Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Symboly městských samospráv                 

Radnice…místo dobrých i úskočných rozhodnutí městských konšelů, symbol samostatnosti města, zhmotnělá připomínka městských práv a zpravidla nejvýstavnější z městských budov, zdobící hlavní náměstí a čnící prstem své věže vysoko nad hlavy chodců. Vedle věží kostelních objekt, charakteristicky vystupující ze siluety města, dům po staletí obdivovaný, respektovaný i proklínaný. To vše bývaly a dodnes jsou městské radnice. Kde se vzaly, k čemu sloužily a kde máme u nás ty nejpozoruhodnější, o tom si povíme na následujících stránkách…

Počátky městské samosprávy

V minulém čísle Travelu jsme si řekli o vývoji a uplatňování městských práv, o procesu jejich získávání, případně ztrácení i o tom, co jedno které z privilegií pro město přinášelo, jaká práva a povinnosti z něho plynula pro obyvatele i návštěvníky. Vyhlásit nějaké nařízení je ovšem věc jedna, věc druhá je pak dohlédnout na jeho naplnění a dodržování. V počátcích měst představovali městskou moc zástupci vlastníků – rychtáři, fojtové i další úředníci, zodpovídající za život sídelního celku vrchnosti. Netrvalo však dlouho a jak moc těchto útvarů rostla, obyvatelé usilovali o dosažení vlastní samosprávy, zpočátku alespoň v případě některých záležitostí. Tento proces probíhal od 11. století ve všech zemích civilizované Evropy. V letech 1068 – 1107 jsou doloženy městské soudy v italských městech Lucce, Pise a Miláně, pozadu nezůstala ani města francouzská a záhy se přidali i v Belgii a německých zemích. První městské instituce pochopitelně musely někde vést svá zasedání. Na počátku se tak zřejmě dělo v prostorách církevních nebo sídle purkrabího, po určité době ale samosprávy prosadily výstavbu objektů vlastních, sloužících právě pro potřeby vzniklých městských rad. První doklady o těchto domech má nizozemský Soest (1120), jen o málo mladší byly v Kolíně nad Rýnem a Lübecku. Protože rozsah činností, o nichž by si mohly první městské samosprávy rozhodovat samy nebyl takový, aby vyžadoval nějak vysoký počet konšelů, byly i první radnice poměrně skromné budovy, které jen zcela výjimečně stály na náměstí. Tam se přesunuly až s posílením práv městských samospráv a s nárůstem počtu osob tato práva vykonávajících.

Činnost městské rady

Než se pustíme do představování jednotlivých českých a moravských radničních domů, měli bychom si něco povědět o činnosti samospráv. Obvyklý počet členů této rady byl 12. Nazývali se konšely (z latinského consulus) a každý z nich se během roku vystřídal ve funkci purkmistra. Purkmistr předsedal schůzím, opatroval městskou pečeť a staral se i o klíče k městským branám. Počet konšelů byl do značné míry závislý na velikosti města. U těch nejmenších byli konšelé 4, doložen je i počet šesti či osmi. U těch nejvýznamnějších měst počet radních postupně rostl až k číslu 18. Vedle konšelů byl poradní orgán, tzv. sbor starších neboli stará městská rada. To byli radní, jimž skončilo roční funkční období, ale mohli být pověřeni novými úkoly. Důležitým samosprávním orgánem bylo také shromáždění celé obce. Na tomto shromáždění byla volena městská rada a v době husitské revoluce mělo největší váhu ze všech městských orgánů. V 16. století se vyprofilovala z řad měšťanstva skupina bohatých, vzájemně se podporujících měšťanů, kteří na sebe soustředili moc ve městě. Kupodivu tato (dnes bychom řekli lobby) privilegovaná kasta se stala regulérním městským samosprávným orgánem. Z Prahy tak známe úřad desetipánů, k roku 1538 je doložen v Kutné Hoře úřad osmipánů atd. Povinností městské rady bylo pořizovat zápisy o své činnosti do městských knih, které se mnohdy dochovaly dodnes a jsou badatelům neocenitelnou pomůckou při studiu života středověké a raně novověké společnosti. Městské knihy byly dvojího druhu: k pojištění práv města jako celku (knihy privilegií a statutů, královských patentů, právní rukopisy a knihy městských financí). Do druhé skupiny náležely spisy, hájící soukromá práva měšťanů. Dočetli bychom se zde o soudních sporech, o výpovědích delikventů na mučidlech, mohli bychom nahlédnout třeba i do svatebních smluv a testamentů.

Městská rada dále řídila a financovala městské stavby – mlýny, kostely, mosty a zejména hradby. K tomu jí sloužily příjmy z mýt, pokut a daní, z obecních pozemků nebo třeba platby, vybrané od jarmarečních trhovců.

Jistou samosprávu měli ve městech i Židé, byla úměrná velikosti ghetta a v těch největších můžeme dodnes spatřit i židovské radní domy.

Radnice doby gotické

Cestu po historických radnicích českých zemí nutně musíme zahájit v Praze. Staroměstská radnice na stejnojmenném náměstí je patrně nejznámější radnicí České republiky a pamatuje mnohé. Staroměstští měšťané získali okolo roku 1338 dům Wolfina od Kamene poté, co jim král Jan Lucemburský přiznal práva na vlastní samosprávu. V roce 1364 dostal radní dům charakteristickou dominantu – vysokou hranolovou věž, v níž zbudoval roku 1381 Petr Parléř gotickou radniční kapli. V roce 1410 získala radniční budova výraznou dekoraci – hodinář Mikuláš z Kadaně zde vytvořil slavný Staroměstský orloj, který je svou přehlídkou vyřezávaných apoštolů vyhledávanou turistickou atrakcí i na počátku 3. tisíciletí. A jaké události Staroměstská radnice pamatuje? Tak třeba popravu radikálního husitského kněze Jana Želivského v roce 1422, volbu Jiřího z Poděbrad českým králem (1458), před radnicí byli v létě 1621 popraveni vůdci stavovského povstání a na konci druhé světové války byla těžce poškozena požárem. Dnes se z ochozu radniční věže můžeme pokochat výhledem na celé historické centrum hlavního města.

Trošku podobná je Novoměstská radnice, stojící na severní straně Karlova náměstí již od roku 1398. Dominantou je 70 metrů vysoká věž z roku 1451 a pěkná je i trojice pozdně gotických štítů. Ve věži byla věznice i kaple, v níž se odsouzencům na smrt dostávalo poslední duchovní útěchy. Novoměstská radnice byla dějištěm krvavé První pražské defenestrace v roce 1419. Tehdy dav rozlícené pražské chudiny, vedený zmíněným Janem Želivským, vtrhl do radnice a několik konšelů bídně zahynulo, vyhozeno z oken na připravené kosy a sudlice.

Gotický původ má i Stará radnice v Brně. Původně obytný dům počal sloužit účelům města v roce 1341 a sídlem městské správy byl bezmála šest století. Dnes je tu informační centrum, ale mnohé brněnské zajímavosti najdeme právě zde: Brněnského draka, krokodýla, zavěšeného v průjezdu, legendární Brněnské kolo visící hned pod ním, pozoruhodně pokroucená prostřední fiála nad vstupním portálem. I věžní ochoz je přístupný návštěvníkům a skýtá výhled na staré Brno.

Krásnou pozdně gotickou radnicí se chlubí i jihočeský husitský Tábor. Její čtyři křídla svírají nevelké nádvoří, má mohutnou, hranolovou věž a trojici stupňovitých štítů. Je sídlem muzea i vstupem do historického městského podzemí. Velký sál, zvaný „palác“ se vyznačuje cennou síťovou klenbou a patří k nejvzácnějším historickým interiérům jižních Čech.

Také radnice v Olomouci přes renesanční úpravy nezapře středověký původ. Má výraznou, vyhlídkovou věž a je vedle Staroměstské radnice v Praze druhou a poslední, která má orloj. Součástí je i kaple sv. Jeronýma s nástěnnými obrazy a malovanými vitrajemi. Před radnicí stojí Mariánský sloup, památka zapsaná na seznam UNESCO.

Bíle zářící věž radniční věže je typickým atributem severočeské Kadaně. Vznikla po požáru města v roce 1362 přestavbou kupeckého domu a věž byla přistavěna kolem roku 1400. O čtyři roky později je doložena arkýřová kaple v prvním patře. Radnice sídlí městské správě dodnes.

Období renesance

Skutečnost, že renesance byla slohem, kladoucím důraz na světský život, se odrazila i do staveb městských domů. Období 16. a první třetiny 17. století lze nazvat „zlatým věkem radnic“.

Typickou renesanční radnici má Stříbro, ležící západně od Plzně. I ona má trojici rozložitých štítů, bohatě zdobených freskami z 19. století. Zobrazují legendu o založení města Soběslavem I., hájení Stříbra před křižáky za husitských válek a alegorickou podobiznu Spravedlnosti. Za štíty se ukrývá nevysoká věž s ohromnou bání. Tak, jako ve Stříbře, tvoří dvojice renesančních domů jádro radnice i v Plzni. Na náměstí Republiky stojí od let 1554 – 1559 a i její vnější sgrafitová výzdoba je novorenesanční z předminulého století. Radnice bývá nazývána renesančním klenotem Plzně, na náměstí ji však poněkud zastiňuje dominantní katedrální chrám sv. Bartoloměje. Sgrafitovou výzdobou se honosí i nevelká radnice v pošumavské Volyni. Byla dostavěna údajně italskými zedníky v roce 1529, v přízemí má podloubí o dvou obloucích a vedle zdobeného průčelního štítu se bělá věž, krytá barokní bání. Mázhauz v přízemí má podlahu krytou mozaikovou dlažbou. Nepříliš zdobnou, přesto svou renesanční jednoduchostí působivou radnici má i jedno z nejkrásnějších českých měst – Český Krumlov. Šířka průčelí i za atikami skrytá čtveřice sedlových střech dává tušit, že i zde se stavělo na místě několika původních parcel. Bylo tomu tak okolo roku 1550 a ani pozdější úpravy a rekonstrukce objekt negativně nepoznamenaly. Krom sídla Městského úřadu je radnice domovem i turisticky atraktivnímu Muzeu tortury. Do období renesance spadá i největší rozmach krušnohorských cínových dolů. Jako významné horní město své doby si mohl dovolit nákladnou radnici i šlikovský Jáchymov. Původní dům Šliků z let 1540 – 44 má náročně provedený vstupní portál, prostorná sklepení a hodnotné klenby přízemních místností. Je skutečnou ozdobou svažitého náměstí, k čemuž přispívá i víceboj věž s městským znakem. Štíty, přízemní podloubí a štíhlá věžička charakterizují i litoměřickou radnici. Původně gotická budova byla renesančně upravena před rokem 1550 a dnes je sídlem Městského muzea. Výzdobu radnice, kterou těžko jinde najdete, mají v podkrkonošském Hostinném. Po stranách představené osmiboké věže je dvojice téměř pětimetrových soch obrů v římské zbroji, zvaných Rolandi. „Narodili“ se v roce 1641 a prý mají městečko ochraňovat od všeho zlého. Radnice v Moravské Třebové je po zámku druhou nejrozlehlejší stavbou města. Má nádherně klenuté vnitřní prostory a ve starostově pracovně fresku Šalomounův soud z roku 1560 – prý aby konšely inspirovala k moudrým rozhodnutím. Unikátem radnice je věž: přes svou výšku nemá základy a opírá se o sousední domy! V podhůří Jeseníků se malebně rozložilo půvabné městečko Branná, dříve zvané Kolštejn. Zdejší radnice je bývalé fojtství z roku 1608. Typická je jeho věž, která má první čtyři patra čtverhranná, zbylá dvě pak osmiboká.

Baroko

Posledním historickým obdobím, které výrazněji zapsalo do procesu budování radničních domů, byly časy baroka. Zde šlo již povětšinou o zásadní přestavby již stojících staveb, ovšem přestavby natolik zásadní, že zmíněné radnice jsou považovány za barokní.

Stará radnice v Lokti nad Ohří byla koncem 17. století v tak havarijním stavu, že jednání městské rady se odbývala na hradě. Ale teprve o dvě století později byla vystavěna radnice nová, zřejmě na stejném místě. Jakkoli jde o pseudoslohovou stavbu, bez problémů zapadla do mozaiky domů na náměstí. Zvláštní je její věž, předstupující před vlastní objekt. Zajímavostí je, že loketští zadali projekt radnice Abrahamu Leuthnerovi, působícímu v té době v Praze ve funkci zemského pevnostního stavitele. Nedaleko od Lokte, v údolí říčky Teplé, přetínajícím pohoří Slavkovský les, leží pozoruhodné městečko Bečov. Také zdejší radnice je barokní, rozeznáváme zde ale i prvky klasicistní. Na místě radnice starší ji vystavěli okolo roku 1780. V přilehlé, rozměrné budově, prosté všech ozdob, sídlily v minulosti bečovské úřady, jako okresní hejtmanství nebo soud.

Pojďme na jih. V jihozápadním rohu prostorného náměstí v Českých Budějovicích nemůžeme přehlédnout velikou radniční budovu se třemi věžemi. Barokní vzhled ji opatřila přestavba architekta Martinelliho v letech 1727 – 1730. Střešní římsa nese čtyři sochy ctností, které by městští zastupitelé neměli postrádat: Statečnosti, Spravedlnosti, Moudrosti a Opatrnosti. Za snad nejkrásnější radnici v jihozápadních Čechách pokládají mnozí tu v Kašperských Horách. I ona je renesančního původu, přestavba z konce 17. století, kdy byly vztyčeny tři barokní štíty a hodinová věžička jí vtiskla charakter ryze barokní. Oba krajní štíty nesou znaky, ten vlevo českého lva, pravý potom znak města. Renesance s barokem se snoubí i na náměstí v Týně nad Vltavou. Jednopatrová stavba s podloubím, podepřeným mohutnými sloupy, sloužila v minulosti nejen jako městská šatlava, ale třeba i jako solní sklad a pivovar. V sousedním domě, s radnicí organicky propojeným býval zase hostinec a v roce 1722 i nejstarší týnská poštovna.

Některé radnice se nespokojily se začleněním do fronty domů, lemujících náměstí, a rovnou se velkopansky rozkročily do jeho středu. Taková je třeba ve v minulosti nikdy příliš významné Poličce. Vyhlíží spíše jako panský zámek a jak by ne – projektantem byl známý barokní architekt F. M. Kaňka. Do barokní novostavby byla včleněna starší, gotická věž, dostala ale novou, rovněž barokní podobu. Také v Poličce mají radniční kapli. Je zasvěcena Františku Xaverskému a prochází prvním i druhým patrem v severozápadním nároží. Od roku 2008 se poličská radnice těší ze zápisu na seznam národních kulturních památek.

Jeden smutný osud

Připomeňme si na závěr smutný osud jedné krásné renesanční radnice. Stávala v historickém hornickém městě Horní Slavkov. Krásné městečko mělo ještě před čtyřiceti lety status městské památkové rezervace. Ta však byla zrušena a slohově čisté renesanční městečko ustoupilo „moderní“ panelové výstavbě. Jen několik historických domů zůstalo v dolní části, bohužel radnice mezi nimi není. Její zboření roku 1977 bylo zcela zbytečným a barbarským činem, který završil bourání starého Horního Slavkova. Její bývalou krásu tak můžeme spatřit pouze na starých fotografiích.

*

Městská privilegia v českých zemích

Na přelomu 12. a 13. století počal do společenských i mocenských struktur českého království stále hlasitěji promlouvat nový faktor – města. Původním dvěma státotvorným prvkům, feudálům a církvi, přibyl další konkurent, hodlající participovat na ekonomickém rozvoji středověké společnosti. Panovníkovi byla města do jisté míry oporou: soustředily se zde řemeslnické dílny a pokud byla opatřena opevněním, mohla se stát významným opěrným bodem v neklidných dobách válečných. Na straně druhé nechtěli být měšťané pouze zdrojem financí pro zemskou pokladnici a v duchu hesla „něco za něco“ žádali o ekonomické výhody a posílení svého vlivu.
Středověké městské právo
Základním principem, upravujícím vztah města k panovníkovi, popřípadě jinému svému vlastníkovi, bylo tzv. městské právo. Šlo o soubor práv a povinností, řešící celou řadu otázek, které vyplývaly ze vzájemného propojení. Městské právo řešilo městské samosprávní zřízení, trestní pravomoci i otázky osobní svobody obyvatel. Bez existence této instituce nemohla být žádná aglomerace brána za město v právním smyslu, třebaže některé atributy pro město typické (obchod, trhy) mohly existovat na městském právu nezávisle. Městské právo v přemyslovských Čechách bylo převzato ze sousedních zemí (Německa a Rakouska), kde byli s kolonizací přece jen o něco dál. Z historie tedy známe několik typů, o kterých si něco v kostce povíme. Patrně nejznámější formou bylo tzv. magdeburské městské právo, přejaté ze severního Německa a Slezska. V Čechách a na Moravě jej převzaly například Hradec Králové, Litoměřice, Kolín, Kouřim, Bruntál (ten je mimochodem brán jako nejstarší institucionální město českých zemí, magdeburské právo zde bylo doloženo již před rokem 1213), Přelouč nebo Uničov. Na západě a jihozápadě sloužilo za vzor právo norimberské, uplatněné třeba pro Cheb, který však v té době ještě nebyl součástí Čech. Z těchto dvou typů pak vycházela řada odnoží (právo uničovské, opavské, brněnské, jihlavské, hlubčické) a samostatné právo pražské, vycházející z práv Starého Města. Městské právo bylo závazné pro obyvatelstvo uvnitř městských hradeb, ale někdy i pro obyvatele předměstí a vsí v blízkém okolí.
Jedním z nejdůležitějších (a v neklidných středověkých časech i nejpraktičtějších) privilegií, jež mohl panovník městu udělit, bylo tzv. právo hradební. Jak z jeho označení plyne, šlo o listinu, v níž vrchnost povolila dotčenému městu zřízení vlastního opevnění. Zároveň bývalo i řečeno, jak má takové opevnění vypadat, dochoval se záznam o tom, že měšťanům Kolína bylo dáváno za vzor opevnění v nedaleké Kouřimi. S právem na opevnění zajímavě souvisí právo města na vlastní znak. Tato souvislost spočívá v tom, že na právo opevnění byla m
ěsta natolik hrdá, že často prosadila motiv hradeb s cimbuřím, nebo hradebních věží do svého erbu. Podoba městského znaku se řídila do značné míry danými pravidly: ve znacích měst královských se objevuje motiv českého lva, u měst poddanských si můžeme mnohdy všimnout odkazu na rodové znamení vrchnosti, vlastnící město v době povýšení. Horní města poznáme podle hornických atributů ve znaku: nejčastěji kladívek či částí hornického oděvu (kápě, boty). Samostatnou kapitolou jsou znaky „mluvící“, obsahující narážku na jméno města (most ve znaku Mostu, jabloň u Jablonce nad Nisou nebo tři mošny v erbu Třemošnice). Právo hradební a právo znaku jsou těmi privilegii, jejichž odkazy se nám nejhmatatelněji dochovaly do dnešních časů.
Právo hrdelní
Poněkud ponurou kapitolou v historii existence městských privilegií, je právo hrdelní, tedy právo města rozhodnout o trestu pro viníky zvláště závažných provinění a tento trest na odsouzenci též ve vlastní režii vykonat. Pozice mistrů meče a jejich rodin byla v rámci středověkého města velmi specifická. Obvykle bydleli za hradbami a do města vstupovali vlastní fortnou, jaká se dochovala například v Kadani. V hostinci jim byl vyhrazen zvláštní stůl a při hledání životního partnera byli odkázáni na osoby téhož stavu. Na druhou stranu díky své znalosti anatomie se takový mistr popravčí mnohdy mohl stát suplentem ranhojičů a felčarů. Město, které získalo hrdelní právo, můžeme někdy i dnes vypátrat prostým pohledem na mapu. V jeho blízkosti občas najdeme kopec, který se jmenuje Šibeniční, Šibeňák, Soudný vrch, nebo nějak obdobně. Je to připomínka toho, že rozsudky hrdelního práva byly vykonávány právě v těchto končinách. Kamenné pozůstatky kruhového městského popraviště nalezneme například na návrší nad městem Horní Slavkov nedaleko Karlových Varů. Jak probíhaly vlastní exekuce i příprava na ně, o tom se v mnohých městech zachovaly záznamy v tzv. smolných knihách. Čtení je to zajímavé, i když pro citlivější povahy asi poněkud drsné.
V zájmu městské pokladnice
Několik městských privilegií bylo zaměřeno na prosperitu městské ekonomiky. Jedním z takových důležitých práv bylo právo mílové. Jeho význam spočíval v ochraně příslušníků městských řemeslných cechů před nežádoucí konkurencí zvenčí. Toto privilegium uděloval královským městům panovník, poddanským potom jejich majitel a jeho kouzlo spočívalo v tom, že zapovídalo osobám mimo řádný cech prodávat své výrobky a zboží nejen uvnitř hradeb, ale i v okruhu jedné míle okolo města. Staročeská míle, zavedená Přemyslem II. Otakarem, byla délková jednotka, jejíž hodnota kolísala mezi sedmi a půl až jedenácti kilometry. Zajímavé je, že z tohoto nařízení byli vyňati koláři, stav středověkých komunikací zřejmě způsobil, že se jich uživilo více na malém prostoru.
Jiným důležitým příjmem pro město byly poplatky, související s konáním trhů. I taková činnost byla řízena pravidly, pro něž se vžilo pojmenování právo trhové. Nejde o typicky městské privilegium, trhovým právem mohly být nadány i důležitější vsi. Takové villa forensis či civitas forensis byla sídliště s právem nekrálovského trhu. Nešlo ještě o město, ale významem stálo takové místo nad běžnou vesnicí. Z takových trhových osad nebo trhových vsí se ale později často město vyvinulo. Jednalo se místa v blízkosti klášterů, brodů, případně na křižovatkách cest, kde se nejen smělo obchodovat, ale konávaly se zde třeba popravy, vyhlašovaly vrchnostenské výnosy a pod. Pravidla určovala také způsob obchodování a upravovala normy chování obchodujících i nakupujících, včetně trestů za krádež a výtržnosti. V několika případech se den konání trhu promítl do názvu sídla, jak je tomu kupříkladu u západočeského Úterý nebo Pátku u Loun.
Specifickým právem bylo právo obchodu se solí, které u nás významně ovlivnilo život dvou jihočeských měst na Zlaté solné stezce – Vimperka a Prachatic. Soupeření mezi oběma městy v podhůří Šumavy se táhne několik století a má na svědomí i dnešní jistou řevnivost mezi vimperáky a prachatickými.
Právováreční měšťané
Samostatnou kapitolu věnujme – už díky popularitě národního nápoje – právu várečnému, jinak právu vařit pivo. Pivo bylo důležitou součástí stravy středověké společnosti a jeho výroba a šenkování tedy představovalo velice výdělečný obor podnikání. Ve městech královských se toto právo vztahovalo na celé město, pivo tedy mohl ve svém domě vařit a čepovat každý plnoprávný měšťan. Postupem času svěřovali měšťané proces výroby piva specializovaným řemeslníkům a věnovali se pouze šenkování. U měst poddanských bylo várečné právo udělováno vrchností nikoli městu jako celku, ale konkrétnímu měšťanskému domu. Takový dům měl nejen varnu, ale i šenkovnu (mázhauz), kde se pivo prodávalo. Často bývalo ve městech (královských i poddanských) i několik stovek právovárečných domů. Jen v pražské Dlouhé třídě se vařilo v 67 domech, veliký počet takových domů skýtalo potěšení i věčně žíznivým horníkům stříbrných dolů v Kutné Hoře. Známé pražské pivnice U Fleků či U Medvídků jsou pokračovateli tradice středověkých várečných domů.
Privilegovaná horní města
Zvláštní status měla města horní. Byla zakládána při nalezištích rud vzácných kovů a patřila k sídlištím velkého významu. Kutná Hora byla v dobách posledních Přemyslovců po Praze druhým městem českého království, významné byly i krušnohorské lokality Jáchymov, Krupka nebo Horní Slavkov a moravská Jihlava. Ve 13. století spatřily světlo světa první horněprávní předpisy, jakými bylo Jihlavské horní právo z roku 1249 a Kutnohorské horní právo Václava II. „Ius Regale Montanorum“ z roku 1300. Horní města podléhala přímo panovníkovi, neboť výnosy z těžby drahých kovů a mincovnictví patřilo k hlavním zdrojům příjmů královské pokladny. U horních měst si můžeme všimnout jejich specifického urbanismu: zdánlivý chaos odráží fakt, že domky středověkých kovkopů se táhly podél cest, vedoucích k jednotlivým šachtám. Horní města byla ve své době městy velmi bohatými s výstavnými měšťanskými domy a okázalými chrámy a radnicemi. Některá si svůj význam udržela dodnes (Kutná Hora, Jihlava, Stříbro), jiná po vytěžení nalezišť upadla (Michalovy Hory, Horní Blatná).
Ztráta městských privilegií
Panovník mohl městu privilegia udělit, ale měl zároveň právo mu je i odebrat. Jestliže některá městská práva získalo město za mimořádné zásluhy, například za statečný boj proti nepřátelům země, mohli měšťané „neposlušných“ měst své výsady také ztratit, případně z města královského klesnout na poddanské. Patrně nejznámějším takovým aktem v české historii byl postup císaře Ferdinanda I. proti odbojným městům po protihabsburském povstání v letech 1546 – 1547. Celá řada měst přišla o své politické výsady, byla donucena zbořit hradby a rozpustit městskou hotovost. Poté, co se Ferdinand po potlačení stavovského odboje cítil znovu dostatečně silný, v roce 1562 (dva roky před smrtí) městům odňatá práva opět vrátil.

*

Historie českého školství

Pamatujeme si to z dětství určitě všichni: Za okny hluboká, mrazivá tma lednového rána a budík nás tahá nemilosrdně z postele – čeká škola! Při opouštění teplé postele jen málokdo v duchu nikdy neproklel osvícenou císařovnu Marii Terezii, která v českých zemích zavedla povinnou školní docházku. Teprve v dospělosti jsme si samozřejmě uvědomili, že této dámě máme být za co vděčni. Po stopách historie českého školství vás v kostce provedou následující řádky...
Svatý Václav na Budči
Svou cestu po dávných školách započněme symbolicky (ale i polemicky) rovnou u patrona země české, knížete Václava, zvaného později Svatým. Bezesporu schopný panovník žil zřejmě v letech 907 – 935. Nechme stranou dohady o roce a příčinách Václavova zavraždění a obraťme pozornost k dětství patrně nejslavnějšího Přemyslovce. Legenda praví, že byl jako dítě dán do výchovy ke své zbožné (a později rovněž svatořečené) kněžně Ludmile na Budeč, kde snad existovala instituce, již v té době mohli nazývat školou. Václav se zde prý naučil číst, psát, seznámil se s křesťanskou věroukou a získal základy staroslověnštiny, latiny a snad i řečtiny. Legenda nám zachovala i jména prvních učitelů, byli jimi kněží Pavel a Učen. Současná věda nicméně nahlíží na Václavovu vzdělanost se značnou rezervou. Nebylo obvyklé, aby raně středověcí panovníci oplývali schopnostmi, jež jsou národnímu světci připisovány. Spíše se zdá, že pozdější mniši, ve snaze o vykreslení Václava jako ztělesnění zbožnosti a jednoho z koryfejů křesťanství v české kotlině, nadali knížete dovednostmi, vlastními v tom čase pouze obyvatelům řádových domů. 
Za zdmi klášterů
Jakkoli je svatováclavská legenda, či alespoň některé její části, zpochybňována, nesporným faktem zůstává, že církev byla nositelkou vzdělanosti prakticky po celý vrcholný a pozdní středověk. Pochopitelně přístup ke vzdělání nebyl pro každého. Číst a psát uměli mniši, kteří trávili celé dny modlitbami, prací v klášterních zahradách a opisováním kronik a kancionálů. Prostému venkovskému lidu stačilo umět vodit pluh a ohánět se kosou či cepem, velkou vzdělanost neupotřebila ani nižší a střední šlechta, pro ni bylo zase důležité naučit se jisté obratnosti se zbraní v ruce. Nejvyšší šlechta a vysoce postavení příslušníci královského dvora byli mnohdy rádi, pokud se jim podařilo zvládnout neumělý klikyhák vlastního podpisu a další dovednosti byly nejen v českém, ale v celoevropském kontextu vzácností. Na obhajobu světského stavu je ovšem důležité uvést, že systém a výuka v klášterních a katedrálních školách byla přizpůsobena čistě potřebám kléru a pro světské potřeby nevyhovovala. Učební osnovy v takové klášterní škole zahrnovaly sedm svobodných umění – gramatiku, rétoriku, logiku, aritmetiku, geometrii, astronomii a hudbu, přičemž například výuka gramatiky spočívala v memorování latinských textů, žalmů a modliteb. Prvními církevními „učiteli“ byli benektini, později se přidali cisterciáci, františkáni, premonstráti a dominikáni. Na stranu druhou, negramotnost středověké společnosti se zasloužila o rozvoj výtvarného umění. Náboženský systém se opíral o latinské heslo Pictura laicorum scriptura est („Obraz je písmem laiků“). Tato teze přímo souvisela s freskovou výzdobou gotických kostelů, ale i s vydáváním tzv. Bible chudých, kde bylo Písmo interpretováno pomocí velkého množství ilustrací (téměř se blížilo dnešním komixům). Ukázkou takové bible je kupříkladu známá Velislavova bible, určená zřejmě pro krále Jana Lucemburského.
Pražská univerzita
Výše uvedený rozpor mezi systémem klášterního školství a potřebami vzdělanosti mimo duchovenstvo pociťovalo nejcitelněji obyvatelstvo rychle se rozvíjejících měst. Někdy od 12. století se datují první nesmělé krůčky škol městských, navazující na tradici antické vzdělanosti. Ve městech, kde tradice antických škol byla nejsilnější a nejživotaschopnější, počala vznikat vysoká učení – univerzity (1088 Bologna, 1150 Paříž, 1167 Oxford, 1175 Modena, 1209 Cambridge). Po tragické smrti Jana Lucemburského usedl na pražský královský trůn jeho syn Karel, nejvýznamnější panovník celé české historie. V době jeho nástupu na trůn se psal rok 1346 a Karel se rozhodl dostat Prahu mezi významné evropské metropole. K tomu by samozřejmě založení univerzity výrazně napomohlo. Častá interpretace krále Karla jako zakladatele pražského vysokého učení není zcela správná. Skutečnou zakládací listinu vydal papež (a Karlův přítel) Kliment VI. dne 26. 1. 1347. Za rok založení Univerzity Karlovy je obecně pokládán rok 1348, kdy 7. dubna udělil Karel nové škole imunitu před zásahy světské moci. Pražská univerzita se stala nejstarším vysokým učením Střední Evropy a v českých dějinách mnohdy sehrála významnou úlohu. Za vzor jí sloužily starší ústavy v Modeně, Paříži a Neapoli. Systém byl následující: po zahájení studia na Artistické fakultě se mohl student dále vzdělávat na jedné ze tří pokračovacích větví: teologické, právnické nebo lékařské. Rozvoji pražské alma mater pomohlo zřízení Karlovy koleje v roce 1366, a Karolina roku 1383, uškodil jí naopak exodus německých studentů a profesorů po změně poměru hlasů při rozhodování o univerzitních záležitostech Dekretem kutnohorským z roku 1409. Významnými rektory počátků univerzity byli Mistr Jan Hus a jeho zastánce a později mučedník téhož osudu Jeroným Pražský. Karlova univerzita je dodnes nejznámější a nejprestižnější českou školou. 
Vzdělanost doby husitské a renesanční
Mistr Jan Hus patří do kapitoly o historii českého školství ještě z jednoho důvodu. Byl zakladatelem interpunkce při prodlužování a změkčování hlásek, jeho zásluhou jsme jedna z nemnoha zemí světa, v jejichž jazyce je sjednocena písemná a fonetická podoba řeči. Důsledkem Husovy mučednické smrti v Kostnici bylo české království vrženo do patnáct let trvajícího konfliktu, během něhož stagnovalo hospodářství, natož rozvoj vzdělanosti. Vzniklo sice několik pozoruhodných písemných památek (Žižkův vojenský řád, Jistebnický kancionál, Budyšínský rukopis), celkově však školství strádalo. Teprve nástup humanismu a renesance do Čech neutěšené poměry zvolna změnil a jednu z vůdčích rolí v tom sehrála nová církev, Jednota bratrská. K jejímu založení došlo na konci husitských válek, kdy někteří cítili potřebu najít kompromis mezi radikálním husitstvím a ortodoxním katolicismem, ve svých počátcích však byla s oběma směry v poměrně ostrém konfliktu. Přívrženci Jednoty vyznávali princip tří základních životních postojů: víry, lásky a naděje, přičemž důraz kladli na řešení praktických otázek, čemuž odpovídala i výuka v jejich školách – sborech. Bratrské sbory ve městech byly mnohdy velké budovy, do nichž se vešlo několik stovek posluchačů. Takovou velikou stavbou je dodnes dochovaný objekt bratrského sboru v Mladé Boleslavi. Z řad Jednoty bratrské vyšel i jeden z nejvýznamnějších pedagogů světových dějin – Jan Ámos Komenský. 
Učitel národů
Tak mu říkali a bezpochyby právem. Narodil se (není přesně známo kde) 28. března 1592, záhy osiřel a po studiích prošel velkou část Evropy. Ještě mu nebylo čtyřicet, když jej výsledek bělohorské bitvy a následná protireformace přinutily trvale opustit vlast. Usadil se v Lešně v Polsku, kde přišel nejen o svou první rodinu, ale i o materiály k rozpracovanému Slovníku. Komenský, šokován brutalitou třicetileté války, věřil v nápravu lidstva prostřednictvím vzdělávání již od útlého dětství. Je pokládán za zakladatele pedagogiky jako nového odvětví vědy. Za lešenského pobytu se stal nejen posledním bratrským biskupem, ale i gymnaziálním učitelem. Nebyl však spokojen s úrovní učebnic, proto se rozhodl vytvořit nové. Výsledkem Komenského snahy byly rozsáhlá pedagogická díla Svět v obrazech, Didaktika, Informatorium školy mateřské, Brána jazyků otevřena, Škola hrou a Labyrint světa a ráj srdce. Publikuje v češtině a latině, jeho knihy se záhy dočkají překladu do více než 20 jazyků. Věhlas Komenského práce se rychle šíří, je pozván do Anglie, aby tu vytvořil Akademii věd, švédská královna Kristýna po něm chce reformu školství ve své říši. Posledních 14 let života prožil učitel národů v Holandsku, kde 15. 11. 1670 i zemřel. V době Komenského života byli v Čechách nositeli vzdělanosti i jezuité, povolaní jako protireformační řád po roce 1621.
Tereziánské reformy
Přeskočme sto let a vraťme se do Čech, resp. Do habsburské monarchie. Na trůně seděla energická panovnice Marie Terezie (vládla 1740 – 1780) a my si její osobnosti všimneme díky rozsáhlé školské reformě, kterou zavedla v zemích svého soustátí. Ve spolupráci s holandským lékařem Gepardem von Swietenem reformovala zprvu vídeňskou univerzitu a poté se pustila do zestátnění školství celého císařství. Byla zavedena povinná školní docházka pro děti od 6 do 12 let, na vesnicích a menších městech vznikaly jedno- a dvoutřídky, ve větších městech pak trojtřídní školy. Císařovna se reforem aktivně účastnila: osobně zakládala školy a účastnila se vyučování. Děti se učily číst, psát a počítat, často navzdory vlastním rodičům, kteří by je raději viděli při práci na poli. V době Mariiny smrti bylo v Čechách 12 hlavních škol, 17 dílčích a 1891 základních. Tereziánský systém pamatoval i na zřizování světských gymnázií a platil až do roku 1869.
Devatenácté století a současnost
Hasnerův zákon z května 1869 stanovil školství dvojího stupně: obecné učilo základním dovednostem, vyšším stupněm byly populární měšťanky. Zde se již vyučovaly jazyky a složitější přírodní vědy. V téže době vznikly při továrních školách první školy mateřské. Jako pedagogičtí pracovníci působili absolventi učitelských ústavů, ale nedá se říci, že by šlo (obzvláště na menších vsích) o nějak extra prestižní povolání. Filmová zpracování jejich života, kde vyjukaný mládenec s houslemi čelí rozjívené bandě prepubescentních a pubescentních nevycválanců i přísné kritice pana řídícího zřejmě nebudou daleko od pravdy. Na konci 19. století se zásluhou stále sílícího hnutí za rovnoprávnost žen v čele s Eliškou Krásnohorskou podařilo zřídit první dívčí střední školy a dívkám bylo umožněno absolvovat i školy vysoké – na filozofii od roku 1897, lékařskou fakultu o tři roky později. Pro zajímavost: dívčí reálné gymnázium Minerva z roku 1890 v dnešní Pštrossově ulici bylo první institucí svého druhu ve střední Evropě.
Dnes sídlí vysoké školy v každém krajském městě. Jednou z nejmladších univerzit v České republice je Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. Byla zřízena v roce 2001 a ve svém názvu odkazuje na významného zlínského průmyslníka, který nejen proslavil své město, ale vždy též dbal na odborný růst svých zaměstnanců. Za osm let své dosavadní existence se zlínské vysoké učení dočkalo šesti fakult, jež navštěvuje okolo třinácti tisíc studentů.
Od prvních škol při klášterech a farách ke vzniku poslední univerzity uplynulo více než 1000 let. Bylo to milénium plné válek, požárů, morových ran a náboženských i politických perzekucí. Touha vzdělávat se na straně jedné i chuť nabyté vědomosti předávat dál na straně druhé dokázaly úskalí překonat. Česká pedagogika, hlásící se k odkazu Jana Husa i Jana Ámose Komenského má celosvětově dobrý zvuk a tradici, na níž lze navazovat. Přejme tedy našim dětem, aby i v době, kdy není problém prakticky všechno zjistit pomocí internetu, našly toho „svého pana učitele“, na něhož si i po letech s vděčností vzpomenou. Osobní přístup totiž surfování po síti nemůže nikdy nahradit. A učitelům popřejme vnímavé žactvo a pevné nervy!

*

 

Slavná filmová místa

Že je Česká republika zemí mnoha přírodních krás i skvostů, stvořených lidskou rukou, je všeobecně známo. Právě tak má celosvětově vynikající zvuk i česká kinematografie. Následující stránky se pokusí oba výše zmíněné faktory propojit. Pojďte se s námi projít po známých i méně známých místech, kde vznikaly slavné filmy a televizní seriály. Navštívíme zámky, zříceniny hradů, historická města i místa, jejichž stvořitelkou nebyl nikdo menší, než sama Matka Příroda...

Vyhledat správnou lokaci pro natáčení celovečerního filmu jistě není jednoduchá záležitost. Nějakou představu má režisér, něco vyžaduje scénárista a tyto požadavky kladou své nároky na možnosti hledaného místa. Filmaři by měli co nejméně narušit chod města, třebaže pro obyvatele bývá natáčení zpravidla vítanou, život zpestřující událostí a nezřídka se stane, že mnozí z usedlíků jsou obsazeni do komparsu. Pokud se natáčení odehrává v objektu nějaké historické památky, je třeba ji na nějaký čas uzavřít pro návštěvníky a počítat se žehráním těch, kteří se o tom nedozvěděli a přijeli často zdaleka před zavřené brány.

Hrady a zámky

Jedněmi z divácky nejvděčnějších filmů jsou bezesporu pohádky a historické filmy. Česká republika, jak již bylo řečeno, má ve středoevropském kontextu naprosto ojedinělou kolekci historických panských sídel, která nutně musí tvořit kulisu těmto filmovým dílům. Najdeme zde drobné zemanské tvrze, zachovalé, hrdé gotické hrady, křehké renesanční zámečky i honosné a okázalé stavby barokní. Filmaři – naši i zahraniční – zde skutečně mají z čeho vybírat. Začněme tedy naši exkurzi ve starobylých zdech těchto cenných staveb. Patrně nejúspěšnější a nejznámější českou filmovou pohádkou jsou Tři oříšky pro Popelku režiséra Václava Vorlíčka z roku 1973 se zčásti natáčela v Německu, ale statek, kde Popelka se svou macechou a sestrou bydlela, je vodní hrad Švihov, stojící v západních Čechách, nedaleko Klatov. Jen o čtyři roky později natočil týž režisér další z oblíbených pohádek – adaptaci klasické Šípkové Růženky. Ve filmu Jak se budí princezny není problém rozeznat monumentální věže a paláce krále moravských hradů – Pernštejna. Přímo v názvu filmu se místo natáčení objevuje zřídkakdy. Když ve stejném roce, v němž vznikly Tři oříšky, natáčel Zdeněk Podskalský muzikál Noc na Karlštejně podle divadelní hry Jaroslava Vrchlického, nemohlo se točit jinde, než právě ve zdech našeho nejznámějšího hradu. Tehdejší herecká i zpěvácká elita v téměř kompletním složení posunula Noc na Karlštejně rovnou do Zlatého fondu českých filmů. Hradní a zámecké zdi ale tvoří pozadí i filmům poněkud temnějším. Zfilmovaná hra Divadla na provázku Šašek a královna Věry Chytilové s Bolkem Polívkou a jeho tehdejší ženou Chantal Poullain osciluje mezi divadlem, podobenstvím a historickým filmem. Při pohledu na nádvoří královnina sídla hledíme na arkádový ambit Zvíkova. V řadě historických filmů i pohádek si zahrál také hrad Točník mezi Berounem a Plzní. Za všechny jmenujme kapitolu Zlatý kolovrat ze zfilmované básnické sbírky K. J. Erbena Kytice. Když už jsme u tohoto fantaskního počinu F. A. Brabce z roku 2000, připomeňme si, že přízračná hřbitovní scéna z básně Svatební košile se natáčela na klášterním hřbitově v pražských Řepích. A na závěr pohled na jednu z nejhrůznějších kapitol naší historie – čarodějnické procesy na severní Moravě. Nestor českých režisérů, Otakar Vávra, rád točil na místech, kde se zobrazované děje skutečně odehrály. Ponuré a syrové Kladivo na čarodějnice tak v roce 1969 natáčel na zámku Velké Losiny.

 
Hradní zříceniny

Ještě dramatičtějším prostředím jsou rozeklané siluety zdí rozpadajících se hradních zřícenin. Bývají sídlem strašidel, loupežníků i útočištěm pronásledovaných. Začněme opět u pohádek. Sídlo čarodějnice ze slavné Arabely najdeme v lesích nedaleko pošumavského Husince a letecké záběry poučenému divákovi prozradí, že jde o rozlehlou zřícenino rožmberského hradu Helfenburk. Již řadu generací baví děti i dospělé veselý pohádkový „prázdninový“ muzikál Ať žijí duchové! Byl natočen v roce 1977 a režisér Oldřich Lipský umístil sídlo rytíře Brtníka a jeho zamilované dcerky Leontýnky na Krakovec, ležící jižně od Rakovníka. Za nejpůvabnější pohádku, natočenou po listopadu 1989 si troufnu označit čtyři roky starého Anděla Páně. Vánoční příběh o přátelském soupeření anděla s čertem o lidské duše natočil talentovaný Jiří Strach a významnou roli zde hraje hrad Kašperk a blízké Kašperské Hory. Z úplně jiného soudku je sice rovněž pohádkově zabarvený, nicméně mnohem drsnější film Poslední propadne peklu. Příběh se odehrává v předvečer třicetileté války a Ludvík Ráža v roce 1982 natáčel mimo jiné i na hradě Dobronice, ležícím na Lužnici mezi Táborem a Bechyní. Pro generaci dnešních čtyřicátníků se stal bezmála kultem novátorský muzikál (někdy přirovnávaný k slavnému Jesus Christ Superstar) Balada pro banditu. Psal se rok 1978 a trampové, které režisér Vladimír Sís nechal hrát před kamerou divadlo o zbojníku Nikolovi Šuhajovi, museli vylézt na hrad Andělská Hora nedaleko Karlových Varů. I Balada pro banditu byla původně divadelní hrou brněnského Provázku. Asi nejrozporuplnější českou režisérskou osobností dnešní doby je Zdeněk Troška. Jedním z jeho prvních filmů bylo historické drama Poklad hraběte Chamaré, natočené roku 1984 podle Aloise Jiráska. Doba selských bouří a inkvizičních soudů dala rámec příběhu šlechtice, hledajícího dávný poklad ve zříceninách východočeského Potštejna. A právě tam se film natáčel.

Městečka a vesnice

U Zdeňka Trošky ještě vydržme. Ať už máte názor na jeho novější tvorbu jakýkoli, asi se nepustíte do polemiky o tom, že Hoštice u Strakonic jsou naší nejproslulejší filmovou vesnicí. Má to na svědomí trilogie Slunce, seno a... (1984 – 1991). Náves bývá plná fanoušků svérázné rodiny Škopků, toužících na vlastní oči spatřit bydliště svých filmových hrdinů. Podivná trilogie Kameňáků téhož režiséra se zase točila v Týně nad Vltavou. To filmy Vladimíra Michálka mají u kritiky i náročnějších diváků právě opačný zvuk. Deštěm doslova nasáklý a přesto něžný příběh vztahu venkovského faráře a smrtelně nemocné mladé ženy Zapomenuté světlo se natáčel jednak v Roprachticích u Semil, jednak v tehdy polozříceném kostele v krušnohorském Výsluní. Jinou dobu i jinou atmosféru zvolil režisér Michálek pro oceňované drama Je třeba zabít Sekala, zasazené do doby protektorátu. Malebná průčelí statků, za nimiž staří sedláci připravují vraždu nebezpečného Jury Sekala, můžeme vidět ve vesničce Varvažov, poblíž Orlické přehrady. Mezi nejoblíbenější filmy české produkce osmdesátých let bezpochyby náleží laskavá sonda do venkovského života, Jiřím Menzelem režírovaná Vesnička má, středisková (1985). Ve filmu je několikrát zmíněn název vesnice, Křečovice, a také se zde film natáčel. Obec leží poblíž Sedlčan. Nepříliš daleko od Křečovic, poblíž Příbrami, leží ves Višňová. Ta je proslavena natáčením ve své době velmi sledovaného seriálu Chalupáři režiséra Františka Filipa z roku 1975. Zajímavé je, že v seriálu se jmenuje Třešňová. V seriálu hráli téměř všichni známí herci a herečky poloviny sedmdesátých let a mnozí z místních na ně vzpomínají dodnes. Jiný seriál, o plných dvaadvacet let mladší, mapující poválečný vývoj českého pohraničí, se jmenuje Zdivočelá země a režíroval jej Hynek Bočan. Příběh bývalého válečného pilota Maděry a jeho mladých přátel – kovbojů se dočkal třiceti dvou částí (1997 – 2008) a líčí poválečné zmatky, kolektivizaci i perzekuci odpůrců komunistického režimu v padesátých a šedesátých letech. Filmový Svatý Štěpán je ve skutečnosti překrásné městečko Úterý na Tachovsku, statek Maděrovy party je dvůr Chýňov, ležící u Radíče na Sedlčansku. 

Filmová města

Většina filmů se odehrává v ulicích měst. Také v této sféře si filmaři na české země nemohou stěžovat. Asi nejslavnější roli dostala naše metropole Praha v  osmi Oskary ověnčeném filmu Miloše formana Amadeus, natáčeného roku 1984. Také zde je zajímavé, že Praha si „zahrála“ Vídeň. Stojí za zmínku i to, že vládnoucí klika nechala v Praze natáčet emigranta Formana a účast na projektu umožnila i celé řadě českých herců a příslušníkům dalších filmařských profesí. Nedaleko od Prahy, trochu stranou hlavních silničních a železničních tratí, stojí starobylá, neokázale půvabná Kouřim. Do její krásy se zahleděl v roce 1994 režisér filmů pro mládež Karel Smyczek, když hledal exteriéry pro seriál Bylo nás pět podle stejnojmenné knihy Karla Poláčka. Že měl seriál úspěch u diváků a byl nadšeně přijat i odborníky, na tom měly jistě nemalou zásluhu i půvaby nevelkého středočeského městečka. Na severu Čech se velké pozornosti produkčních i režisérů těší městská památková rezervace Úštěk. Že zde Filip Renč roku 2001 natáčel svůj muzikál Rebelové, je poměrně dobře známo. Exteriéry města však byly vidět i v oskarovém snímku Kolja (1996) Jana a Zdeňka Svěrákových a protože se zde režiséru Renčovi zřejmě zalíbilo, využil Úštěk i ve svém zatím posledním filmu Hlídač č. 47. Jiný z mladší generace režisérů, Bohdan Sláma, zase své příběhy rád situuje do prostředí syrového a nehostinného. Takový byl severomoravský Jiříkov z Divokých včel a mnoho krásy nepobrala ani sídliště Mostu, mající nezastupitelnou úlohu v dobře přijatém Štěstí. Mostecká nemocnice představovala nemocnici Bor v legendárním seriálu Jaroslava Dietla Nemocnice na kraji města. Mnohem méně povedené pokračování „po dvaceti letech“ se pro změnu točilo v nemocnici Beroun. 

Přírodní krásy

Mezi filmy, v nichž důležitou roli hraje příroda, patří například dětská trilogie ze Šumavy s nezapomenutelným Tomášem Holým. Tento oblíbený dětský herec se zaskvěl i ve dvojici filmů a hledající se rodině baletky a horolezce, režírované Marií Poledňákovou. Ten druhý, Jak dostat tatínka do polepšovny, se natáčel v Českém ráji, v okolí rybníku Věžák a nedaleko hradu Trosky leží i filmová chalupa Vénova dědy. Věže skalního města hrají ve filmu důležitou, ne-li stěžejní roli. Jiné skalní město, tentokrát u Adršpachu u Broumova, se proměnilo v Diamantové skály ve výpravné pohádce Třetí princ Antonína Moskalyka. Princ Pavel Trávníček tam ve skalních soutěskách marně pronásleduje tajemnou Libuši Šafránkovou. A kde stojí princův domovský zámek? No u Prahy, v Průhonicích, přece! Přírodní síly důležitě ovlivňují také život hrdinů pozoruhodného, avšak méně známého filmu Ďáblova past, natočeného klasikem historického žánru Františkem Vláčilem podle románu Mlýn na ponorné řece Alfréda Technika. Mlynář Spálený zde využívá znalostí toku podzemních vod v Moravském krasu a může tedy mlít i v období sucha, což mu vynese obvinění ze spolčení s ďáblem. A kde jinde by se mělo natáčet, než ve skutečném Moravském krasu, v okolí obce Holštejn.

Železniční tratě a nádraží
Atraktivní prostředí života lidí na železnici se také stalo námětem velkého množství filmových opusů. Asi málokdo ví, že nádraží, kde sloužil mladý výpravčí Václav Neckář v Menzelových Ostře sledovaných vlacích (Oscar 1968), stojí v Loděnici u Berouna. Parta filmových fotbalových chuligánů, ničících vlak a napadající osádku i spolucestující ve Smyczekově hrané rekonstrukci Proč? se svezla po zkušebním železničním okruhu u Cerhenic nedaleko Kolína. Na samém počátku osmdesátých let rozčeřil filmové vody na svou dobu odvážný počin Věry Chytilové Kalamita. Trať, na níž mladý Bolek Polívka vedl svůj motoráček zimní krajinou spojuje Kořenov s Harrachovem. Železniční trati rádi využívají i tvůrci filmů válečných. Most přes Vltavu u Skochovic se objevil jak v českém válečném filmu z pražského povstání Zbraně pro Prahu (1974) a hlavní roli si „zahrál“ i v americké klasice Most u Remagenu o šest let dříve.

 

Další zajímavá místa

O životě rodiny správce vesnického pivovaru na počátku 20. století vyprávějí úsměvné Postřižiny Jiřího Menzela z roku 1980. Film podle románu Bohumila Hrabala (stejně jako Ostře sledované vlaky) se natáčel v dnes znovu fungujícím pivovárku v Dalešicích nedaleko Dukovan. Prostory baziliky v Třebíči se proměnily v klášter v klasickém filmu Františka Vláčila podle Vladislava Vančury – Markétě Lazarové, dokončené roku 1967 a skutečný klášter Broumov se objevil v pozoruhodném filmu o střetu světské a církevní moci Řád (1994) předčasně zesnulého režiséra Petra Hviždě.

A pokud chcete vidět, jak by se filmaři chovat skutečně neměli, zajeďte si do Kočova nedaleko Plané na Tachovsku. Při natáčení pohádky Z pekla štěstí 2 si tvůrci vytvořili model pekla ze zřícenin barokního poutního kostela, stojícího nad potokem. Pochopitelně se nikdo nenamáhal uvést památku do původního stavu, takže ohyzdné fresky čertů a démonů „krášlí“ vnitřek zříceniny dodnes...

 *
Revoluční listopad

V druhé polovině listopadu letošního roku si připomeneme jedno významné výročí. Uplyne právě dvacet let od chvil, kdy v bývalém Československu vyšli lidé do ulic a na náměstí, kde za zpěvu písní a zvonění klíčů dali vládnoucí komunistické klice najevo, že jejího panování mají za čtyřicet let právě tak dost a je na čase, aby se do České kotliny i pod Tatry vrátila skutečná demokracie – ne ta po desetiletí proklamovaná „lidová“...

Co předcházelo

Od skončení druhé světové války a nacistické okupace neuplynuly ještě ani celé tři roky, když z balkónu na Staroměstském náměstí oznámil 25. února 1948 komunistický předseda vlády Klement Gottwald, že moc ve státě přebírá pracující lid, vedený Komunistickou stranou. Nastaly čtyři desetiletí nesvobody, čas, kdy nejlepším kvalifikačním předpokladem byla rudá legitimace KSČ, okolo hranic se ovinuly ostnaté dráty a uranové doly v Jáchymově a Příbrami přivítaly stovky nových zaměstnanců – odpůrců nového režimu. Zejména první roky stranické diktatury byly ve znamení „třídního boje“ – naplnily se káznice, kam byli eskortováni skuteční i potenciální odpůrci komunistů: skauti, váleční letci, duchovní i soukromí podnikatelé, nezahálela ani popraviště, téměř 250 osob bylo za politické delikty předáno katům, další desítky zahynuly, když se snažily překonat dráty „železné opony“ a žít ve skutečně demokratické společnosti mimo komunistický blok. Poté, co komunisté nabyli přesvědčení, že třídní boj je prakticky u konce a národu se mohou trochu povolit otěže, přišly události Pražského jara roku 1968. Pokus o obrodu socialistického zřízení podle jiného, než sovětského modelu vypadal zprvu nadějně, armády zemí Varšavské smlouvy, pochopitelně vedené Sovětským svazem, však v noci na 21. srpen 1968 vrátily vše do starých kolejí. A nastalo období tzv. „normalizace“. Již bez poprav a masového zatýkání, tresty se nesly hlavně po linii stranické – reformní komunisté byli vyloučeni, pokud se za své postoje náležitě nekáli, mnozí přišli o zaměstnání, takže z vysokoškolského profesora byl najednou topič v kotelně, jejich dětem bylo znemožněno studovat. Druhá polovina sedmdesátých a téměř celá osmdesátá léta byla zdánlivě klidná. Lidé se snažili moc „nezlobit“, žilo se relativně dobře a mnohé rodiny každého večera usedaly se spikleneckými výrazy k radiopřijímačům s naladěnou českou relací Hlasu Ameriky či Svobodné Evropy. Občas zaujala veřejnost zpráva o emigraci některé významné osobnosti kulturního či sportovního života.

Palachův týden

Roku 1985 se do čela Sovětského svazu postavil muž, jehož zásluhou se začaly poměry měnit. Relativně mladý, čtyřiapadesátiletý Michail Gorbačov pochopil, že časy tvrdého komunismu jsou překonány a je třeba přistoupit k reformám. Pojmy jako „glasnosť“ a „perestrojka“ zněly prostým lidem jako zjevení, u našich tehdejších politických špiček, většinou soudruhů starého střihu, způsobily ale značnou nervozitu. Roku 1987 se stal generálním tajemníkem KSČ Milouš Jakeš. Byl sice v jistém smyslu přívržencem umírněných reforem, svými proklamacemi se mu nicméně podařilo Komunistickou stranu v očích veřejnosti dokonale zdiskreditovat a zesměšnit. Populární projev na Červeném Hrádku se stal evergreenem, bavícím celý národ od pomocných dělníků po univerzitní profesory. Národ ucítil svěží vítr a začal se zvolna probouzet...
V lednu 1989 zorganizovala skupina disidentů na Václavském náměstí v Praze sérii shromáždění k uctění památky Jana Palacha, studenta, který se v lednu 1969 upálil na protest proti sovětské okupaci. Akce byla samozřejmě nepovolená, přesto se jí zúčastnilo několik tisíc lidí. A komunisté tvrdě zakročili. Demonstrace byla rozehnána policisty v přilbách s plexisklovými štíty, slzným plynem a použito bylo dokonce několik vodních děl. Předpoklad, že po zákroku se situace jako tolikrát předtím opět uklidní se tentokrát nenaplnil. Příští den přišli lidé znovu a další dny opět. Policejní brutalita vedla k rozhořčeným reakcím nejen české veřejnosti, událostí si všimli i na vídeňském zasedání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a československá delegace byla obviněna z porušování lidských práv. Oheň revoluce ještě nevzplál, ale uhlíky již doutnaly. V důsledku událostí Palachova týdne byl uvězněn čelní představitel českého disentu, dramatik Václav Havel.

Sedmnáctý listopad

Na pátek 17. listopadu 1989 odpoledne zorganizovali studenti pražských škol vzpomínkovou akci „Přineste si s sebou květinu“. Akce byla prezentována jako vzpomínkový akt na události staré 50 let, kdy nacisté jako odvetu za nepokoje při pohřbu zastřeleného studenta medicíny Jana Opletala uzavřeli české vysoké školy a několik představitelů studentského hnutí dokonce popravili. Jako takové bylo shromáždění organizováno pod záštitou Pražské vysokoškolské rady SSM a bylo tedy povoleno. Průvod se sešel na Albertově a měl pokračovat na Vyšehrad, ke hrobu básníka Karla Hynka Máchy. Ačkoli byla akce povolena, komunisté uvedli do pohotovosti policejní sbory, které měly za úkol zabránit studentům a jejich sympatizantům v průniku do středu města. Bylo však výslovně zakázáno použití násilí. Jakkoli nemělo jít podle pořadatelů o konfrontaci s režimem, řadoví účastníci smýšleli jinak. Nad jejich hlavami se objevily transparenty proti vládě totality, proti KSČ, proti Státní bezpečnosti i takové, jež vyjadřovaly touhu žít ve svobodné, skutečně demokratické zemi. Zhruba 50 000 demonstrantů místo toho, aby se na Vyšehradě rozešlo, obrátilo své kroky a po nábřeží Vltavy za skandování protivládních hesel postupovalo do centra. Před Národním divadlem jim cestu zahradil plně vyzbrojený policejní kordón. Účastníci průvodu, teď již nepovoleného, se snažili s policisty dohodnout, naznačovali, že jejich jedinou zbraní jsou květiny a že poté, co dojdou na Václavské náměstí se pokojně rozejdou. Atmosféra houstla. Ve svitu pouličních lamp proti sobě stáli demonstranti a policisté ještě asi hodinu. Studenti zpívali, zapalovali svíčky a snažili se s policisty, ukrytými za plastovými štíty diskutovat, ti výhrůžně mlčeli. Okolo 20.15 došlo k rozuzlení. Průvod byl obklíčen a policisté, v čele s narychlo povolanými příslušníky pohotovostního pluku z Vinoře a Oddílu zvláštního určení se dali do neblahého díla. Jediná ústupová cesta vedla podloubím v Mikulandské ulici, kde policisté s obušky dali bezbranným ustupujícím najevo, že zahrávat si s režimem se nevyplácí. Po skončení zásahu byla řada studentů zraněných, domnělá mrtvola, ležící na Národní třídě, se později ukázala jako akce provokatéra Státní bezpečnosti.

Studenti ve stávce

Brutalita zásahu byla něčím, co překročilo únosnou mez. Podle lékařů bylo zraněno přes 560 lidí. Studenti na nic nečekali a začali jednat. Ještě téhož večera pronikli do některých divadel a z jeviště informovali o událostech. Během noci pak bylo na vysokých školách rozhodnuto o tom, že studenti vstoupí do týdenní stávky, jejímž cílem bude dosažení řádného vyšetření zásahu v Mikulandské ulici. Ke studentům se ihned připojili herci většiny pražských divadel. Na místě zásahu se shromažďovali lidé a zapalovali svíčky. První zprávy o zásahu se také začaly šířit i mimo Prahu a zprvu ve velkých městech (Brno, Bratislava) vyvolaly bouřlivou odezvu. V neděli 19. listopadu se v Činoherním klubu sloučily nezávislé iniciativy disentu pod hlavičkou Občanského fóra, další pak absolvovala jednání s premiérem Ladislavem Adamcem, jemuž bylo zřejmě již v té chvíli jasné, že komunistická diktatura je ve velkých problémech. V pondělí 20. 11. již stávkovala většina vysokých škol, prakticky všechna divadla a rušily se sportovní a společenské akce. Komunisté odmítli vyjednávat s delegacemi stávkujících a dokonce veřejně v televizi schválili zásah na Národní třídě. Tím si definitivně podřezali pod sebou větev. Odpoledne zaplnil Václavské náměstí dav o síle téměř 150 000 lidí, zpívaly se písně a provolávala hesla. Rychle se přidávala další města. Deník Československé strany socialistické, Svobodné slovo, začal vycházet bez cenzury a snažil se pravdivě popisovat situaci v republice. Od následujícího dne již byly ve stávce prakticky všechny československé školy. Pro 200 000 lidí na Václavském náměstí promluvil čerstvě propuštěný Václav Havel z balkónu nakladatelství Melantrich, moderování mítinků se s noblesou ujal katolický kněz Václav Malý.

Další dny

Již v prvních dnech událostí, kterým jsme si později zvykli říkat „Sametová revoluce“ se ukázal mimo nečekaně silné lidské soudržnosti i specifický, ryze český smysl pro ironický humor. Mezi účastníky shromáždění byl kolportován satirický občasník Fámizdat, plný karikatur a zesměšňujících kratičkých článků a docela veselé byly i skandované pokřiky. Nad hlavami davu se nesly hesla: „Jakeše do koše,“ „Mohorita od koryta“ nebo „Na Štěpána bez Štěpána“. Miroslav Štěpán byl vedoucím tajemníkem Městského výboru KSČ v Praze, který se proslavil proslovem k revoltujícím dělníkům závodu ČKD 23. listopadu, na němž byl vypískán a prakticky vyhnán z tribuny. Byl také jedním z mála vysokých komunistických kádrů, který byl odsouzen a strávil několik let ve vězení. Večerní demonstrace na Václavském náměstí byla opět mohutnější, než předchozí dny, pod sochou sv. Václava se tísnilo na 300 000 pokojně manifestujících občanů, kteří již věřili, že kormidlo dějin je otočeno směrem k vítězství. V pátek, týden po vypuknutí revoluce, celý den zasedala vládnoucí nomenklatura. Výsledkem zasedání byla abdikace Milouše Jakeše a celého Ústředního výboru KSČ, na což shromáždění reagovala výbuchem nadšení.

Shromáždění na Letné

Poté, co bylo veřejnosti představeno nové stranické vedení, nadšení rychle opadlo. Změny vyhlížely pouze kosmeticky, což Občanské fórum považovalo za zcela nedostatečné. Jistým úspěchem bylo, že prezident republiky Gustáv Husák amnestoval několik politických vězňů, stojících na předních pozicích disentu. Sobota se nesla ve znamení slavnostní mše, celebrované kardinálem Tomáškem u příležitosti kanonizace Anežky České. Řada hostů ze svatovítské katedrály se o druhé hodině odpolední připojila ke shromáždění na Letenské pláni. Osm set tisíc lidí se dočkalo přímého televizního přenosu a prohlášení pracovníků televize a metra o jejich ochotě připojit se ke stávce. Po Karlu Krylovi se do vlasti vrátil i druhý významný exilový písničkář, Jaroslav Hutka. Letenská pláň se naplnila i v naděli. S omluvou národu vystoupili i členové pohotovostního pluku. Zatímco jejich řeč shromáždění přijalo kladně, vystoupení Ladislava Adamce, odrazující shromážděné od pondělní generální stávky vyvolalo pískot.

Generální stávka

Symbolickým zakončením prvních revolučních dnů se stala generální stávka, svolaná na pondělí 27. listopadu. Mezi polednem a druhou hodinou odpolední vyjádřili svůj postoj zástupci většiny průmyslových podniků i sektoru služeb. V Praze byla ten den zima a drobně sněžilo. Stávka proběhla pod heslem Konec vlády jedné strany a toto heslo se v následujících dnech i naplnilo. Cesta ke svobodě byla ještě složitá a rozhodně nelze říci, že všechny cíle, s nimiž revoluce započala, by se naplnily. Obnova demokracie je dlouhodobý a složitý proces.
Objektivní zhodnocení oněch deseti hektických listopadových dní i období, které následovalo po nich bude úkolem několika následujících generací. V té naší, která je zažila, zůstává jen pomalu blednoucí, ale slavnostní pocit, že jsme byli tam, kde se tvořily dějiny...

*

Strážci našich měst

Ční vysoko nad střechami městských domů, nad dlážděním náměstí, nad hlavami lidí, procházejících se po ulicích. Jsou z daleka viditelnými majáky, výraznými symboly, charakteristickými atributy toho kterého města. Pamatují slávu minulých staletí, bohatství měšťanů, časy prosperity i doby úpadku, požáry, válečná běsnění a morové rány. Řeč je městských věžích, svébytných stavbách, budovaných k okrase i užitku...

 Co byly městské věže
 
Městskou věží rozumíme takovou výškovou stavbu, jejímž stavebníkem (a tedy investorem), vlastníkem a správcem bylo město. Obvykle byla takovou stavbou opatřena radnice, někdy úlohu městské věže zastávala (nebo zastávaly) městské brány. Poměrně často se stávalo, že představitelé města se domluvili s duchovní obcí a funkci městské věže zastala věž církevní svatyně. Takové spojení bylo výhodné pro obě strany – náklady na výstavbu si instituce rozdělili mezi sebe, církevní stavba získala výraznou dominantu a město zase svou věž. Status městské kostelní věže je u nás zcela běžný a mnohdy si návštěvník ani neuvědomí, že vysoká věž kostela náleží církevní stavbě pouze dispozičně, nikoli však právně. Takovými věžemi jsou kupříkladu téměř devadesátimetrová věž svatojakubského chrámu v Kutné Hoře, více než stometrová (nejvyšší kostelní věž v Čechách) věž katedrály sv. Bartoloměje v Plzni, cihlová Bílá věž nymburského děkanského kostela sv. Jiljí nebo překrásné kostelní věže s ochozem v Mikulově či Mělníce. V této naší exkurzi po městských věžích budou takové kostelní věže zastoupeny pouze minimálně. Podobný přístup jsem zvolil i u městských bran, plnících funkci městských věží. Zejména proto, že městským branám i městskému opevnění jako takovému, byl na stránkách Travelu věnován poměrně velký prostor. Jen pro pořádek se patří připomenout, kde nastalo splynutí městské brány s věží. Typickými příklady jsou Plzeňská (Horní) brána v Berouně, Vysoká brána v Rakovníku, Valdická brána Valdštejnova Jičína, Horní brána v Ostrově nad Ohří, pardubická Zelená brána, obě brány Karlova mostu v Praze a konečně Pražská brána ve Vysokém Mýtě.Ve výjimečných případech zastávala službu městské věže hláska hradu či zámku. Na věži panského sídla mohl žít hlásný a město proto další věže nepotřebovalo. Taková situace nastala například v Českém i Moravském Krumlově, ve Vsetíně nebo ve Smečně (v dobách, kdy neslo zvláštní jméno Muncifaj). Taková syntéza nemusela být trvalá a zřejmě do značné míry závisela na tom, jak spolu měšťané a světská vrchnost v té které době zrovna vycházeli.

Funkce městských věží

Dostáváme se k zásadní otázce: nač vlastně město takovou stavbu potřebovalo? Důvody jsou víceméně nasnadě a jsou tři zásadní. Středověk a raný novověk byly dobou neklidnou, jak víme z dějepisu, historických románů a filmů. Krajem se potulovaly oddíly pravidelných armád i houfce na vlastní pěst drancujících žoldnéřů, pro které byla města vítaným zdrojem živobytí i dalších kratochvílí. Jejich snahou bylo město co možná nejpřekvapivějším útokem dobýt a vyplenit. Účinným prostředkem, jak takovému nenadálému přepadu předejít, byly bystré oči městského hlásného, sedícího v komůrce vysoko pod střechou věže a pozorujícího blízké i vzdálené okolí města. Pokud hlásný zaregistroval podezřelý pohyb ve svém zorném poli, rozlehl se ryk trubky nebo dunění zvonu a město se počalo hotovit k obraně. Druhým úkolem hlídače v podstřešní světnici bylo sledování dění uvnitř hradeb. Ve středověkých městech převládala dřevěná zástavba, krytá slaměnými došky nebo v lepším případě šindelem a požáry byly proto každodenní hrozbou životům i majetku. Z vysoko položené pozorovatelny měl věžný přehled o vznikajícím požáru a mohl zalarmovat obyvatele k rychlé záchranné akci. Přesto není mezi českými a moravskými historickými městy jediné, v němž by si červený kohout nevybral krutou daň.
Třetí důvod pro výstavbu věže byl od prvních dvou zásadně odlišný. Měšťané bývali, pokud se městské ekonomice dařilo, na své úspěchy náležitě hrdi. Honosná věž, zdobící radnici, pro ně byla jakýmsi symbolem bohatství a moci. Příchozí tak na první pohled poznal, že městská pokladna je plná a s konšely bude tedy třeba jednat s náležitou úctou.
Mnohem později přibyl ještě čtvrtý důvod – na věži bývaly často umístěny hodiny, podle kterých se měřil městský čas. Ciferníky, často o průměru několika metrů, jsou dodnes ozdobou mnoha radničních a kostelních věží a někdy i městských bran.

Vzhůru do věží 

Nejvýznamnějšími městskými věžemi se pochopitelně pyšní města krajská a proto naši pouť začneme v nich. A proč ne rovnou v městě hlavním – Praze. Ta měla samozřejmě staveb tohoto typu celou řadu, nejznámější je však ta náležející Staroměstské radnici. Bezmála 70 metrů vysoká věž má gotické jádro, její základy však jsou starší, románské. Dokončena byla v roce 1364 a její zvláštností je věžní kaple z roku 1381. A nebyla by Staroměstská radnice Staroměstskou radnicí bez orloje! Brzy po roce 1400 jej do nového přístavku věže osadil hodinář Mikuláš z Kadaně, známější je však mistr Hanuš, pověřený roku 1490 zdokonalením hodinového stroje. V roce 1842 měla věž namále – pro špatný stav bylo nařízeno její stržení, protesty veřejnosti však památku zachránily a tak se i dnes můžeme z jejího ochozu, čtyřicet metrů nad náměstím potěšit pohledem na srdce Prahy.
Významnou dominantou Českých Budějovic je dvaasedmdesátimetrová Černá věž. Na místě starší Hodinové věže ji jako zvonici a městskou hlásku vystavěli v letech 1549 – 78. Budějovická věž se nám dochovala prakticky v nezměněné podobě, prodělala pouze několik menších oprav střechy po úderech blesku. Až do roku 1950 žil v bytě v posledním patře věžný se svou rodinou. Od roku 1966 je věž otevřena pro veřejnost. Pány jistě zaujme, že více než tunový zvon (jeden z pěti) nese jméno Budvar po zdejším pivu.
Také jedna z východočeských metropolí – Hradec Králové – se může pochlubit výraznou městkou věží, tentokrát pro změnu Bílou. Téměř sto let ji Hradečtí stavěli a dílo dokončili roku 1596. Místem stavby byl starý, odsvěcený kostel, sloužící od husitských dob jako sklad pušek, obilí a soli. Věž má devět pater a za II. světové války zde měli Němci strážní stanoviště, ovládající svými kulomety celý tehdejší Hradec. Stavba je přístupná veřejnosti a ve zvonovém patře odnedávna visí téměř desetitunový zvon Augustin.
Vedle Prahy se orlojem na městské radniční věži může pyšnit i hanácká Olomouc. Věř měří přes 75 metrů, bezmála polovinu výšky však zabírá vysokánská střecha. Olomoucká radniční věž byla dokončena v roce 1443, počátkem 17. století byla zvýšena na současnou výšku. Sedmipatrová hláska je typická svým členěním gotickými římsami, věžný zde působil do roku 1856.
Zcela jinou historii má věž v Karlových Varech. Mohutně působící čtverhranná stavba nad kolonádou je pozůstatkem hradu, vystavěného císařem Karlem IV. okolo roku 1358. Městu daroval zchátralou věž v roce 1567 císař Maxmilián a byla využita jako sklad hasičské výzbroje. Po několika požárech byla věž několikrát upravována, naposledy na konci 19. století. Z ochozu bývala každoročně zahajována lázeňská sezóna.

Menší města českého jihu

Z menších měst na českém jihu a západě je asi nejznámější Černá věž na náměstí v Klatovech. Vysoká je přes 81 metrů a její stavba probíhala v letech 1547 – 57. Původně stála samostatně, před dokončením se však spojila s nově vznikající renesanční radnicí. Poslední klatovský věžný odešel do penze až v roce 1962. Arkádový ochoz ve výšce 45 metrů je přístupný veřejnosti.
Pěknou radniční věž má rovněž rybníkářská Třeboň. Třebaže je vysoká pouhých 31 metrů, k přehledu o rovinách Třeboňské pánve to bohatě stačí. Zajímavou kronikářskou zprávou je zmínka o tom, že v roce 1505 dostalo od Voka z Rožmberka město dva menší rybníky, z jejichž výnosu byl placen věžní hlásný.
Pospěšme na Šumavu, do Vimperka. Malebné městečko pod hradem má v dolním konci náměstí čtyřicetimetrovou zvonici a to již od počátků 16. století. Počátkem minulého století si šplh po hromosvodu či okapu vimperské zvonice oblíbil jeden z místních podivínů. Nebezpečné kousky populární městské postavičky skončily poté, co jej jednoho podzimního dne zradila námraza a nešťastník se zřítil na kamennou dlažbu náměstí. Zraněním podlehl následujícího dne.

Čechy severní a východní

Jednu z nejcharakterističtějších městských věží má podkrušnohorská Kadaň. Stojí na náměstí jako součást gotické radnice a typická je svou vysokou, hrotitou osmibokou helmicí, opatřenou na každé hraně vysazenými konzolami. Celková výška věže je 54 metrů a podle pověsti se i po zdejší věži lezlo – muž, který se vydal po konzolách zachránit svého psa však dopadl podobně, jako nešťastný akrobat z Vimperka. Pěknou, zachovalou a veřejnosti přístupnou věž mají i při radnici v nedalekém Žatci.
V Podkrušnohoří ještě chvilku zůstaňme a podívejme se do Chomutova. Průmyslové město má překvapivě půvabné náměstí s mnoha památkami, včetně městské věže. Zde jsem udělal výjimku – jde o městskou věž kostelní, je však tak výrazně odlišná od zbývající hmoty kostela, že působí dojmem samostatného objektu. Vysoká je stejně, jako ta kadaňská a vystavěna byla v pozdní gotice před polovinou 16. stol. Její ochoz nabízí návštěvníkům překrásný rozhled na Chomutov, pás Krušných hor a bohužel i na krajinu, zjizvenou těžbou hnědého uhlí.
Ani obrozenecká, podorlická Dobruška nezapomněla svou radnici dekorovat 45 metrů vysokou, renesanční věží. Má sedm pater a v jejích útrobách jsou umístěny muzejní expozice o dějinách města a jistě atraktivní Hrdelní právo města Dobrušky.
Historicky na Moravě, administrativně však v Čechách, leží nevelké městečko Jevíčko. Osaměle stojící, přes 50 metrů vysoká goticko-renesanční věž byla důležitou pozorovatelnou, zejména po zboření městské brány a klášterního kostela. Na věži konali službu čtyři hlídači. Věž má sedm podlaží a veřejnosti je přístupná pouze příležitostně.

Věže moravské 

Putování po věžích zakončíme na Moravě. Velmi zajímavá radniční věž stojí v Boskovicích. Charakteristické pro ni jsou okosená nároží střední části, dávající věži poněkud orientální vzhled. Měří 44 metrů a zatím není přístupná, především proto, že do vyšších pater vedou místo schodiště strmé žebříky. Vysoká, pětašedesátimetrová věž vystupuje z hmoty radnice v Litovli. Stavba byla dokončena roku 1684 a hlásný zde sloužil do roku 1871. Devítipatrová věž je otevřena pro návštěvníky, kteří se tak mohou rozhlížet po rovinách úrodné Hané. Pozadu nechtěla zůstat biskupská Kroměříž. Historická, renesančně vyhlížející radnice s věží byla dokončena roku 1611. Věž sice není přístupná, ale svými výraznými hodinovými ciferníky tvoří malebný doplněk nádherného kroměřížského náměstí.
Osmdesáti metrů dosahuje radniční věž ve Znojmě. Je pozdně gotická a typické je pro ni nakoso postavené poslední patro. Vyhlídkový ochoz je v úctyhodné výšce 63 metrů. O poznání skromnější, ale neméně pěkná je 25 metrů vysoká radniční věž nedalekých Olbramovic. Osmiboký nástavec prozrazuje vliv saské renesance, což je na jižní Moravě jev málo vídaný.
Jednoduchá, mírně kónická hodinová věž stojí volně na náměstí v Potštátu pod svahy Nízkého Jeseníku. Bývala pouze věží hodinovou, bez strážního ochozu.
Poslední věží našeho vyprávění bude radniční věž ve Vyškově. Strmí do výšky 57 metrů a postavili ji v letech 1568 – 9 ve snaze vyrovnat se věžím arcibiskupských měst Olomouce a Kroměříže. Vyškovskou věž také poznamenala jedna tragédie: po úderu blesku roku 1609 zahynula pětice lidí, včetně městského trubače a jeho dvou dětí.

*

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jmeno pohadky

(Kratka, 8. 1. 2011 15:11)

Dobry den,
narazila jsem na Vase stranky a nabila jsem pocit, ze by jste mi mozna pohl pomoc. Hledam a nemuzu sehnat jmeno pohadky, ktera se natacela v obci Branna na mistnim hrade Kolstejn. Natacelo se to okolo roku 1992 +- jeden rok. pohadka byla o carodejnici a davalo to Ct v televizi. Jestli se nemylim, tak to natacela Ostravska televize.
Jestli by jste mel nejaky poznatky, tak budu rada, kdyz mi date vedet.
Dekuji a preji Vam krasny den.
Z.Kratka e-mail: milamire@seznam.cz