veselo celý rok. Příprava moravských hodů se ovšem řídí přísnými pravidly, lišícími se v detailech od oblasti k oblasti. Volí se stárek a stárka z řad omladiny, kteří mají nad celou slavností jakýsi patronát. Krojovaný průvod kráčí obcí, zpívá se a tancuje. Nejživěji bývá o večerech – pije se víno (i když hodovníci rádi říkají, že „u nás se nepije, ale chutná“), a jen málokdo odolá domácím klobáskám nebo voňavým koláčům. Hody obvykle trvají celý víkend a pracovní výkony následující pondělí prý bývají všelijaké. Jihomoravská pohostinnost je proslulá – pokud procházíte, nebo projíždíte na kole vinařskou obcí, nezřídka se stane, že vás místní vinaři přemluví (a nedá jim to moc práce) k návštěvě sklípku, spojené s ochutnávkou. A nemusí to být zrovna o hodech.
Poutí, větších i menších, národopisných i těch, kterým vládnou kolotoče, je u nás bezpočet. Takže mám jednu radu – když uslyšíte na cestách českou či moravskou krajinou zdáli hudbu, zkuste tam zamířit. Třeba se trefíte zrovna do takové pouti, jaká byla ta bernartická.
 *

 

Pivní lahůdky pro labužníky

O tom, že Češi jsou národem, který umí dobré pivo nejen vydatně konzumovat, ale i fundovaně ocenit jeho kvality, není třeba polemizovat. Na toto téma byly popsány již stohy papíru, seriózních odborných prací i laciných bulvárních senzací. Tak jako jsou Francouzi či Italové hrdi na svá vína, plná slunce a Slováci dovedou ocenit křišťálově čirou pálenku, my středoevropané (zejména Češi a Němci) skrýváme své radosti i strázně za bohatou čepicí pivní pěny...

Proč pivní speciály
Zobecněme si v úvodu našeho vyprávění o pivech pro znalce alespoň stručně charakteristiku jednotlivých druhů českých piv. Pomineme-li piva nealkoholická, pak nejslabším zástupcem bývaly tzv. „osmičky“. Ideální na žízeň a „do hlavy“ lezly jen pomaličku, proto se jimi osvěžovali skláři u výhní a hutníci při slévání železa v pecích. Klasikou je „desítka“, pivaři někdy zvaná „dešťovka“. V oblibě ji mají turisté i cykloturisté na delších túrách, dělníci jí splachují prach po únavných šichtách, studenti odplavují stres ze zkoušek. Desítku pijí fanoušci na fotbalových stadionech (pokud je) a chlapi, když jdou jen tak „na jedno“. Komu je deset stupňů málo a dvanáct zase moc, sáhne po poněkud nevyhraněné „jedenáctce“. A „dvanáctka“ – to je klasika, taková plznička v buclatých půllitrech v Praze U Tygra nebo U Pinkasů, z toho přímo dýchá atmosféra klidných časů první republiky. Lahvovou dvanáctkou pak rádi spláchneme mastnou nedělní kachnu, nebo si ji vychutnáme třeba u štědrovečerní večeře. Piva vyšší stupňovitosti se již blíží kategorii pivních speciálů, což je právě naše téma.
A proč tedy pivní speciály? I skalní ctitel piva „obyčejného“ občas nepochybně zatouží rozmazlit své chuťové pohárky něčím opravdu fajnovým. A nejen chuťové pohárky. Koukat se na to, jak ozdobnou sklenicí pomaličku stoupá sametově hustá pěna a pod roste sloupec zlatého či temně hnědého nápoje, očekávání jeho chuti a netrpělivá degustace lahodného prvního doušku, to je proces, který se nebojím nazvat skutečnou pivařovou nirvánou...
Není se co divit, že mezi námi jsou „sběratelé chutí“, fanoušci, kteří baží okusit co největší počet druhů piv, vyrobených právě k uspokojení těch nejcitlivějších míst mlsného jazyka. Neváhají vydat se přes polovinu republiky poté, co se dočtou o tom, že některý z pivovarů vyslal na trh omezenou kolekci svého parádního čísla. Čtěte dál, pokud vás zajímá, jaké laskominy český pivní trh nabízí...

Speciality pana Primátora a jeho sousedů
Za pivovar, který výrobě pivních speciálů věnuje značnou část své kapacity, bývá považován Primátor z východočeského Náchoda. Jeho čtyřiadvacetistupňový, tmavý Double je pokládán za jedno z nejsilnějších českých piv po roce 1990. Pět druhů sladů s čistým extraktem potěší chuť a sytá, antracitová barva v elegantní sklence na nožce zase zrak. Jaké další zážitky toto pivo přinese poznáte, až okusíte, napovíme, že je mu někdy přezdíváno „černá viagra“. Jen o málo slabší je světlá jedenadvacítka Rytířský a zde se pro změnu jedná o nejsilnější české pivo světlé. Má medovou, jemně nahořklou chuť a zlatě rezavou barvu. Podporuje dobré trávení a proto bývá využíváno jako příjemný digestiv. Ze široké nabídky náchodských právovárečníčků zmíním ještě jeden kousek – English Pale Ale. Jak název napovídá, jde o pivo anglického typu s poněkud drsnější chutí, vyvolanou vyšší hořkostí používaného anglického chmele a trochu slabším řízem jistě uvítají zvědavci, které zajímá, „jak to dělají jinde“.
Nejbližším Primátorovým sousedem je stařičký pivovar v Broumově – Olivětíně, který proslavila značka Opat, jež je reminiscencí na to, že pivovar založili mniši z broumovského kláštera. Zřejmě největší zajímavostí zdejší varny je série speciálních, bylinných piv – pepřového, koriandrového a vavřínového. Tuto sadu kvasnicových „živých“ piv doplňuje ještě pivo medové.
Jestliže Náchodsko patří do říše Rampušáka, vládce Orlických hor, potom nedaleký Trutnov je již v říši pána Krkonoš a proto i trutnovský pivovar se honosí jménem Krakonoš. Podobně jako v jiných pivovarech i v Trutnově se vaří vánoční speciál, čtrnáctistupňový ležák, který má jedinou nevýhodu – jde o pivo sezónní a o letních prázdninách si na něm tedy nepochutnáte.

Lahůdky českého jihu
Přejeďme republiku napříč od severu na jih. Konkrétně do Třeboně. Je to krásné město a hned za hradbami leží neméně malebný pivovar Regent. Hned dvojicí speciálů bojují v Regentu o místo na slunci v této kategorii. Světlý Prezident je čtrnáctka nasládlé chuti, vyráběná podle starých receptur, které snad pamatují ještě sládky renesančního regenta Jakuba Krčína. A protože si Třeboňští svých slavných osobností váží, druhý speciál nese jméno další z nich. Pivo Petra Voka je polotmavé (řezané) pivo mahagonové barvy s mírně karamelovou chutí.
Na soutoku Vltavy a Otavy leží královský hrad Zvíkov. Nedaleko od něj, ve vesnici Zvíkovské Podhradí, leží minipivovar Pivovarský dvůr. A ten má pro vás připravenou jednu nebývalou exkluzivitku. Šestadvacítka Královská Zlatá labuť je vlajkovou lodí zdejšího pana sládka. Prodává se v unikátních dřevěných kazetách spolu s dvěma sklenkami a počet těchto sad je omezen na pouhých 150 kusů. Jestli chcete vlastnit tuto pivní raritu a jste ochotni investovat cca 1.000,-- Kč, měli byste si pospíšit (není-li již pozdě).

Speciály z Černé Hory
Mezi pivovary moravskými věnují asi největší pozornost pivním speciálům v pivovaru Černá Hora poblíž Blanska. Namodralou barvu jedenáctistupňové Modré luny zapříčiňuje extrakt ze sušených borůvek a borůvková je příchuť tohoto nápoje. Řezané pivo Black Hill má svou chuť zase spoluvytvořenou směsí výtažků ze 33 bylin, například zeměžluči, koriandru, hořce, muškátu nebo heřmánku. Jemná hořkost, nasládlost a plně zlatá barva jsou atributy čtrnáctky Kvasar, která je mezi černohorskými speciály asi nejznámější. A pokud byste si chtěli připomenout, odkdy že se pod Adamovskou vrchovinou pivo vaří, můžete ochutnat světlou patnáctku 1530. Správně – je to letopočet, kdy byla doložena sladovna s pivovarem bratrů Tasa a Jaroslava Černohorských z Boskovic. Malá odbočka od piva – v Černé Hoře se vaří i velmi dobrá pivní limonáda, připomínající svou chutí méně slazenou kofolu.
Zajímavou bylinnou příchutí a červenou barvou zaujme Červený drak z pivovaru Starobrno, ležícím nedaleko, přímo v moravské metropoli, který však fúzuje se známými Krušovicemi.

Pivo od Medvídků porazí i medvěda
Nakonec jsem si nechal matičku Prahu. Nejsilnějším speciálem, o němž jsem se dozvěděl, jsou třiceti- nebo dvaatřicetistupňový X-Beer 30 aX-Beer 32, vařený v minipivovaru známé pražské restaurace U Medvídků na Starém Městě v ulici Na Perštýně. Jedná se o polotmavý speciál, jehož vysoká stupňovitost je dosažena pouze kvašením ječného sladu. Podobně, jako u zvíkovské Zlaté labutě, je i zde každá várka originálem a každá z pěti stovek lahví má své unikátní číslo. Sami sládci z X-Beeru varují před rychlým stoupnutím tohoto piva do krve a doporučují opatrnou konzumaci!
Co říci závěrem? Pivo se v Čechách pilo, pije, a dá-li Bůh štěstí, i pít bude. V luxusních restauracích, útulných venkovských hospůdkách i mnohem méně komfortním prostředí klasických „čtyřek“ na periferiích průmyslových měst. A pivní speciály, jejichž zlomek jsme vám dnes nabídli k ochutnání, tvoří zajímavou část českého pivovarnického spektra.
 

*

Rodná místa českých a moravských osobností


„Já mám rád, když je někdo přímo odněkud,“ říká ústy svého hrdiny Josefa Švejka spisovatel Jaroslav Hašek. Téměř každé naše město a velké množství vesnic, vesniček i samot se může pochlubit tím, že právě ve zdech chalup, domů a později nemocnic, počal život některé z osobností, které svým způsobem ovlivnily historii českého národa. Byli to umělci, vědci, vynálezci, sportovci. V každém případě lidé, kteří se svým talentem a pílí staly pro ostatní autoritami a připomínáme si je dávno poté, co navždy zavřeli oči.

Co Čech, to muzikant
První skupinou, jejíž rodná města bychom vám chtěli představit, jsou hudební skladatelé. Hudba měla v životě Čechů i Moravanů vždy zapuštěny hluboké kořeny – pomáhala v dobách národního útisku, při práci i zábavě a v neposlední řadě byla i zdrojem obživy nadaných muzikantů, nalézajících uplatnění při šlechtických dvorech. Nejstarším (a v českých zemích patrně nejzdomácnělejším) z trojice, již bychom vám rádi představili, je Antonín Dvořák (1841 – 1904). Vysoko ve stráni nad řekou Vltavou a železniční tratí Praha – Děčín stojí mohutný zámek. Jsme v obci Nelahozeves, ležící na půli cesty mezi Prahou a Mělníkem. Zámek stojí jistě za shlédnutí, nicméně nás bude tentokrát zajímat domek na náměstí, v němž se věhlasný skladatel v rodině hostinského a řezníka narodil. Výstavný dům se širokým vjezdem do dvora býval hostincem již v době třicetileté války. Skladatele, který se počal věnovat hudbě přes odpor otce a udělal „díru do světa“ za pobytu v USA v letech 1892 – 95, připomínala od roku 1913 pamětní deska. Po II. světové válce zde zřídila Společnost Antonína Dvořáka skladatelovo muzeum a pamětní síň, od roku 1951 jsou pořádány hudební slavnosti k výročí mistrova narození a před muzeem stojí od roku 1988 Dvořákova socha. Podél trati vede z Nelahozevsi do Kralup Dvořákova stezka – příjemná pěšina, stíněná stromy, kde můžete otvory, vylámanými ve skále, nahlížet do železničních tunelů a připomenout si, že lokomotivy fascinovaly i hudebního génia...
„Lev s bílou hřívou“ – tak nazval ve svém životopisném filmu režisér Jaromil Jireš skladatele Leoše Janáčka (1854 – 1928), rodáka z podbeskydských Hukvald. Nevelká obec pod rozložitou hradní zříceninou je na svého nejslavnějšího rodáka náležitě hrdá. Památník s rekonstrukcí Janáčkovy pracovny není sice v rodném domě, je však ve vilce, kterou rodina od r. 1905 vlastnila a skladatel jej v posledních letech života využíval jako odpočinkové sídlo. Dozvíme se zde mnohé o umělcově díle i o složitých zákoutích Janáčkovy ne právě jednoduché povahy. A jako ve většině rodných míst slavných skladatelů, i v Hukvaldech se můžete zaposlouchat do umělcovy hudby v rámci letního mezinárodního festivalu Janáčkovy Hukvaldy.
Patrně nejkurióznější rodné místo ze všech osobností našeho článku má poslední z hudebních skladatelů – Bohuslav Martinů (1890 – 1959). Jeho otec byl městským hlásným ve východočeské Poličce a rodná světnička budoucího hudebního génia se nachází pod střechou věže místního kostela sv. Jakuba, ve výšce 36 metrů nad dlažbou náměstí. Chce-li se vám vyšlapat 192 schodů, ocitnete se ve skromně zařízeném pokojíku, upraveném tak, jak asi mohl vypadat v době skladatelova narození. Skutečnost, že každoročně v květnu hostí Martinů rodné město Martinů FEST, asi již nikoho nepřekvapí. Polička tak uctívá hudebníka, který sice prožil velkou část života v zahraničí, rodný kraj mu však zůstal celoživotní inspirací.

Psychiatr a vynálezci
Jen deset kilometrů od Janáčkových Hukvald leží městská památková rezervace Příbor. Jednoho ze zdejších rodáků zná celý svět: je jím dr. Sigmund Freud (1856 – 1939). Syn židovského obchodníka proslul jako otec moderní psychiatrie a tvůrce metody, již dnes nazýváme psychoanalýzou. Jeho život byl na svou dobu značně kontroverzní – zabýval se tehdy ještě tabuizovanou sexualitou a své zkušenosti měl i s užíváním kokainu, jeho metody však svět (na rozdíl od rodné země) přijal. Teprve po listopadu 1989 se mohl Příbor otevřeně a s hrdostí ke svému Freudovi přihlásit. Jeho jméno dostalo hlavní náměstí, hotel a penzion, pekárna a s jeho životem a dílem se můžeme seznámit v expozici, instalované v prostorách rodného domu.
Na západním okraji podorlického města Žamberk nás po levé straně zaujme roubená chaloupka, před níž stojí vysoká tyč, korunovaná podivnou konstrukcí. Jde o model prvního bleskosvodu, zkonstruovaného místním rodákem Prokopem Divišem (1698 – 1765), duchovním, přírodovědcem, hudebníkem a vynálezcem. Ve stejné době jako Američan Franklin postavil Diviš svůj bleskosvod roku 1754 při faře v Příměticích u Znojma, sedláci se však novinky báli a zničili ji, aby již za rok pokorně žádali o její znovuvztyčení. Rodný domek v Helvíkovicích (část Žamberku) je upraven jako Divišův památník a vynálezcovo jméno nese i žamberské městské divadlo z roku 1926.
Elektřina fascinovala také Ing. Františka Křižíka (1847 – 1941), rodáka z Plánice u Klatov, po celý jeho předlouhý život. Vynalezl obloukovou lampu, jíž osvítil ulice řady českých měst a zasloužil se i o rozvoj pražské tramvajové dopravy. V roce 1903 vyprojektoval první elektrickou železnici u nás, z Tábora do Bechyně. Plánický rodný domek je místem, které nadchne všechny fandy elektrotechniky. Jsou zde náčrty lamp, originály i kopie patentů a v neposlední řadě i velký počet mezinárodních ocenění, které Křižík za svůj požehnaný život obdržel.

Paleta, klínové písmo a ledová plocha
Kocour Mikeš, strašidlo Mulisák či dobrácká, kulatá tvář dobrého vojáka Švejka, to je jen zlomek postaviček, zrozených pod perem kreslíře – samouka Josefa Lady (1887 – 1957). Narodil se v posázavských Hrusicích a náměty svých kreseb i knih čerpal z okolí rodné obce (hradní zřícenina, opakující se motiv na Ladových obrázcích je blízký hrad Zlenice). A Hrusice i okolí to malíři splácejí. Celý region přijal název Ladův kraj, prochází zde několik cest, inspirovaných postavami z malířova díla a samozřejmě i Hrusice samotné zvou k návštěvě mistrova památníku. Je v něm připomínáno dílo jak Josefa Lady, tak jeho dcery Aleny (1925 – 1992), rovněž zdatné ilustrátorky.
Na cestě z Prahy do Poděbrad leží město Lysá nad Labem. Busta v parku pod zámkem připomíná prof. Bedřicha Hrozného (1879 – 1952), místního rodáka, jehož proslavilo rozluštění jednoho typu klínového písma na destičkách zaniklého národa Chetitů. Již během studií jej pohltil zájem o zaniklé či zanikající jazyky Blízkého a Středního Východu. Archiv chetitských králů, na němž si vylámala zuby řada Hrozného předchůdců, byl vyluštěn v roce 1915. Svého muzea v Lysé nad Labem se Bedřich Hrozný dožil, jeho jménem bylo nazváno roku 1951. Muzeum Bedřicha Hrozného úzce spolupracuje s pražským Náprstkovým muzeem asijských, afrických a amerických kultur.
V posledních desetiletích se modlami značné části převážně mladých lidí stávají vedle postav showbusinessu také úspěšní sportovci, v našich zeměpisných šířkách hlavně fotbalisté a hokejisté. Ivan Hlinka (1950 – 2004) byl prototypem hvězdy ledové plochy a později hokejové střídačky. V letech 1972, 1976 a 1977 získal jako hráč titul mistra světa, je podepsán pod zlatými olympijskými medailemi z Nagana 1998 a mistrovství světa o rok později. Narodil se sice v Mostě, jeho kariéra je však neodmyslitelně spojena s klubem ze sousedního Litvínova. Poté, co tragická autonehoda u Karlových Varů přetrhla nit Hlinkova života, byl litvínovský zimní stadion přejmenován na Stadion Ivana Hlinky. V jeho síni slávy je expozice, věnovaná úspěchům litvínovského hokeje i osobnostem, z nichž právě svérázný hráč a charismatický kouč zaujímá místo nejpřednější.

Reformátor, vojevůdce a rybníkář
O poslední trojici osobností se zmíním již jen ve stručnosti, neboť její rodiště jsou všeobecně známa. Pošumavský Husinec se pyšní rodným domkem Mistra Jana Husa (cca 1370 – 1415), náboženského reformátora a rektora pražské univerzity, upáleného pro nesmiřitelný postoj k praktikám tehdejší církve v Kostnici. V mnohokrát upravovaném rodném domku je zřízen památník s mnoha připomínkami osobnosti tohoto středověkého myslitele.  V lesích nedaleko jihočeských Borovan je ukryto rodné místo největšího z českých vojevůdců – Jana Žižky (cca 1360 – 1424), muže, který se rozhodl hájit Husovo učení mečem a sudlicí a na několik let se jeho jméno stalo synonymem hrůzy odpůrců a naděje přívrženců. Poblíž vísky Trocnov byly odkryty základy dvou zemanských dvorců, v domku při nich funguje muzeum a najdeme zde i pamětní kámen a mohutnou Žižkovu sochu. Celý areál byl prohlášen národní kulturní památkou.
Když husitské války odezněly a poničená země si ulehčeně vydechla, narodil se v Netolicích u Vodňan mistr rybníkářského řemesla – Štěpánek Netolický (cca 1460 – 1538). V Netolicích jej připomíná pamětní deska na budově muzea, největší pomník si ale vystavěl sám svou pílí a znalostmi. Podél řeky Lužnice mezi Veselím a Třeboní vystavěl desítky rybníků, z nichž nejvýznamnějšími jsou Horusický, Velký Tisý, Opatovický a Káňov. Jeho dílem je i 48 km dlouhý napájecí kanál, zvaný dnes Zlatá stoka.

Pokud byste na závěr chtěli tip na jeden zajímavý a neobvyklý výlet, přijměte pozvánku do hlubokých lesů mezi Třemošnou a Kaznějovem nad Plzní. Osamělá myslivna Třebekov je rodištěm Františka Alexandra Hebera (1815 – 1849), prvního systematického badatele v oboru českých hradů, jemuž jen předčasná smrt zabránila v dokončení započatého díla...

 

*


České a moravské památky UNESCO

Na území České republiky je jich dvanáct. Jako měsíců v roce, jako svatých apoštolů. Památky, zapsané do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO jsou pro každou zemi na světě ceněným a přitažlivým atributem cestovního ruchu. Na prestižní seznam se dostanou pouze takové výtvory lidského ducha a rukou, jež představují nenahraditelnou historickou hodnotu, symbol národní svébytnosti či mimořádný počin architektů dávno zmizelých věků. Statistiky říkají, že v zemích světa je v průměru šest takových skvostů. Na to, že Čechy a Morava jich mají dvojnásobek, můžeme být právem hrdi...

Radost i starost
Být zapsán do skvělé společnosti, jakou představují nejvýznamnější světové historické a přírodní skvosty, není jen tak. Vyjadřuje to uznání kulturním tradicím národa, obdiv přírodních krás a také je oceněna péče, které se těmto vzácným artefaktům v té které zemi dostává. Z toho vyplývá, že zápis do seznamu nejen těší, ale i zavazuje. Zavazuje daný stát k tomu, že památka či přírodní scenérie bude zachována i pro příští generace. Středověké město nebo horské údolí prakticky přestává být majetkem státu, na jehož území leží a stává se duchovním vlastnictvím každého člověka planety Země. Když v listopadu 1993, v době konfliktu v bývalé Jugoslávii, zničila úmyslná exploze most přes Neretvu v Bosenském Mostaru, vyvolalo to pobouření celosvětové kulturní veřejnosti. Poté, co boje utichly, byl most znovu vystavěn (po téměř jedenácti letech) a o rok později byl zapsán na seznam UNESCO. I takové osudy někdy mohou mít historické památky.
UNESCO jako jeden z mnoha orgánů OSN, bylo založeno 4. listopadu 1945 a tehdejší Československo bylo jedním z dvaceti zakládajících států této organizace. O to zodpovědněji se ke svým pokladům musíme chovat.
A nyní se již vydejme na cestu po našich „divech světa“. Bude se na co dívat.

Jarem za květinami

Pouť za dvacatero českými a moravskými památkami UNESCO jsem se rozhodl rozdělit do čtyř etap podle ročních období. Jaru, kdy všechno kvete, budou zasvěcena místa plná květin, která právě v tomto čase září bohatým spektrem barev i tvarů...
Nejzářivější z „květinových“ měst je bezesporu starobylé, arcibiskupské město Kroměříž, ležící na rozhraní úrodné Hané a zalesněného hřbetu Chřib. V roce 1998 byl na listinu světového kulturního dědictví zapsán komplex arcibiskupského zámku a přilehlé květinové zahrady.
V 17. století bylo město Kroměříž těžce poškozeno brutální třicetiletou válkou. Po jejím odeznění nastala velkorysá přestavba zpustošených objektů, jejíž součástí se stalo i zřízení Libosadu za městskými hradbami. Projektanty, kteří vznik zahrady na neúrodném pásu země vymyslili, byli italští architekti Filibert Luchese a Giovanni Pietro Tencalla. Na ploše 16 ha vyrostl pro potěchu oka mnoha dalších generací komplex dvojice zahrad – Podzámecké a Květné – kombinace úpravného francouzského a divočejšího anglického parku. Ruku v ruce s tvorbou důmyslných záhonů a romantických zákoutí s rozložitými stromy a nevelkými jezírky šla i zahradní architektura. V Květné zahradě vyrostla osmiboká rotunda s hodnotnou vnitřní výzdobou a Foucaultovým kyvadlem i téměř 250 m dlouhá sloupová galerie se sochami antických božstev. K zahradám přiléhá Arcibiskupský zámek, skutečná perla celé střední Moravy, natočená mohutnou věží do historického náměstí. Vznikl přestavbou středověkého městského hradu a expozice v interiérech návštěvníkům prozradí mnohé o životě významné církevní vrchnosti.
Nepříliš vzdálena od Kroměříže se na obou březích řeky Moravy rozložila hanácká metropole Olomouc. V letech 1716 – 1754 dostalo její náměstí novou dominantu – bohatě zdobený barokní sloup Nejsvětější Trojice, jímž olomoučtí měšťané vyjádřili vděk za odchod morové epidemie, sužující střední Moravu během uplynulých dvou let. Skvostná práce je dílem olomouckých kameníků, sochařů a řezbářů. Třípatrová základna je dekorována více než 30 sochami a reliéfy světců a co se příliš neví, základna v sobě skrývá i drobnou kapli, zdobenou výjevy z Písma. Pětatřicet metrů vysoký sloup je památkou UNESCO od roku 2000. Za návštěvu stojí celé historické jádro města s cennými domy, přemyslovským hradem a množstvím hodnotných barokních kašen. A květiny? Každoročně je Olomouc pořadatelem mezinárodní květinové výstavy Flora.
Sevřena hladinami rybníků dýchne na návštěvníka svou spanilostí bílá Telč. Na západě složitý renesanční zámek, na východě kostel s vysokou věží a mezi tím čarokrásné podlouhlé náměstí se zářícími renesančními domovními štíty, opentlené oblouky podloubí. Je nemálo těch, kteří bez váhání označí Telč za nejkrásnější město Moravy, a možná celé republiky. Za svůj pohádkový vzhled vděčí Pánům z Hradce, milovníkům renesanční architektury. Telč byla spolu s Prahou a Českým Krumlovem první trojicí našich památek na seznamu. Dostaly se na něj již v roce 1992.

Letní toulky
Putování létem zahajme v havířské Kutné Hoře, kdysi druhém městě království. Středověk a slavná minulost zde čiší doslova z každého kamene historického centra. Honosné domy podnikavých měšťanů, pevnůstka Hrádek i opevněná mincovna Vlašský dvůr, vysokánská věž svatojakubského kostela nebo třeba Kamenná kašna...Stačí? Ne! Hned dvě ze čtveřice českých katedrál nalezneme v tomto městě! Vysoko nad říčkou Vrchlicí se tyčí charakteristická trojice jehlancových střech katedrály Svaté Barbory, patronky – jak jinak – horníků. Dílo mistrů Rejska a Rieda z přelomu 15. a 16. století poněkud zastiňuje katedrálu druhou – gotický chrám Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci, upravovanou veleknězem barokní gotiky – Janem Blažejem Santinim. UNESCO vzalo Kutnou Horu pod svá křídla roku 1995.
Máte rádi hudbu? Pokud ano, přijeďte do Litomyšle. Na přelomu jara a léta se tu každoročně koná operní festival Smetanova Litomyšl. Náš národní hudební skladatel se v roce 1824 narodil v pivovaře, naproti zámku. A právě renesanční zámek s třemi patry arkád nad nádvořím a krásnými atikovými štíty je pod světovou ochranou již téměř 10 let. A jak by také ne – zámecké zdi ukrývají i půvabné barokní divadélko z konce 18. století. Podobně jako v Kroměříži byl i předchůdcem litomyšlského zámku starší hrad. Dnešní vzhled mu vdýchl Giovanni Aostalli koncem 16. století.
Od ruchu měst si teď na chvilku oddechneme v jihočeské vesničce Holašovice. Patří mezi blatské vsi a leží pod Blanským lesem s majestátní Kletí. Jádro rázovité vesnice tvoří prostorná náves, lemovaná barevnými štíty usedlostí a přilehlých sýpek. Bílá, oranžová, světlounce modrá i růžová- to jsou barvy holašovické návsi. Na seznam UNESCO pronikly Holašovice v roce 1998. Neméně půvabné jsou i vsi okolní, zejména Lipanovice a Záboří.

Za barvami podzimu
Nejkratší dobu na seznamu UNESCO (od roku 2003) z českomoravských památek je Židovské město a románsko-gotická bazilika svatého Prokopa v Třebíči. Židovské město je unikátně dochované ghetto, jehož počátky se datují do 12. století. Židovská Třebíč byla po celou dobu ohrožena velkými vodami řeky Jihlavy a v 80. letech minulého století i progresivními urbanistickými vizemi komunistických mocipánů (ghetto měly nahradit „půvabné“ panelové domy). Navzdory všemu se dochovala více než stovka domů, dvojice synagog a hřbitov. Třebíčské ghetto je jedinou samostatně zapsanou židovskou UNESCO – památkou mimo území státu Izrael! Nedaleko stojící bazilikální chrám sv. Prokopa připomíná benediktinské opatství, založené v roce 1101 a ve své době bylo významným duchovním a kulturním centrem i vojenským opěrným bodem. Později byl řádový dům přestavěn na zámek, sv. Prokop však zůstal svým dvojvěžovým průčelím hlídat třebíčské centrum. Atributem chrámu je unikátní desetidílná rozeta (kruhové okno) ve východním závěru apsidy.
Na podzimní Vysočině ještě zůstaneme, jen se přesuneme o pár desítek kilometrů na sever, do města Žďár nad Sázavou. Na návrší při severním okraji města, nad rybníkem Konvent, vztyčil v letech 1719 – 22 Jan Santini elegantní kapli sv. Jana Nepomuckého. Jak je u Santiniho obvyklé, i zde se prolínají čisté gotické linie s barokní zdobností. Charakteristické je prolínání lomených oblouků, opakující se jak v hlavní lodi, tak u arkád, oplétajících centrální stavbu. Název Zelená hora není původní, dřívější název Černý les nebo Strmá hora byl pozměněn jako odkaz na vrch Zelenou horu nad Nepomukem, z něhož pocházel světec, jemuž je stavba zasvěcena. Kaple u Žďáru představuje nejvýznamnější stavitelský počin závěru Santiniho života a jako taková byla na seznam památek UNESCa připsána v roce 1994 jako 4. objekt České republiky.
A nyní se již konečně dočkáme podzimních barev, a to na cestách Lednicko – valtického areálu u Břeclavi. Na ploše více než 280 km2 se tu rozložil přírodní park, jehož součástí jsou dva zámky (Lednice a Valtice), slepá ramena Moravské Dyje, rybníčky, jezírka a dlouhé aleje rozložitých dubů. Co však dělá celý park unikátní, je soubor romantických staveb, které Lichtenštejnové v 17. a 18. století rozeseli po celém obřím parku. Můžeme tak obdivovat třeba umělou zříceninu Janohrad, Apollónův chrám, kapli sv. Huberta, kolonády Tři grácie a Reistnu, nebo zámečky Hraniční, Rendez-vous nebo Lány. Unikátní je stavba Minaretu u Zámeckého rybníka – 60 m vysoká rozhledna, z níž je vidět prý až do Vídně! Po ochranu UNESCO se areál dostal roku 1996.

A co na zimu?
Na čas bílých závějí a třeskutých mrazů zbyly obě metropole našich zemí a skvostné město Český Krumlov.
Jako zatím předposlední (v roce 2001) pronikla na seznam funkcionalistická vila Tugendhat na Černých polích v Brně. Německý architekt van der Rohe ji vystavěl roku 1928 a spolu s barcelonským Německým pavilonem je pokládána za stěžejní dílo tohoto otce moderní architektury. Právě v jejích zdech se v roce 1992 dohodli předsedové vlád Česka a Slovenska na tom, že od příštího roku půjdou obě země každá svou vlastní cestou. Stavba je typická svou vnitřní otevřeností a prolínáním jednotlivých prostor interiéru, v němž nechybí zimní zahrada v hale.
Předposlední v řadě našeho putování je podšumavské město Český Krumlov. V létě se to zde hemží turisty a vodáky, sjíždějícími řeku Vltavu, v zimních měsících ruch v tomto překrásném městě zvolna utichá. Siluetě Krumlova vévodí renesanční zámek s velkou válcovou věží, kolébka rodu Vítkovců, ve středověku vládců jižních Čech. Po Pražském hradě je to největší zámecký komplex celých Čech. A pod hradem? Pohádkově vyhlížející úzké uličky mezi gotickými a renesančními domovními štíty, vysoké kostelní věže a střechy, spousta muzeí a galerií – to vše je Český Krumlov, opakovaně vítězící v anketách o turisticky nejpříjemnější město České republiky.
Zbývá Praha – milionová metropole nad Vltavou s dominantou Hradčan a romantickými zákoutími Starého Města a Malé Strany, živá učebnice všech architektonických slohů. Podvečerní procházka zasněženými uličkami pod teplým světlem plynových lamp, které se opět vrací do ulic, patří k zážitkům, na něž se nezapomíná! Atmosféra předvánočních trhů na významných náměstích je působivým lákadlem nejen pro turisty. O pražské architektuře bylo napsáno tolik, že popis jednotlivých souborů památek by bylo nošením dříví do lesa a pro náš článek to ani není podstatné. Stačí se procházet s otevřenýma očima po kočičích hlavách a nechat na sebe působit genia loci a okolostojící krásu.

                                                                                        *

 

České pivo od středověku k dnešku

 

Navykli jsme si to brát jako samozřejmost: po vydatném obědě, k osvěžení na výletě v parném létě i jako doprovod při posezení s přáteli bereme do rukou příjemně chladivé, orosené skleněné půllitry či třetinky, v nichž zlatavě září – korunován čepcem bělostné pěny – český národní nápoj, těšící se značné oblibě v kotlině pod hřebeny pohraničních hor již řadu staletí. Řeč je o pivu, nápoji vynalezeném snad ve starověké Mezopotámii, oblíbeném pod žhavým egyptským sluncem i ve stínu čínské zdi, kde se ale rýžové „pivo“ blíží spíše vínu. Andští Indiáni předkolumbovské éry vynalezli obdobu piva – nápoj zvaný „čiča“ vzniká kvašením rozžvýkané kukuřice a pro naše chuťové pohárky to zajisté není žádná pochoutka. Ve starověké Evropě se s pivem setkáváme ve vikingských ságách i ve finském eposu Kalevala. Na drsném evropském severu se pilo pivo teplé, Vikingové vynalezli i tzv. „zimní pivo“ – pivo se nechalo zamrazit, část zmrzla a ve zbytku se koncentroval obsažený alkohol. Toto obohacené pivo se prý těšívalo značné oblibě.
My se budeme v následujících řádcích věnovat historii piva českého, v jehož výrobě, kvalitě, vývozu i konzumaci patříme k absolutní světové špičce.

Ve zdech klášterních
Tak, jako jinde ve střední Evropě se s výrobou piva i u nás začalo za zdmi klášterů. Nahrávala tomu i skutečnost, že klášterní zahrady byly místem, kde se mimo jiné pěstoval také chmel. V Čechách je doloženo pěstování chmele v klášterních zahradách v 11. století, předpokládá se ovšem, že s touto jistě bohulibou odnoží zahradnictví začali řeholníci mnohem dříve. Rok 993 můžeme považovat za rok narození českého piva, protože právě tento letopočet je první doložitelnou zmínkou o vaření piva v pražském Břevnovském klášteře. Protože mniši si jistě rádi zpříjemňovali svůj nelehký úkol služby Bohu popíjením chmelového nápoje, stávali se častým terčem kritiky. Na opilství bratří řeholníků poukazovali kritici církevních poměrů. Známý romanopisec Umberto Eco vkládá ve svém románu „Jméno růže“ hrdinovi do úst hořekování nad tím, že v jeho domovském klášteře v Melku se mniši častěji než modlitbám a rozjímání věnují vyprazdňování pivních korbelů a vinných číší. A ještě ze 16. století existuje záznam o tom, jak se mladý Jakub Krčín zasadil o odvolání prostopášného probošta Matěje Kozky z místa převora borovanského kláštera. Zajímavé je, že rozdělení Evropy na oblasti s převládající oblibou piva, nebo naopak vína, se podle seriózních sociologických studií do značné míry překrývají s převládající katolickou (víno) nebo protestantskou (pivo) náboženskou orientací.
Raně středověké receptury
Zatímco v klášterních refektářích se popíjelo pivo chmelené, mezi prostým lidem se dlouho drželo pivo nechmelené, vařené s kvasem. V dávné historii byla příprava piva kupodivu doménou žen. Základem byly prakticky všechny druhy obilovin – ječmen, pšenice, oves i proso a dokonce čočka. Dochucovalo se nejrůznějšími bylinami: oblíbená byla zejména šalvěj, ale používal se i pelyněk, anýz, máta nebo skořice. Protože byl pivní základ využíván k přípravě mnoha pokrmů, návod na jeho přípravu ovládala každá hospodyně. Středověké pivo se od toho dnešního dosti podstatně odlišovalo. V zásadě šlo o řídkou, jen málo prokvašenou kaši, která byla považována spíše za pokrm, než za nápoj. Častější než ječný slad byl slad pšeničný. Teprve s růstem kvality rostl i význam ječmene. Mužský fenomén vstoupil do výroby piva až s rozvojem pivovarů.
Obliba piva stále rostla a s ní se nutně problémy s opilstvím dostaly z klášterních dvorů do prostředí světského. I na mimocírkevní půdě bylo třeba tuto záležitost řešit a tak byly v roce 1039 zavedeny tresty pro krčmáře, kteří se provinili přechováváním opilců. Takovému provinilci mohla být oholena hlava, rozbito hospodské nádobí a dokonce mohl stanout na obecním pranýři, vydán posměchu sousedů a vlastní hanbě. Do písemností, vydaných českými korunovanými hlavami vešlo pivo v roce 1088, kdy o něm šla zmínka v nadační listině krále Vratislava II.
Právováreční měšťané
Zlatou dobou výroby piva v Čechách byla éra zakládání měst v době posledních králů z rodu Přemyslova – tedy přelom 13. a 14. století. Tehdy na scénu kromě kléru, feudálů a poddaných vstoupil zcela nový společenský stav – městský patriciát. A pro měšťanstvo byla výroba piva výnosným artiklem. Povolení výroby piva – právo várečné – byla jedním z nejvýznamnějších privilegií, jaká mohl panovník městu udělit. Ve 14. a 15. století přišly ke slovu první měšťanské pivovary. O přípravě piva, jeho účincích a vůbec o pivu jako takovém se zmiňují první odborné práce, mimo jiné i dílo Tadeáše Hájka z Hájku (1525 – 1600). Za vlády Vladislava Jagellonského (1471 – 1516) ztratila města své výsadní právo vařit pivo a na základě tzv. Svatováclavské smlouvy bylo povoleno zřizovat pivovary i na šlechtických velkostatcích. To však nebylo pro města to nejhorší.
Rozkvět měšťanského pivovarnictví pozastavily stavovské nepokoje v polovině 16. století. Císař Ferdinand I. použil odnětí várečného práva jako účinného trestu, který odbojná města jistě citelně zabolela.
Zásluhy sládka Poupěte
O opětovné vzkříšení českého pivovarnictví se v druhé polovině 18. století zasloužil sládek František Ondřej Poupě, který přišel s novou technologií výroby pivního sladu a snažil se pro tuto metodu získat další pivovarníky. Nedlouho před smrtí se mu dokonce podařilo zřídit v Brně pivovarnickou školu, jedinou svého druhu v tehdejší Evropě. Umění várečnému se zde učili nejen sládci a pivovarníci čeští, ale záhy získala svou proslulost i za hranicemi.
Významným letopočtem je pro české pivo rok 1842. Tehdy vznikl měšťanský pivovar v Plzni (do té doby byla prý kvalita plzeňského piva doslova příšerná) a jeho technologii převzali velmi brzy i ostatní pivovary Čech a Moravy. A do světa se počalo šířit pivo typu „pils“, tedy plzeňské.
S nástupem průmyslové revoluce přišly nové postupy, metody i technologie rovněž do pivovarnictví, což s sebou v důsledku přineslo obecně zvýšení kvality vařeného piva. A protože čeští sládci byli skutečnými mistry svého řemesla, české pivo záhy dobylo svět.
Přišla však druhá světová válka. Nejen múzám, ale ani pivovarům nesvědčí válečné běsnění. Rozvoj se zastavil a komunisté, kteří se po válce chopili vesla, měli na soukromé podnikání také svůj osobitý názor. Po sametové revoluci zase „neviditelná ruka trhu“ zadusila řadu menších pivovarů, jiné však zase vznikly a vcelku úspěšně se rozvíjí vaření v minipivovarech.
České pivovarnictví a sladovnictví naštěstí žije. Naštěstí pro žíznivé poutníky ve venkovských hospůdkách, naštěstí pro turisty, halasící u dlouhých stolů velkých pivnic, naštěstí pro zdánlivě nerudné i vlídné hospodské a zejména naštěstí pro všechny, kdož v plné míře pochopili význam starého, ale vtipného hesla „Hlad je převlečená žízeň!“

 

*

 

Zelené ostrovy v šedi měst

Život člověka městského se od života obyvatele venkova liší v mnoha aspektech. Jiné jsou pracovní příležitosti, jiná je struktura občanské vybavenosti a jiné jsou i životní náklady. Jedním z podstatných rozdílů je i způsob vnímání krajiny, v níž konkrétní jedinec žije. Zatímco lidé z venkova vidí v okolní přírodě zpravidla zdroj obživy a jejich snahou je zkulturnění luk a jejich přeměna na pole a pastviny, ti, kdo žijí v městech zase přírodu vnímají jako oázu klidu, kam utíkají ve volném čase odhodit stres a potěšit unavené oči pohledem na zvlněný hřeben kopců, na listí stromů obarvené podzimem nebo na bělavé peřeje v potočním korytě. Protože ale volného času je čím dál méně a stejně tak možností vyrazit z města ven, tvoří důležitou součást kvality městského života možnost relaxovat – třeba po cestě ze zaměstnání – při procházce městskou zelení. A právě o městských sadech, parcích a lesích budou následující řádky.
Počátky městských parků
Lidská touha po relaxaci v lůně přírody je možná starší, než si dokážeme uvědomit. Již přemyslovská knížata s oblibou vyrážela z pražského knížecího dvorce ke štvaní v hlubokých lesích podél Mže ke svému povyražení (a tu a tam k radosti najatých atentátníků), později si renesanční a barokní šlechta budovala na venkově svá letní sídla. Poblíž venkovských zámků a zámečků byly zřizovány obory, kde byla soustředěna především vysoká a černá zvěř k loveckému povyražení mužů, ale také skvostné parky a zahrady k potěše oka vznešených dam.
Nástupem průmyslové revoluce a industrializace měst se situace poměrně dramaticky změnila. Radovánky šlechticů počaly náhle působit poněkud zastarale až dekadentně a o slovo se stále silněji hlásil „nenápadný půvab buržoazie“.  K bontonu měšťanské společnosti patřilo nedělní korzování s dámou po městské promenádě; pánové na pozdrav smekají cylindry, dámy koketně točí paraplíčky ležérně přehozenými přes rameno – tak vypadalo víkendové odpoledne ve městě v druhé polovině 19. století i před první světovou válkou. Prašné ulice nicméně nebyly pro procházku po obědě tím pravým ořechovým, nehledě k tomu, že polekané uskakování před rychle jedoucí bryčkou „panu advokátovi“ na důstojnosti právě nepřidalo.
Situaci počala řešit městská zastupitelstva ve spolupráci s okrašlovacími spolky a v poslední čtvrtině předminulého století začaly ve městech růst jako houby po dešti městské sady a parky, někdy na místech starších zámeckých nebo klášterních zahrad, jinde na místech zcela nových, dosud nevyužitých, která byla od privátních majitelů zakoupena nákladem městské pokladny či jednotlivých mecenášů a městům potom věnována.
Svoji městskou zeleň má v dnešní době každé větší město. Připravili jsme pro vás tedy pouze výběr z těch zajímavějších a něčím pozoruhodných, aniž bychom si kladli nárok na úplnost...
Od Prahy směrem severním
Naši cestu za městskou zelení započneme v hlavním městě. Pochopitelně, že zde je městských parků vícero, abych připomněl ty nejznámější, musím jmenovat Riegrovy sady, Havlíčkovy sady, Kunratický, Ďáblický a Krčský les, Petřínské i Letenské zahrady, nejslavnější je ovšem Královská obora, pro niž se vžil název Stromovka. Královský lovecký revír založil na levém vltavském břehu Přemysl II. Otakar na území bývalé osady Ovenec v roce 1268. Za Jana Lucemburského se zde pořádaly kromě lovů i rytířské turnaje a oblast byla spravována královskými lovčími. Málo se například ví, že zdevastovaný Místodržitelský letohrádek na jižním okraji parku byl původně loveckým gotickým hrádkem. V roce 1804 se hrabě Rudolf Chotek zasadil o zpřístupnění Stromovky veřejnosti. Dnes je na ploše 89 ha, ohraničené z jihu Buštěhradskou dráhou a ze severu dráhou Podmokelskou několik rybníčků, mnoho kilometrů cest a stezek, z nichž mohou Pražané obdivovat staleté, vzrostlé stromy i okrasné keře. Ve dne se tu prohánějí cyklisté a kolečkoví bruslaři, za večera se park stává oblíbeným místem dostaveníček zamilovaných dvojic. V zimě zde potkáte běžkaře i děti na sáňkách. Od východní strany přiléhá ke Stromovce Park kultury a oddechu s pouťovými atrakcemi, Maroldovým panoramatem bitvy u Lipan, Planetáriem i plaveckým bazénem.
Na sever od Prahy leží téměř čtyřicetitisícové, průmyslové město Česká Lípa. V dubnu roku 1879 zde místní okrašlovací spolek položil základy k parku, vzniklému na místě Cihlářského rybníka. Vodní plocha, vzniklá po těžbě hlíny byla zasypána mj. troskami zbořeného kostela a ve vzniklém sadu během let vyrostla řada pozoruhodných objektů. Je tu například kdysi vyhlídkový Hudební pavilonek z roku 1882, květinami a sochou vyzdobená Mohauptova studna a v roce 1927 zde byl postaven evangelický kostel. Raritou jsou Císařské sloupy, vzniklé roku 1879 při příležitosti stříbrné svatby císaře Františka Josefa. Jedná se o skalku, tvořenou kameny, snesenými spolky i soukromými dárci z 52 různých míst regionu (Bezděz, Pustý zámek). Na podobě parku se podílel Johann Klimesch, zahradník z krušnohorského zámku Jezeří. V českolipském parku žije na šest desítek živočišných druhů a roste 83 odrůd dřevin.
Jiná Lípa, tentokrát Krásná, stojí ještě dále na severu, na silnici k Rumburku. Její městský park, položený západně od centra města při rybníku Cimrák založil v letech 1888 – 89 jako soukromou zahradu kolem rodinné hrobky místní průmyslník Carl Dittrich. Dnes má park dvě části – park a lesopark, jsou zde potůčky, rybníčky, altánky a lavičky. Do parku je včleněn i městský hřbitov a zachována zůstala (byť v zuboženém stavu čeká na záchranu) i zmíněná hrobka rodiny Dittrichů.
V kotlině mezi hřebenem Černé Studnice a Jizerskými horami zdvíhá svou kubistickou radniční a kostelní věž Mekka české bižuterie, město Jablonec nad Nisou. Před sto lety se mu přezdívala „zahradní město“ protože již od roku 1843 zde byla zakládána řada parků i soukromých zahrad, které se ve značné míře zachovaly dodnes. Nejstarší je park na Anenském náměstí, zřízený na místě hřbitova, zrušeného roku 1808. Majestátný dub červený vévodí parku na Markovského výšině v Nerudově ulici, na přelomu tisíciletí byl parkově upraven také prostor pod hrází přehrady Mšeno. Hlavním jabloneckým parkem jsou potom Tyršovy sady na levém břehu Nisy. Vznikl péčí okrašlovacího spolku v roce 1884 a rostou tu vzácné dřeviny, včetně fosilního jinanu dvoulaločného.
Parky východních Čech
Pokud se vydáme z Jablonce podél hradby pohraničních hor k východu, dojedeme asi po hodině do města Trutnov. Z hlediska průzkumu městské zeleně je zajímavý tím, že jeho park vznikl v letech 1888 – 1890 na úbočí Jánského vrchu, v místech, kde byla v létě 1866 svedena jedna z nejkrvavějších bitev v okolí. Park má tři části, dolní je francouzskou zahradou, střední anglickým parkem, přecházejícím v horní části do lesoparku. V parku potkáme řadu pomníků, připomínající prusko-rakouské boje ve městě.
Pozoruhodný park mají Hořice, město kameníků a sochařů, ležící pětatřicet kilometrů jihozápadně od Trutnova. Na návrší Sv. Gothard bylo po roce 1989 osazeno na 85 děl účastníků tradičních kamenosochařských sympózií, které jsou právě v tomto městě každoročně pořádány.
Na Tiché Orlici, východně od Pardubic, stojí Choceň se svou dvojicí parků. Zámecký park byl zřízen po roce 1829 přebudováním barokní zahrady na anglický park, situovaný mezi rychlíkovou trať a říční koryto. V sedmnácti hektarové zahradě roste více než 200 druhů dřevin, jsou tu sypané cestičky a zámek v severním cípu. Na protější straně města jsou potom Peliny – přírodní park nad rozeklanými skalními věžemi, kolmo spadajícími do vln Orlice. Snad právě zde kdysi stával zmizelý hrádek Vranov.
Moravské Slezsko
Německý okrašlovací spolek a rodina továrníka Brasse zkulturnila nivu Moravské Sázavy v městě Zábřeh. Stalo se tak okolo roku 1900 a dodnes tu existuje nevelký, příjemný park s duby, buky, kaštany, šácholany i platany.
Svůj hezký městský park má také průmyslová Orlová. Stojí v sousedství paneláků, přesto se mu říká zámecký. Zámek zde ale nehledejte, přišli byste o více než 30 let pozdě. Doly narušily statiku stavby a v roce 1974 byl barokní zámeček stržen. Park je ale vyhledávanou promenádou, v jejíž blízkosti funguje několik sportovních zařízení.
Městské parky hanácké roviny
Řadu parků má historická metropole úrodné Hané – starobylá Olomouc. Prim mezi nimi hrají Smetanovy sady, osázené v roce 1820, později zrušené, aby stromoví neomezovalo výhled z pevnostních hradeb a v roce 1866 opět obnovené. V areálu Smetanových sadů je pořádána tradiční zahradnická výstava Flora Olomouc. Druhým významným olomouckým parkem, jehož osu tvoří řeka Morava, jsou Bezručovy sady z konce 19. století. Jejich součástí je botanická zahrada a také Jihoslovanské mauzoleum s ostatky jihoslovanských vojáků, zahynulých na území Moravy v době I. světové války.
Nedaleký Přerov se zase může pochlubit rozlehlým parkem Michalov. Město zakoupilo (se značnými problémy) část lesa s výletní restaurací roku 1870. Park byl místem konání Středomoravské výstavy 1936 a dlouho se na tuto akci připravoval – zahradní architekti zřídili alpinum, rozárium, palmový skleník a vzniklo i vlastní parkové zahradnictví. Sedmnácti hektarový park v 70. letech 20. století značně zchátral, následná rekultivace mu ale navrátila bývalý půvab.
Parky jihočeské
Podél říčky Bělé se táhne zelený pás městského parku Pelhřimov. Založila jej společnost významných pelhřimovských osobností v roce 1880 a dosáhl rozlohy 18 ha. Historii sadů i domestikovanou zde flóru a faunu přibližuje naučná stezka o dvanácti zastaveních.Posledním z navštívených parků bude ten, který najdeme v jednom z našich nejkrásnějších měst – Českém Krumlově. V těsném sousedství historického jádra města, v místech bývalé jezuitské zahrady, byl roku 1907 nemalým úsilím starosty Khemetera zřízen park, v němž i dnes nalezneme hudební pavilon, památník obětem obou světových válek a také vzácné exempláře dendrologické.Zde, v parku s možná nejkrásnější kulisou historického jádra města, se s vámi rozloučíme. Pokud jste v článku nenašli ten váš, nemějte nám to za zlé. Městských parků jsou stovky a je to jenom dobře!

 

*

 

Svět pod dlažbou měst

Turista, který stane ve středu nějakého historického města, obvykle otočí svůj zrak vzhůru. Obdivuje zdobené štíty měšťanských domů, žasne nad vysokou radniční věží, nebo se pozastaví nad odvážným klenutím chrámových střech. Mnohdy netuší, že pod jeho nohama je skryt labyrint sklepů, kasemat a podzemních chodeb, složitý, tajemný, většinou dosud neprobádaný svět temnoty...
Putování podzemím
V roce 1920 vyšla útlá knížečka redaktora Kukly „Podzemní Praha“. Její podtitul zní „dobrodružné romanetto z hlubin a bludiště pražského podsvětí“. Příběh je prostinký – vypravuje o strastiplné cestě neprávem k smrti odsouzeného zběha, jeho milé a jejich pomocníků pražskými podzemními chodbami. Na své pouti se setkávají nejen se statisíci krys a potkanů, ale i s vyděděnci společnosti, kterým se podzemí stalo náhradním domovem. Kukla popisuje chodbičky stěží průlezné i skutečné podzemní magistrály, polozavalená sklepení i páchnoucí kanalizační stoky. Dnes se možná můžeme nad roztomilou naivitou příběhu pousmát, ale skrytý svět Prahy počátku 20. století je zde popsán poměrně věrně. Spolu s hrdiny prochází čtenář pod Starým Městem, Malou Stranou, Smíchovem až k bývalým Židovským pecím na Žižkově. Pomineme-li spisovatelovu uměleckou nadsázku, získáme jistou představu o vzhledu Prahy těsně po Pražské asanaci – dokonce z velmi netradičního úhlu.
Od sklepů k tajným chodbám
Zrod městských podzemí byl procesem složitým a dlouhotrvajícím. Jeho počátky – alespoň u měst s nejdelší historií – spadají do období mohutných staveb románského slohu, vrcholná éra přichází s nástupem gotiky.
Lidé hloubili podzemní prostory z nejrůznějších důvodů. Ponecháme stranou důlní činnost, byť stopy po dobývání nerostů z lůna Matky Země se na našem území dochovaly již z mladší doby kamenné. Nebudou nás zajímat ani únikové cesty ze starých hradů – podle svědectví kastelologů – odborníků na hradní architekturu – beztak vedly maximálně do nejbližšího lesa vně hradeb. V následujících řádcích si budeme vyprávět o podzemním organismu historických měst.
Na samém počátku podzemního stavitelství byla potřeba uchovat čerstvé potraviny v době, kdy do vynálezu prvních chladniček zbývalo více než tisíc let. Člověk záhy přišel na to, že ve stínu, nebo ještě lépe v nějaké vyzděné podzemní komůrce mu vydrží jídlo poživatelné déle, než na prudkém letním slunci a je i méně vystaveno útokům nejrůznějších škůdců. Toto poznání stálo za zrodem prvních sklepů a v románské době byly takové sklepy již pod každou významnější kamennou budovou rodících se měst, ve sklepeních klášterů se krom pokrmů chladilo i víno s pivem, pro obránce hradů byl dostatek relativně čerstvého proviantu v případě obležení doslova otázkou života a smrti.
Postupem času začali vlastníci sklepů jednotlivé podzemní prostory propojovat mezi sebou chodbami, takže postupem času se pod domy, kostely a kláštery vinula složitá šachovnice paralelního, temného světa.
Častým jevem bylo i hloubení studní v domovních sklepích, které byly někdy druhotně využity jako odpadní jámy. Pokud dnešní archeologové při výzkumech takovou jámu najdou, zpravidla zajásají – její obsah jim vydá hmatatelný dokument o životě společnosti tehdejší doby.

Zpřístupněná podzemí Prahy
Je poměrně překvapivou skutečností, že na rozdíl od mnoha menších měst pražské podzemí na své masivnější zpřístupnění teprve čeká. Ví se sico o chodbách pod románskými jádry domů okolo Staroměstského náměstí, možnost prohlídky podzemních prostor je však v současnosti pouze na trojici míst: v kryptě Břevnovského kláštera, ve vyšehradských kasematech a v historické kanalizační čistírně v Bubenči. Známé „tajné chodby“ na Proseku jsou pozůstatkem po těžbě písku.
Historicky nejcennější je bezpochyby břevnovská krypta. Barokní komplex budov v sobě ukrývá románské jádro nejstaršího českého mužského kláštera, založeného již v roce 993 biskupem Vojtěchem a knížetem Boleslavem II. Pod barokním šatem baziliky sv. Markéty můžeme objevit pozoruhodnou románskou kryptu, rekonstruovanou v 80. letech 20. století. Dnes je exkurze do těchto míst součástí prohlídky baziliky a prelatury s odborným výkladem.
Když v roce 1742 okupovala francouzská armáda Prahu, zřídila labyrint kasemat pod hradbami vyšehradské citadely. Dva metry vysoké a půldruhého metru široké chodby se sbíhají v obrovském, 330 m² velkém sále, zvaném Gorlice, v minulosti sloužícím jako shromaždiště vojska. Dnes zde můžeme obdivovat galerii originálů barokních plastik z Karlova mostu. Podzemní chodby jsou zpřístupněny asi v 1 km dlouhém zlomku. Když Vyšehrad opouštěli Prusové, chtěli pevnost zničit pomocí sudů střelného prachu a doutnáků. Výbuchu zabránila trojice odvážlivců z Podskalí, kteří do chodeb (se souhlasem purkmistra) pronikli a doutnáky odstranili. Marie Terezie je za tento čin dekorovala medailí a přiznala jim 200 zlatých roční renty.
Nejmladším pražským podzemím s prohlídkou je objekt čistírny odpadních vod v Bubenči. Stará čistička byla zkolaudována v roce 1907 a svému účelu sloužila plných šedesát let. Po roce 1992 byla historická průmyslová budova postupně upravena jako muzeum, věnované historii pražské kanalizační sítě, stokování a čištění odpadních vod. Zpřístupněny jsou zde i podzemní prostory, které mohli naši i zahraniční filmoví diváci spatřit v celé řadě filmů (Bídníci, Záhada hlavolamu, Amerika ad.).

Podzemní světy Moravy
Naši pouť za památkami dennímu světlu skrytými započneme tentokrát na Moravě, dokonce přímo v její metropoli – Brně. Jakkoli kamesaty pod pevností Špilberkem nejsou z pradávných dob, jejich návštěva určitě za to stojí. Už proto, že se o nich vypráví řada pověstí a legend. Bývaly součástí tuhé rakousko – uherské káznice a svůj život zde bídně dokonal nejeden z monarchii nepřátelských jedinců. Také pod dlažbou historického centra, zejména v okolí Mendelova náměstí, je složitý podzemní labyrint, jenž je intezivně zkoumán a v budoucnu bychom se mohli dočkat jeho – alespoň částečného – zpřístupnění.
V kontextu celé Střední Evropy je rozsahem svého historického podzemí unikátní vinařské město Znojmo. Středověký urbanistický celek, uzavřený prakticky nezdolatelnými hradbami, se prostíral na ploše asi 40 ha a téměř celý má svou podzemní paralelu. Celková délka spojovacích chodeb je přes třicet kilometrů a jsou naskládány nad sebou do čtyř pater. Bylo stavěno od 13. do 17. století, hlavně k ukládání potravin, ale i jako ochrana před nebezpečím, kterého se našlo na neklidném česko – rakouském pomezí vždy více než dost. Veřejnosti přístupný je přibližně 1 km chodeb a můžeme spatřit nejen tzv. Jezuitský vodovod či rotundovou studnu, ale i ochutnat místní víno.
Svá sklepení a chodby má pochopitelně i hornická Jihlava, stojící na kdysi bohatých stříbrných žílách. Pod ní se dolovalo i z jiných důvodů – kdo by nechtěl mít zásobu drahého kovu hned pod ložnicí?! Máme zde i jedno zajímavé historické svědectví – 5. a 6. června 1328 došlo na Jihlavsku k silnému zemětřesení a řada chodeb byla zničena. I tak se zachovalo chodeb na 25 km, ve třech podlažích v hloubce od půl do třinácti metrů. Asi největší raritou je Svítící chodba se záhadným fosforeskujícím nátěrem. O popularitu jihlavského podzemí se zasloužili přibližně před 10 lety záhadologové, kteří zde s patřičnou publicitou čekali na příchod tajemných bytostí a duchů z prastarých dob. Přístupných je zatím asi 200 metrů chodeb, delší okruh je v současnosti (doufejme, že dočasně) mimo provoz.

Jihočeské říše temnot
Na pomezí jižních Čech a jižní Moravy leží nádherné, malé městečko Slavonice se skvostným renesančním náměstím. Před několika lety se skupina nadšenců zasloužila o zpřístupnění části zdejšího podzemí, musíme však říci, že jeho návštěva není pro každého. Zejména klaustrofobici a pánové se zakulacenými postavami by dobře zvážit, zda se do tmy vydat. Chodby z 11. – 13. století mají při výšce 150 cm místy pouze čtyřiceticentimetrovou šíři! Na prohlídky se chodí v gumákách a igelitových pláštěnkách, protože v chodbách je až 15 cm vody.
Proti Slavonicím je podzemí husitského Tábora doslova magistrálou. Od 15. století byly pod starými domy při náměstí hloubeny sklepy, tzv. lochy, postupně propojené chodbami. Místy je jejich hloubka až šestnáctimetrová a některé prostory překvapí svou rozlehlostí. Osmisetmetrový okruh pod Žižkovým náměstím je přístupný již více než pět desetiletí a vchází se sem Husitským muzeem v budově staré radnice.

Do podzemí západočeských
Pokud jde o města na českém západě, nejdále jsou se zpřístupněním svého podzemí v krajském městě Plzni. Jeho první metry vykutali ve 13. a 14. století horníci ze Stříbra, Jáchymova, Příbrami i Kutné Hory a i zde šlo o prostory dvou a třípatrové. Bývaly zde dílny, sklady, vinopalny i sladovny. Nezvyklý je počet studní, kterých je doloženo na 1500, z toho 540 je archeologicky prozkoumáno. Betonové spojovací chodby pocházejí až z období náročné rekonstrukce v 60. letech minulého století. Prohlídkový okruh plzeňským podzemím měří přibližně 750 m a patří mezi největší turistické atraktivity Plzně.
Známým turistickým cílem jsou také katakomby pod jezuitským kostelem na náměstí v Klatovech. Jejich atributem je soubor třiceti mumifikovaných těl jak bratří jezuitů, tak i šlechticů, bohatých řemeslníků a důstojníků místní posádky. Do krypty se pohřbívalo v letech 1676 – 1783 a pohled do skleněných rakví ocení zejména rády se bojící děti.
Nevelký okruh historickým podzemím mají také nevelké Žlutice na Karlovarsku. Je součástí prohlídky zdejšího muzea a před lety jsem zde spatřil kobku městské šatlavy i s přikovanou figurínou úpícího provinilce.

Další podzemí s prohlídkami
Podzemními chodbami jsou propojeny sklepy domů okolo náměstí v Litoměřicích. Prohlídkový okruh je dlouhý 360 metrů a navazuje na něj stylová Radniční vinárna.
Pěknou ukázkou razící techniky středověku je bludiště chodeb, vytesané ve skále pod východočeskou Světlou nad Sázavou. Zdejší chodby jsou poměrně prostorné a jejich celková délka se pohybuje okolo dvou set metrů. Otevírací dobu je lépe si ověřit na internetu.
Pokud toužíte po atmosféře středověkých stříbrných dolů, doporučuji návštěvu hornického muzea v Hrádku v Kutné Hoře. Prohlídka místy velmi nízké štoly se odehrává v tradičním hornickém oděvu s přilbou a svítilnou. Její délka je 250 metrů a mohou se jí dobrovolně zúčastnit zájemci z řad návštěvníků muzea.
Výzkum podzemních děl v České republice stále pokračuje, objevují se nové prostory, zpřístupňují dříve nalezené, odvodněné a upravené. Vždy je k tomu kromě financí potřeba i zápal a nadšenectví bezejmenných amatérů, kterým je největší odměnou pocit, že pomohli zachránit něco, co se zdálo být nenávratně ztraceno. Pomníkem jim mohou být třeba katakomby pod starou radnicí v Českém Brodě.

 
 
 

*

 

Královská města Horních Uher

Historický vývoj slovenského státu se v mnohém odlišuje od historie sousedního Česka. Od příchodu Slovanů v 5. století sužovaly obyvatele kotliny mezi Tatrami a Dunajem boje s avarskými kmeny, později se slovenské území stalo součástí Sámovy říše, po roce 833 se na necelých sto let integrovalo Nitranské knížectví s knížectvím Moravským do státního útvaru Velká Morava, zaniklého okolo roku 907. V tomto roce se odehrála historiky poněkud opomíjená bitva u Bratislavy, jejímž důsledkem bylo postupné obsazení slovenské kotliny maďarskými kmeny a následná ztráta národní samostatnosti na celých dlouhých tisíc let. Až do roku 1918 bylo Slovensko součástí Uherského království jako Horní Uhry.
Zisk statutu královského města tak záviselo na rozhodnutí uherského panovníka, který býval často ve sporu s vysokou slovenskou šlechtou. Zisk královských výsad tak byl pro města slovenská o poznání komplikovanější, než tomu bylo v sousedních Čechách, které měly v dobách rozkvětu měst vlastního panovníka a samostatnost ztratily teprve po bitvě u Moháče v roce 1526.
První byla Trnava
Ačkoli za správní centrum Slovenska je odpradávna považována Bratislava, prvním městem, které se mohlo na území Horních Uher honosit přívlastkem „královské“ byla Trnava, v současnosti až sedmé největší město Slovenské republiky s téměř 70 000 obyvateli. První zmínky o něm pocházejí z roku 1211 a již o sedmadvacet let později mu uherský král Béla IV. udělil výsady města královského. Zároveň se započalo s výstavbou mohutného opevnění, které mělo úctyhodnou rozlohu 60 ha. Významnou epizodou života Trnavy byl rok 1543, kdy se za hradby uchýlilo tureckými výpady vyděšené Ostřihomské arcibiskupství. Jestliže Bratislava bývala politickým centrem Slovenska, pak Trnava vystupovala jako centrum kulturní a od roku 1653 i univerzitní. V roce 1996 se stala krajským městem Trnavského kraje.
Bezmála půlmilionová Bratislava (do roku 1921 Prešpurk či Prešporok), metropole Slovenské republiky, se povýšení mezi královská města dočkala v roce 1291. V té době již měla za sebou minulost keltskou, římskou i germánskou a čerstvě také neúspěšné obléhání mongolskými kmeny. Prešporok byl vždy nejvýznamnějším slovenským městem a zároveň jedním z nejdůležitějších měst celých Uher. Svědčí o tom i údobí mezi roky 1536 – 1784, kdy osmanští nájezdníci obsadili Budín a Bratislava se stala hlavním městem Uherského království, kam se přesunuly veškeré státní instituce. Symbolem Bratislavy zůstal dominantní hrad – zhruba čtvercová stavba s nárožními věžemi je poznávacím znakem nejen města, ale v podstatě celé Slovenské republiky.
Města vinné stezky
Z Bratislavy směrem k severovýchodu, po úpatí Bílých Karpat, se táhne tzv. Vinná stezka. Horské svahy jsou osázeny vinicemi, podél cest svítí modrobílé vstupy vinných sklípků. Na této stezce nalezneme trojici malebných královských městeček. Nejmenší a nejblíže k Bratislavě je Svätý Jur, čtyř a půl tisícová městská památková rezervace. Připomínán je na samém počátku 13. století (1209) a již v té době je doloženo vinařství. V minulosti město často sužovaly války – vypálili jej Tataři, český král Přemysl II. Otakar dokonce dvakrát, dobyli jej i husité. Povýšení na královské město přišlo teprve výnosem Ferdinanda III. z roku 1647. Dominantou půvabného městečka je dvojice kostelů – sv. Juraja s dřevěnou zvonicí a sv. Trojice.
Necelých deset kilometrů od Sv. Jura leží největší město této trojice – okresní město Pezinok s 21 000 obyvateli. Podobně jako jeho menší soused i Pezinok je královským městem od roku 1647. Pezinočtí vinaři byli tak úspěšní, že v 17. a 18. století dokázali vytáhnout provinční městečko mezi nejbohatší města Uher. Mezi památkami města vyniká zámek, pozdně gotický farní kostel a zejména řada honosných měšťanských domů, připomínajících někdejší slávu města.
Posledním vinařským městem pod Bílými Karpaty je pěkná, devítitisícová Modra. Připomíná se v roce 1158 a od roku 1361 je městem. Královským městem se stala jako první ze všech tří – o plných 40 let před ostatními. Modra není proslulá pouze vínem, známá je rovněž modranská keramika a významným městským fenoménem je osobnost tvůrce spisovné slovenštiny Ĺ. Štúra, který zde roky působil, v roce 1856 zemřel a je pochován na místním hřbitově. Z památek sluší připomenout historickou radnici, kostel sv. Štefana Krále s městskou věží a zbytky opevnění s dochovanou branou.

Další královská města Západního Slovenska

Čtvrtým největším městem Slovenské republiky je téměř devadesátitisícová, biskupská Nitra, ležící na stejnojmenné řece pod hradem na úpatí Zoboru. V 10. století bývala centrem Nitranského knížectví knížete Pribiny, okolo roku 1083 zde bylo založeno biskupství a od roku 1248 je Nitra svobodným královským městem, někdy dokonce nazývaným „matkou slovenských měst“. Nejvýznamnější památkou je hrad z 11. století, jemuž vévodí barokně upravený katedrální chrám.
Hrad je dominantou i dalšího západoslovenského krajského města – starobylého Trenčína. Již z roku 179 pochází známý nápis na skále pod hradem, dokládající pobyt římských vojsk na březích řeky Váh. Nepřímo je Trenčín zmiňován v listinách z 11. století, existence osady je potom doložena k roku 1111. Nejvýznamnější období ve své historii zažil Trenčín v letech 1302 – 1321, kdy z trenčínského hradu vládl Matúš Čák – ve své době nekorunovaný král Horních Uher. Přes svůj význam se Trenčín stal královským městem teprve výnosem císaře Zikmunda Lucemburského z roku 1412. Zdaleka viditelnou dominantou města je v nedávné minulosti rekonstruovaný hrad, čtvrtá největší hradní stavba Slovenska.
Poslední ze západoslovenských královských měst, které vám chceme představit, je pohraniční Skalica, ležící přes řeku Moravu naproti českému Hodonínu. Nevelké, patnáctitisícové městečko získalo královská privilegia v roce 1372 a v minulosti náleželo mezi nejvýznamnější města Slovenska. Po vzniku ČSR roku 1918 se dokonce na několik dní stalo sídlem slovenské vlády. Asi nejproslulejší skalickou památkou je pozdně románská rotunda sv. Jiří, za zmínku stojí i dva městské kostely, P. Marie Sedmibolestné s klášterem a sv. Michaela.
Středoslovenská královská města
V kotlině Váhu, mezi Javorníky a Malou Fatrou, se rozložilo krajské město Žilina, páté největší slovenské město. Písemné zmínky je dokládají v roce 1208, od roku 1312 je Žilina svobodným královským městem. Centrum města je památkovou rezervací. Jejím středem je Mariánské náměstí, v jehož okolí je soustředěna většina žilinských historických památek – kostely sv. Pavla a Nejsvětější Trojice a také městská Burianova věž ze 16. století.
Pod Štiavnickými vrchy na řece Hron stojí, podle historických pramenů od roku 1239, město Zvolen s hradem, vzdáleně připomínajícím svou dispozicí hrad bratislavský. Předchůdcem města byl snad Pustý hrad, jeden z nejrozsáhlejších hradních areálů Evropy. Statut královského města získal Zvolen od uherského krále Bély IV. v roce 1241, patří tedy mezi nejstarší královská města Slovenska. Kromě zachovalého renesančního hradu je významný gotický kostel sv. Alžběty, jehož presbyterium je nejstarší stavbou zvolenského starého města.
Rovněž na Hronu, na úpatí Nízkých Tater, najdeme historické i průmyslové dvaadvacetitisícové město Brezno. Uvádějí jej královské listiny, datované rokem 1265 a v roce 1380 dosáhlo Brezno povýšení na město, snad již královské. Povýšil jej Ludvík I. Anjou. Návštěvníky Brezna upoutá zejména městská zvonice, stojící na náměstí.
Královská města pod Tatrami a na Spiši
Královská města nechybějí ani ve stínu tatranských štítů. Prvním z nich je městská památková rezervace Kežmarok. Vznikla ve 13. století sloučením rybářské, hraničářské a německé kolonizační osady a královská privilegia získalo město roku 1380. Kežmarok má dodnes dobře zachovalý hradební pás s baštami, významnými stavbami jsou i lyceum a dřevěný artikulární kostel, které byly obě prohlášeny národní kulturní památkou. Pozdně gotická bazilika sv. Kříže patří k největším kostelům Spiše.
Poblíž polské hranice se pod hradem s válcovou kónickou věží rozložilo nevelké okresní město Stará Ĺubovňa. Připomíná se v roce 1292 a svobodným královským městem je od roku 1364. Mezi roky 1412 – 1772 bylo město v zástavě polskému království. Vedle restaurovaného hradu jsou turisticky atraktivní také skanzen s dřevěným kostelem a srubovými domy a gotický, barokně upravený kostel sv. Mikuláše.
Mnohými pokládaná za nejkrásnější město Slovenska – to je spišská Levoča. Na jejím počátku bylo sloučení dvou slovanských osad, vypálených Tatary v roce 1241. Po třiceti letech již byla hlavním městem Společenstva spišských Sasů a od roku 1317 je již uváděna jako město královské, bohatnoucí z kupeckých karavan, které jím podle králova výnosu musely projíždět. Středověká architektura je ve městě zachována dodnes, včetně mohutného prstence hradeb, goticko-renesanční radnice a kostela s vyřezávaným oltářem mistra Pavla z Levoče.
Východní Slovensko
Poslední čtveřice královských měst, s níž bychom vás rádi seznámili, leží ve východní části Slovenské republiky.
Největším z nich (a zároveň druhé největší město Slovenska) jsou více než čtvrtmilionové Košice. Stojí v kotlině Hornádu pod Slovenským rudohořím již od 10. století. V roce 1290 jsou již městem s královskými výsadami a od roku 1342 se řadí mezi hlavní města Uherského království. Významným je také rok 1369 – tehdy Košice získaly městský znak, jako první město celé Evropy. Turisty do města láká zejména gotický dóm sv. Alžběty – nejvýchodnější gotická katedrála v Evropě. Vzorem pro její výstavbu se stal chrám sv. Víta na pražských Hradčanech.
Druhým východoslovenským krajským městem a třetím největším v zemi je Prešov. Poprvé se o něm mluví roku 1247 a přesně o sto let později získává statut svobodného královského města. Poloha na křižovatce obchodních cest přála obchodu a řemeslům, v 16. a 17. století však přišel čas úpadku a význam Prešova znovu vzrostl až se vznikem Československa, přestože od poloviny 19. století neslo město hrdou přezdívku „Atény nad Torysou“. Dominantami města jsou gotický dóm sv. Mikuláše na hlavním náměstí a Kalvárie nad městem s pěkným kostelem sv. Kříže z roku 1753.
Oscarem oceněný film Obchod na korze z roku 1965 je poměrně známý, ale ne každý asi ví, že jeho dějištěm i místem natáčení je městečko Sabinov, ležící na Toryse severozápadně od Prešova. Již roku 1248 byl královskou obcí, městská práva získal na počátku 15. století (1405). Historických památek Sabinov mnoho nemá, za zmínku stojí gotický kostel sv. Jana Křtitele, zbytky opevnění a piaristické gymnázium.
Naši cestu zakončíme ve městě Bardejov, ležícím na Toplé pod Stebnickou Magurou. Centrum Šariše je královským městem od roku 1376 a jeho devizou je dobře zachované, převážně gotické městské jádro, které bylo roku 2000 zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Nádherné je náměstí s goticko-renesanční zástavbou a pozdně gotická bazilika sv. Egidia.
Ještě než se rozloučíme, rádi bychom podotkli, že zcela záměrně jsme v našem putování vynechali královská města horní. Jim bude v budoucnu věnován samostatný článek.

 

*

 

Kapitáni českých řek a rybníků

Pruhované tričko, na předloktí vytetovaná kotva, v ústech dýmka a v ruce láhev rumu – takovou představu míváme od dětství o mužích, stojících na houpavých palubách lodí, brázdících neklidné vody oceánů, moří a řek. V zemi bez moře, jakou je Česká republika, pochopitelně chybí obří rušné přístavy s osobitým koloritem námořnických krčem. To ovšem neznamená, že by romantika lodních cest byla našincům zapovězena. Výletní lodě brázdí velké řeky a menší plavidla vozí cestující i po některých významných rybnících. Provoz osobní lodní dopravy je dnes jeden ze způsobů podnikání a množství dopravců je vzhledem k přírodním možnostem naší země překvapivě velké. O některých si v následujících řádcích povíme.

Vltava a její přehrady
Je přirozené, že nejživější lodní provoz je na naší největší řece, na Vltavě. Zahledíte-li se v jarních, letních nebo podzimních měsících na řeku z některého pražského nábřeží nebo mostu, zcela nepochybně spatříte na hladině velké výletní parníky i menší loďky, vezoucí skupinky turistů, toužících poznat krasy naší metropole z netradiční perspektivy. Po soumraku život na Vltavě neustává, krom turistických plaveb jezdí po řece koncertní lodě s možností tanečního vyžití a stále větší oblibě se těší také pronájmy lodí uzavřenými společnostmi pro firemní večírky, svatby a soukromé oslavy. Hlavní pražskou plavební společností je firma Evropská vodní doprava, kotvící na přístavišti u Čechova mostu pod Letnou. K osobní dopravě využívá osmi lodí (Šumava, Porto, Calypso, Poseidon, Kotva, Bohemia, Praha a Natal), na jejichž palubách lze prožít jedno- či dvouhodinovou projížďku pod pražskými mosty.
Již více než 140 let se po Vltavě prohánějí také lodě Pražské paroplavební společnosti, založení již roku 1865. Známý, historický parník Vyšehrad doplňují modernější motorové lodě Hamburg, Odra, Visla a Lužnice. Společnost pořádá zejména celodenní výlety a její lodě vás dovezou třeba na Slapy, do Mělníka a nebo i jenom do pražské zoologické zahrady v Troji.
Dopravní ruch panuje i na trojici největších vltavských přehrad, Slapech, Orlíku a Lipně. Na prvních dvou můžete spatřit motorové výletní lodi společnosti Quarter, hladiny naší nejrozlehlejší přehradní nádrže brázdí parníky česko-rakouské firmy Rosenberger Lipno Line. Lodě Quarteru nesou jména Poděbradka a Blanice na Slapech, na Orlíku jsou pojmenovány po řekách a místech Jižních Čech: Orlík, Zvíkov, Otava, Vltava, Rožmberk a Krumlov. Po obou přehradách se jezdí o letních prázdninách a zejména trasa Orlík – Zvíkov se těší velké oblibě mezi malými i velkými romantiky. Poměrně neznámou vltavskou přehradou je Kořensko, navazující na Orlík a táhnoucí se až k Týnu nad Vltavou. I po tomto vodním díle Quarter jezdí, měl jsem to štěstí, že jsem z paluby lodi před lety mohl pozorovat soutok Vltavy a Lužnice.
Rosenberger Lipno Line má na Lipně dvě velké osobní lodě a jednu menší pro deset osob. Společnost vznikla hned po roce 1989 a navázala na čtyřicetiletou tradici lipenské lodní dopravy.  Lodě vyrážejí od hráze, ale i od přístavišti v malebně položeném městečku Frymburk.
Labská vodní cesta
Lodní dopravu na Labi máme většinou zafixovánu jako hada uhlím naložených vlečných člunů za remorkérem, vezoucích potravu pro hladové pece tepelných elektráren. Také tato řeka ale má své osobní lodní trasy. Patrně nejznámější z nich je trasa Děčín – Hřensko, populární již před mnoha lety. Labská plavební společnost, vlastnící osmdesát let starou, ale stále elegantní loď Poseidon, hodlá navázat na tradiční plavby ještě do letošních velkých prázdnin.
Na trase mezi Ústím nad Labem a Roudnicí můžeme potkat velkou loď s poetickým jménem Porta Bohemica. Provozovatelé této trasy by rádi zřídili i další přístaviště ve vsích, ležících mezi oběma konci trasy. Turistická atraktivita kaňonu Labe by se tak ještě zvýšila. Mezi Litoměřicemi a Ústím jezdí také menší soukromá loď Ariel.
Návštěvníkům lázeňského města Poděbrady je k dispozici výletní loď Král Jiří. Zaveze vás do Nymburka, nebo i k oblíbené restauraci na soutoku Labe s Cidlinou. Zajímavou lodí je také kolesový parník Královna Eliška, plavící se po Labi v Hradci Králové. Jeho na zádi umístěné hnací koleso může v pasažérech vyvolat pocit, že nejsou v Polabí, ale třeba někde v deltě Mississippi. Eliška je ovšem podstatně menší než parolodě, jimiž se plavili hrdinové románů Marka Twaina.
Názvy posledních dvou lodí, které vám chceme na Labi představit, nám řeknou bez dalších komentářů, kde je jejich domovský přístav. V Kolíně potkáte modrobílou Kolineu, v Pardubicích zase hranatý parník Arnošt z Pardubic, na jehož palubě občas zažijete i pirátské přepadení.
Přehrady západních Čech a rybníky
V sevření dvou velkých přehradních nádrží (Jesenice a Skalky) na řece Ohři leží historické město Cheb. Na obou přehradách fungovala v minulosti lodní osobní doprava. Na první z nich jí učinilo přítrž vodárenské využití přehrady v 90. letech minulého století, na Skalku se zásluhou společnosti Autobusy Karlovy Vary výletní plavby vrátily. Na Ohři přímo v Chebu i na přehradě jezdí malá, dvanáctimístná loďka Skalka.
Podstatně větší loď Plzeň křižuje lesem lemovanou hladinu přehrady Hracholusky nedaleko Stříbra. Na této lodi je zajímavé to, že jejím provozovatelem je majitel vyhledávaného autokempu Transkemp, ležící těsně u hráze této krásné přehradní nádrže.
Vodní dopravu mají i v Čechách i dva rybníky, patrně ty z rekreačních rybníků nejznámější. Na třeboňském rybníce Svět jezdí motorový parníček s příznačným jménem Regent od mola při hrázi ke Schwarzenberské hrobce a k pláži Ostende a záměrem provozovatele je flotilu ještě posílit. Na pomezí středních a severních Čech leží patrně nejoblíbenější rekreační rybník – Máchovo jezero. „Rejdařstvím“ Máchova jezera je společnost REGIO Máchova kraje, disponující čtyřmi plavidly, menšími motorovkami Jarmila a Hynek a většími parníky Máj a Racek. První loď, parníček Greif, se na vlnách Máchova jezera objevil již roku 1920.
Moravské přehradní nádrže
S osobní lodní dopravou se přirozeně setkáme i na vodních cestách moravských, zejména na údolních nádržích. Šestice lodí (Veveří, Dallas, Praha, Brno, Bratislava a Pionýr), provozovaných brněnským dopravním podnikem, vozí turisty po Brněnské přehradě. Z paluby můžeme shlédnout třeba věže romantického hradu Veveří. Po brněnském „Pryglu“ jezdí lodě od roku 1946, v současnosti po trase Bystrc – Veverská Bítýška s devíti mezizastávkami.
V létě roku 1934 vyjela první loď na přehradu Vranov na řece Dyji. Lodní doprava zde skončila o osmapadesát let později, roku 2006 však byla znovu obnovena a lodě Valentýna a Viktorie dovezou své pasažéry od hráze pod vranovským zámkem ke zříceninám hradu Cornštejna a k hradu Bítov.
Právě rok je lodní dopravě na přehradě s nejvyšší hrází u nás – Dalešicích. Doprava je pravidelná a vede po trase Kramolín – Dalešice – Hartvíkovice – Třesov – Koněšín. Loď, nesoucí symbolické jméno Vysočina, je majetkem společnosti Quarter, kterou již známe ze Slap a Orlíka.
Soustava vodních nádrží pod Pálavou, známá jako Novomlýnské nádrže, má své dvě lodi (Věstonickou Venuši a Jitku), pendlující mezi Brodem nad Dyjí a kempem Merkur na Horní novomlýnské nádrži. V souvislosti s osobní vodní dopravou na Dyji se sluší připomenout neštěstí, k němuž došlo dávno před stavbou přehrady, v roce 1936, zde při potopení pramice přívozu zahynulo v rozvodněné řece přes třicet dětí.
Po Dyji se jezdí i v Břeclavi a malé, devítimetrové prámy fungují dokonce na Staré Dyji v Lednicko-Valtickém areálu.
Baťův kanál a další zajímavosti
Zřejmě nejzajímavější vodní cestou Moravy jsou vyhlídkové plavby po Baťově kanálu, unikátním technickém díle, na jehož počátku byla ve třicátých letech snaha o propojení Dunaje s Labem a Odrou. Šedesátikilometrový úsek mezi Otrokovicemi a Sudoměřicemi vede zčásti řekou Moravou, zčásti uměle prokopanými kanály a lodě překonávají 13 zdymadel a 13 jezů. Plavba je rozdělena na několik úseků a jména zdejších lodí nepostrádají půvab: Pepina, Svatá Anna, Kordulka, Korálka...
Závěrem si ještě připomeneme několik plavebních kuriozit: mezi návštěvníky národního parku České Švýcarsko je již několik desetiletí těší oblibě plavba na motorových pramicích soutěskami Kamenice. Podobné loďky vás svezou i po podzemní říčce Punkvě v Moravském krasu. Zašlou slávu vltavské voroplavby si můžeme připomenout v Českém Krumlově a regulérním dopravním prostředkem zůstaly i přívozy, zejména na Labi a Vltavě.

 
 
 

 *

 

 

Brány českých měst

Představme si českou kotlinu na počátku 12. století. Na knížecím stolci sedí kníže a pozdější král Vladislav II., pohraniční hory jsou ukryty v neprostupném pásu pralesa, ve vnitrozemí se choulí při říčních tocích vesničky, vystavěné ze dřeva a hlíny a velmožové spravují své državy zpoza dřevěných palisád hradišť, stojících na výrazných návrších, dominujících celému okolí.
A právě časy Vladislavovy jsou pokládány za období, kdy – mnohdy právě na místech starších hradišť - počala vznikat první města v podobě, jak je chápeme dnes. Protože, stejně jako hradiště, měla města tvořit jednolitý, uzavřený celek, bývala ta královská obehnána hradbami, poskytujícími záštitu proti nepříteli.
Nejslabším místem hradebního prstence byly vždy vstupy, proto bývaly opatřeny věžemi a řadou dalších vymožeností, komplikujících nepříteli průnik do města.
Fenoménu městských bran jsou věnovány následující řádky...
Kouzlo vstupních věží
Městská brána bývala prvním objektem, s nímž se příchozí do města setkal a sbor radních a konšelů si toho byl dobře vědom. Kromě funkce obranné se proto nezanedbávalo ani poslání reprezentační. Výstavnost „dveří za hradby“ dávala poznat již zdaleka, s kým má host tu čest – zda jde o město bohaté a kvetoucí, nebo jestli jsou jeho nejlepší dny již minulostí. Pokud se dařilo, vlály z hřebenů střech pestré vlajky, vstříc přicházejícímu hleděly přísné tváře kamenných soch a reliéfů a na obílené fasádě se skvěly zářivé barvy městského znaku. V opačném případě musel dávat vstupující pozor na to, aby jej před branou netrefil do hlavy kus padající střešní krytiny.
Nejprve však bylo třeba bránu postavit. Zisk panovníkova povolení opevnit město patřilo k nejvýznamnějším královským privilegiím a každé město si toho náležitě považovalo. Také proto se s motivem hradeb či bran tak často setkáváme jako s atributy městských erbů. Již na začátku jsme si pověděli, že městské vstupy bývaly nejslabším a nejzranitelnějším místem hradebního pásu. S rychlým vývojem obléhací techniky přestaly proto brzy postačovat prosté, dřevěnými vraty či železnou mříží opařené vstupy a bylo zapotřebí obranyschopnost bran posílit. Nad vstupními portály z toho důvodu vyrůstaly střílnami opatřené věže, v jejichž prostorách se mnohdy shromažďovala městská stráž, z ochozů v nejvyšších patrech měl hlásný dobrý přehled o okolní krajině (ale třeba i o vypuknutí požáru uvnitř města) a pokud se nepříteli podařilo proniknout až k hradebnímu prstenci, v cestě jeho vpádu za hradby stála soustava vodních příkopů, padacích mostů, těsných parkánů i střelci obsazených okrouhlých pevnůstek – barbakánů. Je velká škoda, že brána včetně doplňujících prvků se prakticky nikde nezachovala v původní podobě. Buďto zmizela vlastní stavba, nebo byly odstraněny pomocné objekty.
Většina městských bran vzala za své s nástupem průmyslové revoluce, kdy města počala překotně růst a v okovech zastaralých opevnění se dusila. Nastalo boření hradeb, které se dotklo i bran. Přesto v mnoha našich městech zůstaly tyto svébytné objekty zachovány a staly se v řadě případů charakteristickými symboly svého města. Několik takových měst a jejich bran bychom vám rádi představili.
Brány hlavního města
Je přirozené, že nejlépe chráněným raně středověkým sídlem mladého českého království bylo jeho hlavní město s hradem vysoko nad řekou. Pražská fortifikace a tedy i městské brány prošly poměrně složitým vývojem, řada z nich zanikla, ale ty, jež zůstaly, se dodnes uplatňují v siluetě historického jádra a tvoří jednu z významných turistických atraktivit pražského centra.
Doslova symbolem Prahy je Prašná brána, stojící na náměstí Republiky, naproti secesnímu Obecnímu domu. Její stylizované zobrazení si do svého loga zvolila řada firem, spadající pod pražský magistrát. Základní kámen položili stavitelé v roce 1475 a největší díl práce při stavbě odvedl mistr Matěj Rejsek, jemuž tato realizace pomohla k přijetí za právoplatného člena cechu kamenického. Brána nebyla v časech Rejskových zcela dokončena a dlouhou dobu plnila funkci městské prachárny, což připomíná její dnešní jméno (původně se jmenovala Nová). Brána působí velmi zdobně, její kamenická vnější výzdoba jako by ji volně oplétala. Rejsek potřeboval vytvořit skutečně reprezentativní stavbu, v těsné blízkosti ležel Králův dvůr – sídlo Vladislava II. Jagellonského.
Pozoruhodné brány leží i na obou koncích Karlova mostu, nazýváme je Mosteckými věžemi. Ta staroměstská bývá označována za nejkrásnější středověkou věž Evropy. Nestavěl ji nikdo menší, než král českých gotických stavitelů, mistr Petr Parléř. Cennou kamenickou výzdobu nese zejména staroměstská strana věže. Najdeme zde reliéfy znaků zemí, patřících pod korunu císaře Karla, sochy českých patronů, patrona mostu sv. Víta i sedící postavy obou stavitelů – Karla IV. A jeho syna Václava. Jednodušší a méně zdobná je brána na břehu malostranském. Skládá se z dvojice věží – nižší románské a vyšší pozdně gotické, z doby Jiřího Poděbradského. Stavebník měl snahu kopírovat nádheru staroměstského protějšku, státní pokladna husitskými válkami zdecimované země však nákladnější pojetí nedovolila.
Zachovalá a nedávno rekonstruovaná je i barokní Písecká brána nedaleko Pražského hradu a několik bran stojí také na Vyšehradě, ty však do našeho článku příliš nepatří, neboť jsou součástí samostatného opevnění pražské citadely.
Střední Čechy – srdce království
V blízkém i vzdálenějším okolí Prahy vyrostlo několik významných královských měst a v řadě z nich se dochovaly významné fragmenty hradebních prstenců, někdy včetně bran.
Jen 30 km jihozápadně od hlavního města se na soutoku Berounky s Litavkou rozložil Beroun. Jeho od západu k východu se svažující náměstí je na obou koncích uzavřeno pěkně opravenými branami, západní Plzeňskou a východní Pražskou. Plzeňská brána je o poznání zdobnější a vyhlíží spíše barokně, jakkoli její jádro je původní gotické. Barokní úpravy horní části brány proběhly po roce 1735 a dotkly se hlavně střechy a podstřešního patra, kde býval byt hlásného. Tyto prostory sloužily obytným účelům až do roku 1972. Pražská brána, stojící na cestě z náměstí k lávce přes Berounku na autobusové nádraží si podržela dodnes gotický vzhled. Tudy vstoupil roku 1421 do Berouna Žižka a jeho oddíly. Trojice okének těsně pod střechou na každém boku brány připomíná zazděná původní cimbuří.
Dvojice pozdně gotických bran zůstala zachována i v Rakovníku. Pražská brána při kostelu je rozložitou stavbou s vysokou střechou a charakteristickými výraznými nárožními arkýři. Vyrostla v roce 1516 a přes drobné úpravy v roce 1903 se nám dochovala v takřka původní podobě. Nad severní stranou náměstí ční k nebesům štíhlá věž o několik let mladší brány Vysoké. Věž má pět pater a vysokou dlátkovou střechu. Ve čtvrtém patře si můžeme všimnout arkýřového prevétu (středověký záchod), na západní straně přiléhá schodišťový přístavek.
Možná nejstarší dochovanou městskou branou v Čechách se může pochlubit nevelká středočeská Kouřim. Jednoduchá stavba Pražské brány dodnes slouží průjezdu či průchodu z Okružní ulice na náměstí.
Český jih
Jihočeský kraj je oblastí s největší koncentrací renesanční architektury u nás. Zastavíme se ve dvojici měst, kterou svým vkusem okrášlily mocné rody erbu růže – v Třeboni a Slavonicích. První jmenovaná má hned čtyři městské brány. Hradecká a Budějovická jsou pohlceny zástavbou a vyhlížejí jako pouhé domovní průjezdy. Zbylé dvě – Novohradská a Svinenská stojí za sebou pod hrází rybníka Svět. Obě projektoval rybníkář Štěpánek Netolický v první polovině 16. století. Přední brána Novohradská má renesanční „rubovou“ stranu a líc svírají hradby, brána Svinenská je nádherná, obloukovitě prohnutá stavba, zdobená sgrafitem a skvostnými obloučkovými štíty.
Poněkud omšele působí Dačická brána ve Slavonicích, vystavěná z červených cihel s výraznou věžičkou na hřebenu střechy. Zde se dochoval i mohutný barbakán, upravený – stejně jako brána – k obytným účelům. Naproti tomu v slunci doslova září sgrafita brány Jemnické na západě, zdobené také erbem měšťana Oesterreichera, který roku 1552 přispěl na její opravu.
Poslední jihočeskou branou našeho vyprávění je známá Bechyňská brána v Táboře. Stojí pod válcovou věží hradu Kotnova je zdobena městským znakem a její vysokou střechu často vidíme na fotografiích či pohledech této městské památkové rezervace.
Východní Čechy a Vysočina
Na východě Čech bychom na cestě za městskými branami rozhodně neměli vynechat Vysoké Mýto. Jsou tu hned tři, z toho dvě dobře zachovalé. Osmačtyřicet metrů je vysoká vyšší věž Pražské brány. Její ochoz pod jehlancovou helmicí je opatřen v každém nároží věžičkou, zatímco druhá věž je mnohem menší a drobnější. Brány Vysokého Mýta pocházejí ze 14. století, často je poničily požáry. Podobný vzhled má i menší (zato hezčí) brána Litomyšlská, ležící na jihu. Ta byla upravena v letech 1864 – 67 a zaujme zde jezdecký obraz na tympanonu nad průjezdem. Z třetí, Choceňské brány se dochovala pouze vysoká věž s barokní cibulovou bání.
Nejvyšší brána Čech stojí v Pardubicích. Jmenuje se Zelená a ze šesti vjezdů do města se dochovala jediná. Její úctyhodná výška dosahuje 61 metrů a předstupuje před ní nižší, ovšem poněkud modernizované předbraní. Z ochozu věže je krásný výhled na Pardubice a jejich široké okolí.
Značně vysoká je také Valdická brána Valdštejnova Jičína z let 1568 – 78. I ona má vyhlídkový ochoz a zajímavý boční přístavek se šnekovitým schodištěm. Zajímavostí Valdické brány je fakt, že supluje nikdy nepostavenou věž sousedícího kostela sv. Jakuba. Možná i to byl jeden z důvodů, proč za třicetileté války unikla zboření.
Centrem české části kraje Vysočina je městská památková rezervace Pelhřimov. Nad říčkou Bělou strmí vysoká věž Jihlavské brány, která není nijak architektonicky krásná, zato zde najdeme Muzeum rekordů, jejichž festival je ve městě každoročně pořádán. Mnohem hezčí, byť nižší, je brána Rynárecká ze 16. století s pěknou stanovou střechou, opatřenou cibulí s lucernou. Půvabu bráně dodává i dřevěná pavlač na kamenných krakorcích. Dvojici těchto bran ještě doplňuje Solní branka vedle zámku.
Na severu a na západě
Za druhou nejstarší městskou bránu Čech je pokládána Pražská brána v Horažďovicích. Je doložena kolem roku 1250 a je opatřena předbraním. Stěny jsou dekorovány městským znakem a reliéfem Krista. Z druhé horažďovické brány, Prachatické (nebo Prácheňské) zůstalo pouze torzo přízemí, dochovala se i výpadní branka. Nádherná Dolní brána uzavírá západní konec náměstí v Domažlicích. Profily ostění hrotitého portálu jsou hodnotnou kamenickou prací a předpokládá se, že zde pracovala táž stavební huť, jako na biskupském hradě v nedalekém Horšovském Týně. Hřeben střechy zdobí věžička s cibulkou, nad průjezdem jsou vikýře s hodinami.
Neměli bychom opomenout ani Mostní bránu ve Stříbře. Vedle pražské Mostecké věže je to naše jediná dochovaná mostní brána a střeží vstup do Stříbra na mostě přes řeku Mži. Anglické nápisy „Clearance“ jsou památkou na osvobození Stříbra 3. americkou armádou generála Pattona na jaře 1945. Ve Stříbře nalezneme i menší Koubkovu branku, zajímavou tím, že ji vlastním nákladem vystavěl v roce 1574 mlynář Koubek, aby ze svého mlýna mohl vozit mouku do města po řece.
A zbyly nám brány severočeské. Podívejme se nejprve do Kadaně. Na západní straně historického jádra najdeme zachovalou Svatou bránu. Dodnes si zachovala gotický vzhled, pozdější úpravy ji poznamenaly jen nepatrně. Pouze barbakán zbyl pod náměstím po bráně Žatecké, je však citlivě rekonstruován a nemůže chybět snad v žádném obrazovém materiálu o Kadani. Kadaňským unikátem je tzv. Katovská fortna. Zakončuje uzounkou uličku, vedoucí z náměstí ke katovně a dokládá zvláštní postavení mistra ostrého meče ve středověké městské společnosti – musel mít samostatný vchod do města.
S městskými branami se rozloučíme v nepříliš vzdáleném Žatci. Od konce 13. století stojí pod hradem Kněžská brána. Přestože v roce 1906 byla značně necitlivě rekonstruována, nepostrádá malebnosti, ještě podtržené vstupní dřevěnou pavlačí. Nad pavlačí je deska, nesoucí latinský nápis, jehož autorem je Carolides z Karlsperka, dvorní básník císaře Rudolfa II. Rekonstrukce a adaptace pro bytové účely postihla druhou ze žateckých bran – Libočanskou. Zachránila ji sice před zánikem, ale zcela setřela původní středověký vzhled, který připomíná pouze lomený oblouk průjezdu. V době Jana Lucemburského zajišťovala propojení Dolního předměstí s centrem a bývala opatřena parkánem a polygonální baštou.

 

*

 

České a moravské historické mosty

Pokud bychom chtěli najít nějaký prastarý symbol lidské spolupráce a vzájemnosti, odstraňování bariér a nedůvěry, potom by se takovým symbolem (vedle podané ruky), mohla stát stavba mostu. Je to pochopitelné: mostní oblouky, klenoucí se nad rozbouřenými vodami řek a mořských zálivů, napomohly k tomu, aby se lidé setkali, pohovořili o svých představách soužití nebo navázali obchodní kontakty, z nichž měly obě strany prospěch. Mosty se tak staly – doslova i přeneseně – prostředníkem prolínání odlišných názorů a kultur a přiblížení jednoho člověka druhému.
Mosty a brody – rodiče měst
Když starověká kupecká karavana, vojenský oddíl či knížecí lovecká družina dorazila k místu, kde její cestu zkřížil vodní tok, měla v zásadě tři možnosti: pokusit se jej přeplavat a riskovat ztrátu mužů i koní v divokých peřejích, vydat se podél řeky najít mělčí místo a vodu přebrodit, nebo se mrzutě otočit a zamířit jiným směrem. Ani jedna z eventualit nebyla ideální a proto jsou konstrukce, umožňující přejít vody suchou nohou, jedny z nejstarších známých komunikačních staveb.
Již jsme naznačili, že předchůdci mostů byly brody – mělčí místa, kde bylo možné vodní tok překročit v koňském sedle bez namočení a projely tudy i vozy. Nevýhodou brodů bylo, že v době vyššího stavu vodu se jejich přechod měnil v nebezpečnou hru se smrtí a za povodní se nedaly přejít vůbec. U mostů toto nebezpečí prakticky neexistovalo.
Při brodech a v blízkosti prvních mostů vznikaly první trhové osady. Karavany kupců zde před přechodem řeky dávaly odpočinout sobě i potahům, vozkové prováděli drobné opravy povozů a kupci se snažili prodat něco ze svého sortimentu místním, nebo zbožím uhradit služby zdejším kolářům, kovářům či koželuhům. Tak rozkvétal obchod, osady rostly a bohatly a časem mohly získat i městská práva. Navíc kupci často museli zaplatit za přechod řeky ať již přes brod, nebo po mostě. Zajímavé je, že zatímco obcí s názvem Brod (Český, Havlíčkův, Uherský, nad Tichou...) je v Čechách a na Moravě poměrně dost, Mosty jsou pouze dva – kromě severočeského města ještě maličká osada u Vlašimi, která ale neleží na žádném vodním toku. Známé jsou také Mosty u Jablunkova a několik menších vsí má jméno Mostek.
Mosty nejslavnější a nejstarší
Naše cesta za českými a moravskými mosty musí samozřejmě v hlavním městě, kde se mezi Starým Městem a Malou Stranou klene nad stříbropěnnou Vltavou náš nejznámější kamenný most, nesoucí jméno svého zakladatele, českého krále a římského císaře Karla IV. Předchůdcem nejstaršího pražského mostu byl románský most Juditin, vystavěný z popudu krále Vladislava II. v letech 1158 – 72. Panovník se při tažení do Itálie inspiroval tamními kamennými mosty a po svém návratu se rozhodl realizovat podobné dílo i ve svém sídelním městě. Hlavní mecenáškou stavby byla králova choť Judita, po níž jeden z prvních kamenných mostů severně od Alp dostal i své jméno. Součástí mostu byly již i mostní věže na obou březích, ta malostranská se zachovala dodnes (je to nižší z věží malostranské mostní brány). Juditin most sloužil spolehlivě až do 3. února 1342, kdy jeho existenci ukončila zničující povodeň. Karel, jako prozíravý správce království (králem byl ještě jeho otec Jan), si uvědomil, jaké dopravní problémy v metropoli nastanou, ale prázdná pokladna dovolila započít stavbu mostu nového až po patnácti letech. Jednalo se o čtvrtou kamennou mostní stavbu v Čechách (o Juditině mostu byla řeč, o píseckém teprve bude a most v Roudnici nad Labem zničila za třicetileté války střelba švédských děl). Vrchním stavitelem byl buď architekt Petr Parléř, nebo staroměstský měšťan a kameník Otlin. A´t to byl kdokoli, stavba byla dokončena roku 1402, dávno po Karlově skonu. Pražský kamenný most toho za svůj život zažil mnoho – nespočet povodní, svržení generálního vikáře Jana z Pomuku do Vltavy roku 1393, boje pražských měst před bitvou u Lipan, řádění Švédů v roce 1648 i barikády v revolučním roce 1848. Od 17. století bylo na mostě postupně umístěno 30 soch, tvořících unikátní galerii barokního sochařství. Tyto sochy jsou však kvůli špatnému stavu ovzduší postupně měněny za kopie. Karlův most byl po celá staletí jedinou spojnicí mezi vltavskými břehy. Jezdila zde koňka, tramvaje, napájené z kolejí, autobusy i automobily. Od roku 1965 je most určen výhradně pěším. Pokud by vás zajímaly technické údaje, pak vězte, že stavba je 515 m dlouhá a 9,5 m široká, klene se ve výšce 13 m nad hladinou a základ tvoří 16 oblouků. Krásný pohled na centrum města si můžete dopřát ze Staroměstské Mostecké věže a mnoho z historie se dozvíte v Muzeu Karlova mostu, otevřeném v červnu 2007 na přilehlém Křížovnickém náměstí.
Jestliže je Karlův most naším mostem nejslavnějším, musíme se zmínit i o mostu nejstarším stojícím. Najdeme jej v jihočeském městě Písku a nese prosté jméno Kamenný (lidově též Jelení). Spolu s mostem v německém Řezně soupeří o primát nejstaršího dochovaného kamenného mostu Střední Evropy. Od časů Přemysla II. Otakara se jeho sedm oblouků odráží v hladině řeky Otavy. Jeho stavba je zajímavá tím, že probíhala na suchu a teprve po dostavbě byla Otava svedena do nového koryta. Podobně jako most Karlův je zdoben kopiemi barokních plastik, je škoda že v 18. a 19. století byly strženy obě mostní věže. Těžké chvíle zažil za veliké povodně v srpnu 2002. Tehdy televizní záběry Krista na kříži uprostřed mostu, tyčícího se z rozbouřených vod obletěly celou republiku a staly se jedním ze symbolů této přírodní pohromy.
Další sochařské galerie
Překrásným barokním mostem se chlubí obyvatelé nevelkého městečka Bělá nad Radbuzou, stuleného na úpatí zalesněných hor Českého lesa. Iniciátorem stavby a také donátorem byla v letech 1723 – 25 majitelka panství kněžna Metternichová a pražský most císaře Karla se jí stal zjevnou inspirací. Ze soklů v zábradlí střeží stavbu šestice kamenných světců (P. Marie, Jan Nepomucký, Antonín Paduánský, Michael, Václav a Erasmus). Most býval místem poutí a konaly se zde i pobožnosti.
Druhou nejbohatší sochařskou výzdobu mostů ČR najdeme na barokním mostě v Náměšti nad Oslavou na Vysočině. Založil jej majitel panství Václav Adrian z Enckenvoirtu v roce 1737 jako spojnici mezi městem a zámkem. Na stavbě se lopotili robotýři, zvaní „šelmy bezprsté“, neboť si ze strachu před 12 let trvající vojenskou službou usekávali prsty na rukou. Dvacet soch zdobí 62 metry délky mostu, z něhož je nádherný pohled na náměšťský zámek.
Šestice barokních plastik místního řezbáře Lipparta z let 1715 – 17 dekoruje parapetní zídku pouze 7 m dlouhého silničního mostku v Brtnici na Jihlavsku. Taková mistrovská výzdoba velmi krátkého můstku je v celoevropském měřítku ojedinělá.

Mostní unikáty
Vysoko do stráně nad řekou Mží je vytaženo malebné západočeské město Stříbro. Renesanční most s mostní branou (krom Karlova mostu jedinou zachovalou v Čechách) vystavěl v letech 1555 – 1560 španělský kameník Benedikt Volch za odměnu 550 tolarů a „deset čtvrtí bílého piva“. Stříbrský most má vlastně dvě části – dvou- a tříobloukovou, mezi nimiž stojí mostní brána, krytá jehlancovou střechou. Brána byla zdobena psaníčkovým sgrafitem, jehož fragmenty se dochovaly dodnes.
V nejmenším evropském městečku, divukrásném Rabštejně nad Střelou, zůstal zachován gotický dvouobloukový silniční most z pískovcových kvádrů, lomového kamene a břidlice, těžené ve známých zdejších lomech. Stavba mostu se předpokládá v letech 1335 – 40, pozdější barokní socha Jana Nepomuckého byla přenesena na skalku za mostem, odkud zdraví projíždějící i procházející dodnes.
Snad nejkrásnější pohled na jihočeskou Bechyni je z mostovky sdruženého, silničního a železničního (už to je velká vzácnost) Duhového mostu, strmícího v úctyhodné výšce 40 m na Lužnicí. Oproti již zmíněným mostům je ten bechyňský mladíčkem, architekt Viktora realizoval svůj projekt teprve před 80 lety, za zmínku ale stojí, že železnice, která vede mostovkou, je naše první elektrifikovaná trať. Jejím stavitelem byl František Křižík a vede z Tábora do Bechyně.
Jen pár kilometrů na sever od Bechyně a také nad Lužnicí, stojí jediný dochovaný řetězový most v České republice. Nejdeme jej poblíž nevelké obce Stálec, jeho původní umístění však bylo zcela jinde. V letech 1847 – 48 vyrostl zásluhou českobudějovického průmyslníka Vojtěcha Manny u Podolsko na Písecku. Napuštění Orlické přehrady by ovšem znamenalo zánik této unikátní památky, proto byl most rozebrán a 25.5.1975 slavnostně znovuotevřen na současném místě. Přes svůj nezpochybnitelný význam je tato národní kulturní památka poněkud opomíjena a chybí zde i informační tabule. Pozoruhodné ovšem je, že i nyní slouží svému účelu – mohou zde projíždět automobily do určité hmotnosti.

Krása dřevěných konstrukcí
Poslední část našeho vyprávění o historických mostech věnujeme krytým, dřevěným konstrukcím. Spíše než o mosty jde o lávky, mají však svůj osobitý půvab. Zřejmě nejznámějším dřevěným krytým mostem je tzv. čechle u Lenory poblíž Dolar. Sloužívala pro regulaci pohybu klád, splavovaných ze šumavských lesů k pilám v podhůří. Podobný, ale o poznání větší je krytý dřevěný silniční most přes Ohři u Radošťova pod Doupovskými horami. Vystavěn byl již ve 14. století, jeho historie je protkána četnými požáry. Ten poslední, v roce 1986, zanechal pouze ohořelé zbytky kamenných pilířů. Až po 15 letech, v roce 2001 byla zahájena generální rekonstrukce podle starých vyobrazení, dokončená po dvou letech. Že šlo o rekonstrukci zdařilou, dokládá ocenění Mostní dílo roku 2003, kterou radošovský most obdržel od Ministerstva dopravy České republiky. Inspirace lidovou architekturou i ve své době obvyklými dřevěnými lávkami, je znát na zámecké zahradní lávce architekta Dušana Jurkoviče v Novém Městě nad Metují. Zde nejde o most v pravém slova smyslu, nepřekonává žádnou vodoteč a je pouze dekorativním prvkem zámecké zahrady. Lávka je rozdělena na dvě části dvoupatrovou dřevěnou věží. Jurkovičova stavba vznikala v letech těsně před první světovou válkou a my se můžeme v novoměstském zámeckém parku s našimi historickými mosty rozloučit.

 
 

*

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Test, just a testTest, just a test

(Fielikes, 5. 5. 2017 9:19)

Re: Test, just a testTest, just a test

(Bránolog, 5. 5. 2017 9:32)

Tak jako moc nevím, co si o tomto myslet...