Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Život a dílo prezidenta - osvoboditele

Na konci října loňského roku uběhlo kulatých devadesát let od chvíle, kde se z umírajícího kolosu Rakousko – uherské monarchie vyloupla její severozápadní část jako samostatná Československá republika. Po bezmála čtyřech stoletích tak byla obnovena samostatnost kdysi slavného Českého státu, s nímž měli nadále sdílet společné osudy i příslušníci národa Čechům nejbližšího – Slováci. O vznik nového státního útvaru se obří měrou zasloužil muž, nazývaný ve své době Prezidentem – osvoboditelem, profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Připomeňme si jeho spletitý životní příběh...

Kořeny
Malý Tomáš pozdravil svět svým prvním křikem dne 7. března 1850 v Hodoníně, městě na Moravském Slovácku, nedaleko dnešních slovenských hranic. Byl prvním dítětem chudých rodičů – sedmadvacetiletý Jozef Masárik pocházel z nedaleké, nyní slovenské vsi Kopčany a živil se jako panský kočí, o deset let starší matka Terezie bývala sice dcerou zámožných hustopečských měšťanů, smrt rodičů ji však uvrhla do podstatně nuznějších poměrů, takže pracovala jako kuchařka ve Vídni a později právě v Hodoníně. Přes věkový rozdíl i odlišné rodinné kořeny bylo manželství šťastné a vzešlo z něho pět dětí, vyššího věku se však kromě Tomáše dožili pouze o dva roky mladší Jan a o čtyři roky mladší bratr Ludvík. Kraj Masarykova dětství tvořil vlastně hodonínský císařský velkostatek, v jehož rámci byl chlapcův otec přesouván od statku ke statku a zvolna stoupal i na služebním žebříčku: od čeledína přes kočího až na funkci drába. Tato služba jed teprve přiměla k tomu, aby se od svého prvorozeného naučil základům čtení a psaní. V sedmi letech na Tomáše silně zapůsobil zážitek, kdy se ve stáji statku oběsil jeden z čeledínů. Problematika sebevraždy, jíž se v dospělosti poměrně obšírně věnoval, jej tedy zasáhla již v takto raném věku. Tím, že rodina žila poměrně nuzně, měl se jít Tomáš po základní škole učit na kováře, matka, a také čejkovický kaplan Satora, si povšimli chlapcovy vnímavosti, citlivosti a nadání a správně usoudili, že by byla škoda neumožnit mu pokračování ve studiích.

Zrání
V roce 1861 nastoupil jedenáctiletý Tomáš do reálky v matčině rodných Hustopečích a v následujících dvou letech se obohatil o základy němčiny (Hustopeče byly tehdy městem se silnou německou menšinou, k níž náležela i rodina chlapcovy matky) a také přírodních věd. Tomášovým přáním bylo, stát se učitele, do kursu však směli chlapci teprve po dovršení šestnácti let a mladému Masarykovi ještě tři roky scházely. Krátce praktikoval na čejkovické obecné škole, ale poměry zde mu byly natolik proti mysli, že záhy z tohoto místa vzal do zaječích. Krajina Masarykova dětství a mládí byla – a dodnes je – oblastí, v níž se každoročně konají velkolepé lidové slavnosti – „hody“ – jichž se rádo zúčastňovalo i panstvo (bývala zde hojnost jídla a pití). Vnímavému chlapci neušlo, jak aristokracie opovrhuje svými poddanými, a pochopil i amorálnost feudálních praktik, kdy patnáct let po zrušení roboty se pro nemajetné venkovany vlastně nic nezměnilo. Poté, co Tomáš dovršil čtrnáctý rok, usoudili rodiče, že zahálení již bylo dost a vyslali jej do Vídně, do učení strojním zámečníkem. Monotónní dřina u černého řemesla Masaryka neuspokojovala a poté, co mu spolužák ukradl knihy, jichž si velmi považoval, začal mít Vídně právě tak dost a vrátil se na Slovácko. Již zmíněný kaplan Satora v roce 1865 definitivně přesvědčil rodiče, že spíše než talent k práci manuální dostal hoch do vínku intelekt, který by bylo třeba rozvíjet. Po zkouškách ve Strážnici nastoupil Tomáš Masaryk na reálné gymnázium v Brně. A začaly potíže. Masaryk těžce nesl atmosféru střední školy, která nejen ubíjela české uvědomění, ale podivně se chovala i v otázkách víry, což silně nábožensky založenému jinochovi přivodilo těžkou duševní krizi, ještě umocněnou nepřetržitým konfliktem s profesorským sborem. Vlastně jen známost s vlivným policejním ředitelem Le Monnierem mu umožnila v roce 1872 odmaturovat.

Univerzitní studia
Masaryk toužil po kariéře v diplomatických službách. Talent na to měl, třídní původ ovšem nikoli, takové pozice měli vyhrazeny synci z jiných rodin než potomek čeledína a kuchařky. Řešením bylo studium filozofie a tak na Tomáše znovu otevřela náruč císařská Vídeň. Tentokrát bylo její objetí přívětivější a Masaryk v intelektuálních kruzích metropole poměrně rychle zdomácněl. Roku 1875 se stal předsedou Českého akademického spolku ve Vídni a následujícího roku obhájil disertační práci s tématikou filozofie platonismu. Nadále byl oprávněn před své jméno psát hrdý titul PhDr. V doprovodu přítele Schlesingera (a za peníze jeho otce) podnikl Masaryk následujícího podzimu cestu po severní Itálii a poté dvouletou stáž na univerzitě v německém Lipsku. Zde poznal složitosti vztahů v monarchii i protestantské náboženství, zejména však svou nastávající. Když do penzionu u Goeringů, kde mladý stážista bydlel, přijela jeho vrstevnice, Američanka Charlotte Garriguová, našel v ní posluchače i oponenta a dívčina duchaplnost jej okouzlila natolik, že již po dvouměsíční známosti ohlásili své zasnoubení. Charlotta potom odjela zpět do Států, ale v zimě 1878 se zranila pádem z koně. Tomáš všeho nechal a neprodleně se za ní rozjel. Dne 15. 3. 1878 se ze slečny Garrigue stala paní Garrigue – Masaryk a Tomáš na znamení oddanosti přijal rodné jméno své novomanželky za své. Díky tomu jej historie zná jako Tomáše Garrigue Masaryka, zkráceně TGM.

Konfliktním profesorem
Závěr studií budoucí hlavy státu nebyl jednoduchý zejména po hmotné stránce. Odjezdem do USA přišel o vydobyté pozice a k zajištění chodu mladé rodiny si musel často půjčovat od přátel. Zároveň dokončil svou první významnou studii, Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty (jak na toto téma přišel jsme si řekli v úvodu). V roce 1882 přichází TGM (již jako otec Alice a Herberta) na českou větev Karlo – Ferdinandovy univerzity v Praze a jeho věčný boj pokračuje. Neotřelý pohled na filozofii, neskrývané vlastenectví a v neposlední řadě i osobnost paní Masarykové (byla vším jiným, jen ne „domácí puťkou“) způsobovalo, že zkostnatělému prostředí vysokého učení byl mladý profesor trnem v oku. Krom toho se začal angažovat i politicky, jistěže nikoli ve prospěch habsburského soustátí. Jeho klub realistů se pod hlavičkou mladočechů propracoval až k mandátům do Celorakouského sněmu, ale roku 1893 se profesor Masaryk mandátů vzdal, aby mohl věnovat více času rodině, do níž přibyli Jan a Olga. Nadále publikuje, vychází jeho Česká otázka, zabývá se náboženstvím. Již dávno předtím si ale dokázal pohněvat i české „vlastence“ poté, co odmítl bez výhrad přijmout pravost Rukopisů a žádal jejich podrobení vědecké analýze.

Hilsneriáda
Doslova pod palbou se ocitl TGM na přelomu 19. a 20. století. Na jaře 1899 byla nedaleko Polné na Českomoravské vysočině nalezena zavražděná dívka Anežka Hrůzová a ze zločinu tehdejší jurisdikce, hecovaná veřejným míněním, obvinila (s největší pravděpodobností křivě) židovského mladíka Hilsnera. Masarykovi byl proti mysli nacionalismus i antisemitismus a svými protesty se nemálo zasloužil o to, že nebohý Hilsner unikl šibenici. Tento postoj mu nadělal pro změnu zle u velké části Čechů, včetně obvinění z toho, že byl Židy uplacen, dramatického odporu v univerzitní posluchárně a dočkal se i posměšných veršovánek. Pouze statečný postoj Charlotty mu zabránil v odstěhování za oceán.

Válka a zrod republiky
Léta první světové války prožil Masaryk ve Švýcarsku, Francii, Anglii a Spojených státech, již po boku Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika, které poznal v době jejich pražských studií. Společně se zřekli myšlenky na společenství autonomních států v rámci Rakousko – Uherska a osnovali plány na novou Evropu, v níž by slepenec násilím porobených národů vystřídala řada zcela nových a zcela suverénních států. Jedním z nich mělo být Československo. Rok 1915 zasadil Masarykovi těžkou ránu v podobě úmrtí syna Herberta, nadaného malíře. Podlehl tyfu ve vojenském táboře v Haliči. Po ruské únorové revoluci v roce 1917 se TGM rozjel do Ruska s jasnou vizí: pomoci zformovat československé vojenské legie jako základ armády zamýšleného nového státu. Legie se záhy osvědčily v boji a Masaryk tak dostal do ruky další trumf k jednání s americkým prezidentem Wilsonem o podobě poválečné Evropy. Při cestě po Americe byl sám Masaryk překvapen masovou podporou, které se mu dostalo od zdomácnělých Čechů, Slováků i Rusínů. Cesta ke svobodě se krátila. Wilson konečně 18. října 1918 podepsal Washingtonskou deklaraci, kterou dnes bereme v zásadě jako zakládající dokument vzniku samostatné Československé republiky. K definitivnímu vyhlášení samostatnosti došlo o deset dní později a 14. listopadu byl Tomáš Garrigue Masaryk zvolen prvním československým prezidentem. Před Vánoci překročil v Horním Dvořišti hranice a řada veřejných vystoupení cestou ku Praze (České Budějovice, Veselí, Tábor, Benešov) vyvrcholila triumfální jízdou Prahou a slavnostním milionovým shromážděním na Staroměstském náměstím.

„Tatíček“ Masaryk
První roky Masarykova působení v úřadě byly ve znamení pilné práce na konsolidaci země. Velkou oporou mu byli Beneš, finančník Rašín a předseda vlády Švehla. Bohužel se již nemohl opřít o M. R. Štefánika, který v květnu 1919 zahynul při leteckém neštěstí. Štefánikova smrt měla možná vliv na to, že Masarykův vliv na Slovensku je dodnes vnímán s mnoha otazníky. Podle Slováků bývali odsunuti na vedlejší kolej a Masarykovy snahy o federalismus podle švýcarského vzoru se minuly účinkem. Smutným rokem byl pro TGM rok 1923. Hned počátkem ledna byl při atentátu smrtelně raněn ministr financí Alois Rašín (zemřel 18. února) a v květnu zemřela po dlouhé nemoci i první dáma – Charlotta Garrigue Masaryková. Není sporu o tom, že drtivou většinou veřejnosti byl Masaryk vnímán jako jednoznačná politická autorita a morální opora. Svědčí o tom opakovaná volba do prezidentského úřadu – hlavou státu byl zvolen celkem čtyřikrát, naposledy tak trochu proti své vůli (bylo mu už 84 let) v roce 1934. Prezident si byl vědom zhoršujícího se zdravotního stavu, v prosinci 1935 na svůj úřad rezignoval a svěřil vedení státu do rukou dr. Edvarda Beneše. Poté se stáhl na rezidenci v Lánech strávit svá poslední léta. Naposledy se jásajícímu davu ukázal v červenci 1937, kdy při slavnostech k výročí legionářské bitvy u Zborova několikrát v otevřeném voze objel nabitý stadion na Strahově a šátkem v ruce pozdravil shromážděné Pražany. O dva měsíce později, 14. září 1937, vydechl v Lánech naposledy. Bylo mu sedmaosmdesát let a jeho pohřeb se stal celonárodní smuteční slavností. Pochován byl na hřbitově poblíž lánského zámku a jeho hrob je dodnes pietním, hojně navštěvovaným místem.

Masarykovy děti
Ze šesti dětí Masarykových se čtyři dožily dospělosti. O Herbertovi již byla řeč, Jan (1886 – 1948) byl oblíbeným politikem poněkud nonkonformního založení. Byl významným diplomatem a ministrem zahraničí Benešovy exilové i Gottwaldovy vlády. Za nevyjasněných okolností zahynul několik dní po únorovém převratu pádem z okna Černínského paláce na Hradčanech. Alice (1879 – 1966) byla veřejně činná ve školství a zdravotnictví, v roce 1919 založila Československý červený kříž. Zemřela v nucené emigraci ve Spojených státech a je pohřbena po boku rodičů v rodinném hrobě v Lánech. Mnoho se neví o osudech Olgy (1891 – 1978). Provdala se za ženevského lékaře Henri Revillioda a život trávila hlavně ve Švýcarsku. Oba jejich synové zemřeli velmi mladí – Herbert jako 24letý na následky infekční choroby, jíž se nakazil při záchranných pracích koncem druhé světové války. Mladší Leonard zahynul v roce 1944 jako válečný pilot při letu nad Skotskem. Několikrát žádal o přidělení k československé 311. bombardovací peruti, nebylo mu však vyhověno...

*
Jaroslav Hašek – spisovatel, tulák i politik

Rok 1923 sotva otevřel oči a již přinesl české literatuře obrovskou ztrátu. Hned 3. ledna zemřel v malém domku pod hradem Lipnice nad Sázavou Jaroslav Hašek, jeden z nejosobitějších a celosvětově nejuznávanějších českých spisovatelů. Nebylo mu ještě ani čtyřicet let a zubatá kmotra si jej vzala uprostřed práce na nejproslulejším díle – populárních Osudech dobrého vojáka Švejka.

Buřičské mládí
Poslední dubnový den roku 1883 se v rodině středoškolského suplenta (aprobace matematika – fyzika) a pozdějšího bankovního úředníka narodil synek Jaroslav. Sudičky, stojící nad jeho kolébkou mu nadělily do vínku veselou mysl, buřičský naturel a zejména ohromný literární talent. Všech jejich darů stihl během svého nedlouhého života bohatě využít!
Poté, co ukončil základní školu, byl přijat na gymnázium. Dlouho se zde ovšem neohřál, poté, co vyšla najevo jeho účast na politické demonstraci, byl ze studií vyloučen (jeho školní výsledky však také nebyly zřejmě nijak oslnivé) a nastoupil do učení na drogistu. Střední školu se nakonec podařilo dokončit maturitou na Českoslovanské obchodní akademii v Praze. Jeho údělem se má stát život za přepážkou v bance Slavia, klotové rukávy a bílý límeček ale nejsou to pravé ořechové pro temperamentního mladého muže. Láká jej „vítr ve vlasech a modré nebe nad hlavou“. Ve zdech bankovního domu se dusí, touží po volnosti, svobodném bohémském životě, proto se ocitá „na cestě“. Jako tulák prošel pěšky Slovensko, Uhry a Halič, chvilku snad bojoval po boku makedonských vlastenců. Po návratu z cest nachází nové přátele – rakouskou tajnou policií ostře sledovanou skupinu anarchistů, v níž se záhy stává jednou z vůdčích osobností a v roce 1907 je nucen nakrátko vyměnit své oblíbené hospůdky a kabarety za méně útulné prostředí rakouské káznice. Za sebou má již první literární pokus – básnickou sbírku Májové květy, seznámení s budoucí ženou, literátkou Jarmilou Mayerovou i potíže, související s jeho přílišnou zálibou v pivu a kořalce.
Politik - mystifikátor
Redakční činnost se posléze stává jeho povoláním. Rediguje časopis Ženské obzory (!), částečně mystifikující Svět zvířat, jeho články uveřejňují České slovo, Čechoslovan, Pochodeň i Humoristické listy.
Klamání naivních čtenářů Světa zvířat (často tradované Haškovy popisy neexistujících tvorů jsou však výmyslem) Haška zřejmě bavilo natolik, že se v roce 1911 pustil do mystifikace mnohem propracovanější. Založil fiktivní politickou stranu s názvem Strana mírného pokroku v mezích zákona, jejímž pravým posláním byl výsměch politikaření a volebním poměrům v monarchii. Sepsal vymyšlené dějiny této strany a vystupoval jako její volební kandidát. V té samé době však o dávala stále silněji vědět i temná stránka humoristovy duše. Přes veškerou snahu nebyl schopen vložit do manželství s Jarmilou dostatek zodpovědnosti, horečná publicistická činnost se vedla pevně za ruku s rostoucí potřebou konzumace alkoholu a nenaplněnou touhou nalézt vlastní identitu. V roce založení Strany mírného pokroku se Hašek neúspěšně pokusil o sebevraždu a pobyl krátce v psychiatrické léčebně. O rok později, krátce po narození syna definitivně opustil svou manželku. Mezi spisovatelovými přáteli té doby najdeme literáty Fr. Langera, E. A. Longena i novináře E. E. Kische, podílí se spolu s nimi na tvorbě kabaretních skečí v nichž sám rád vystupuje. Většinou sklízí úspěch, občas je ale i vypískán, to když nedokáže sehrát s „inspirativním mokem“ vyrovnanou partii.
Ve světové válce
Uprostřed léta 1914 vtrhla do Evropy Velká válka. Veselý život před hostinským pultem zastínily zprávy o tisících padlých na balkánské, západní i haličské frontě. V lednu příštího roku dostal 91. regiment v Českých Budějovicích svéráznou posilu – vojína Jaroslava Haška. Z Budějovic je záhy odvelen do výcvikového tábora v Brücku nad Litavou (dnešní Rakousko) a 30. června 1915 odjíždí se svým plukem na haličskou frontu. Pobyt v c. k. armádě je pro Haška jak frustrující, tak inspirující. V hlavě se mu rodí osnova stěžejního díla.  Haškovo účinkování v šedomodré rakouské uniformě končí již po třech měsících. Na konci září 1915 je zajat (možná svému zajetí pomohl) Rusy při ústupových bojích a v zajateckém táboře poblíž Kyjeva vyplňuje přihlášku do vznikajících československých legií a přes Maďarsko přichází do Ruska. V roce 1917 vychází v Kyjevě kniha Dobrý voják Švejk v zajetí, první ucelenější vyprávění o dobrodružství pražského obchodníka se psy, snažícího se po svém přežít válečné nástrahy. Ruská bolševická revoluce téhož podzimu nabízí Haškovi možnost osobně se účastnit něčeho, co mění tvář světa. Dává vale legiím a vstupuje do nově zformované Rudé armády.
Rudým komisařem
Již po několikáté usiluje o změnu životního stylu. Abstinuje, vede tiskárnu v Ufě, vstupuje do české sekce Komunistické strany a poznává novou lásku, Alexandru Lvovou, s níž se v půli května 1920 žení, ač s Jarmilou ještě není po právní stránce rozveden (stíhání pro mnohoženství unikne jen díky chaosu, panujícímu v poválečné Evropě a v Rusku zvlášť). Během ruské občanské války se z humoristického spisovatele stal tvrdý velitel několika oddílů Rudé armády, vyznamenal se při obraně města Samary a byl i velitelem oddílu Čuvašů. Vypracoval se až na zástupce velitele bugulmského okresu a dobové tamní zprávy nešetří informacemi o provedení jim nařízených poprav. Prošel Sibiř a absolvoval i záhadnou misi do Mongolska. Sibiřským Burjatům pomohl s vytvořením vlastní abecedy, odvozené z azbuky a je proto považován za jednoho z „otců“ burjatského národa. Na podzim 1920 jej ruští komunisté odesílají do Československa s pověřením na organizaci komunistického hnutí u nás.
Zpátky v Čechách
Pro českou společnost byl jeho návrat poněkud překvapující. Některé noviny již několikrát otiskly Haškovy nekrology, jiné po něm házely špínu. V rodné Praze vzalo rychle za své Haškovo revoluční nadšení. Mění i svůj literární styl. Jeho povídky jsou sice nadále jakoby humoristické, pod povrchem však probleskuje hořkost, cynismus a deziluze. Píše překotně, snad v předtuše, že jeho života ubývá. Zároveň končí krátké údobí spisovatelova abstinování.
Posledním útočištěm Jaroslava Haška se stala nevelká ves Lipnice nad Sázavou, kde se svou ruskou ženou obýval malý domek, schoulený na úbočí hradního kopce, pracovnou mu byl lokál hospody u Invaldů, palivem náplň pivního půllitru. Chvátá dopsat svou velkou knihu o Josefu Švejkovi, malém človíčkovi ve víru velkých událostí. Stejnou rychlostí, jakou se vrší popsané stránky, ubývá Haškovi sil. Koncem roku 1922 ztrácí schopnost se pohybovat, leží na matraci, oknem hledí na zasněžená pole, ale nepřestává diktovat. Až do 3. ledna 1923, kdy se jeho oči navždy zavřou...
Švejk po Haškovi
V době, kdy Hašek vydechl naposled, byly hotové tři díly Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války ze zamýšlených čtyř. Nakladatel Synek požádal humoristu Karla Vaňka, aby dílo dokončil. Čtvrtou část se ještě Vaněk snažil psát Haškovým stylem, u páté a šesté (Švejk v zajetí a Švejk v revoluci) již psal stylem vlastním, o poznání zemitějším, což mu vyneslo kritiku současníků a naprosté odmítnutí komunistickým režimem po převratu v roce 1948.
Švejkovy osudy jsou zvláštní knihou. Není to čistě humoristický nebo protiválečný román, není to legionářská literatura a není to ani čistokrevná satira. Na v zásadě podružnou základní dějovou osnovu je navěšováno to, co Hašek (a později Vaněk) zažili či zaslechli ve svém vojenském životě.
Kniha byla přeložena do čtyřiapadesáti jazyků, dočkala se několika filmových zpracování, proslavily ji též půvabné ilustrace Haškova kumpána Josefa Lady, bez nichž si Švejka jen stěží dokážeme představit. Ve Spojených státech byl Švejk proveden jako opera, v Německu jako muzikál. Někdo vidí v hlavním hrdinovi idiota, někdo naopak chytráka, jiný spatřuje ve Švejkově postavě esenci české mentality. Není snadné říci, který z pohledů je nejblíž pravdě, stejně jako nedokážeme odhadnout, kam by hlavní postavu dále Hašek nasměroval. Je to tak asi dobře, každý si totiž můžeme vyložit Haškovo dílo svým vlastním způsobem.
Památky na Jaroslava Haška
Osobnost Jaroslava Haška a jeho Švejka připomíná nejen u nás několik památníků. Nevelká expozice je v jeho úmrtním domku v Lipnici, zde je i idealizovaná socha a spisovatelův hrob. Zajímavá je i „jezdecká“ socha na pražském Žižkově. Muzeum má Hašek v ruském městě Bugulma v Tatarstánu.  Švejkovy pomníky – charakteristická socha obtloustlého chlapíka v rakousko – uherské uniformě stojí třeba na Slovensku v Humenném nebo v polském Přemyšlu.

*
Karel Čapek a jeho doba

Nedaleko od Dobříše, malebně zasazena v sadu pod rybniční hrází, září žlutě omítnutá vila Strž. Je místem, kde prožil poslední léta svého plodného, byť krátkého života, obklopen péčí své ženy, jeden z nejvýznamnějších spisovatelů naší literární historie – Karel Čapek.

Rodina, dětství a studia
První z českých literátů, který se významně prosadil i za hranicemi, se narodil 9. ledna roku 1890 v malé podhorské vesnici Malé Svatoňovice, ležící pod Broumovskou vrchovinou nedaleko Trutnova. Přišel na svět jako třetí a poslední z potomků vzdělaného vesnického lékaře MUDr. Antonína Čapka (1855 – 1929). Prostředí intelektuálně zaměřené venkovské rodiny zcela jistě významně ovlivnilo nadání, které sudičky vložily do kolébky všem třem Čapkovic dětem. Nejstarší Helena (1886 – 1961) projevovala velký hudební talent a byla činná i literárně, Josef (1887 – 1945) byl mezinárodně uznávaným malířem, věnoval se ovšem i psaní a divadelnímu výtvarnictví.
Dětství celé sourozenecké trojice bylo harmonické, jeho nedílnými atributy byly společné výlety do okolní přírody. K přírodě si Karel zachoval vřelý vztah po celý život, jeho koníčky, kterým se v dospělosti věnoval až vášnivě, byly zahradničení a sadaření.
Již v pěti letech začal malý Karel chodit do obecné školy v Úpici, od roku 1901 se jeho „almou mater“ stalo královéhradecké gymnázium. Zde se poprvé počal literárně projevovat, ovšem tehdy si tím spíše uškodil. Jako člen tajného studentského spolku, zaměřeného nejen na vědu a umění, ale také na politiku, byl v roce 1905 ze školy vyloučen. Rok potom studoval na I. českém gymnasiu v Brně a středoškolská studia dokončil v Praze. Po složení maturity na Akademickém gymnáziu byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, záhy však odjel studovat do Berlína a poté byl přijat i na věhlasnou pařížskou Sorbonnu. Rok cestoval po Evropě, aby po návratu zakotvil – nyní již definitivně – znovu na Karlově univerzitě a v roce 1915 byl promován doktorem filozofie.
Karlovy literární počátky
Záhy po ukončení studií, v roce 1917, započala Karlova kariéra novináře nástupem do redakce Národních listů. Byl referentem kulturní rubriky, nicméně po třech letech se s vedením redakce politicky rozešel a přestoupil do novin Lidových. Psal zde sloupky a fejetony, ale nevyhýbal se ani recenzím divadelních představení. Ve stejné době se Karel Čapek stal i dramaturgem Vinohradského divadla, což mělo pro jeho život osobní zásadní význam. V hereckém souboru tohoto divadla působila i mladičká herečka Olga Scheinpflugová, která se o mnoho let později stala spisovatelovou manželkou. To ovšem hodně předbíháme, tak se raději rychle vraťme na start Karlovy spisovatelské dráhy.
Dne 22. března 1922 prožil Karel Čapek další z osudových setkání: byl představen prezidentovi Československé republiky, T. G. Masarykovi. O půldruhé generace starší politik Čapkovi imponoval a z obou významných osobností První republiky se stali dobří přátelé. Jejich debaty později Čapek zaznamenal v knize Hovory s TGM.
Jako pětatřicetiletý se v roce 1925 stal Karel předsedou českého Penklubu. V témže roce se pokusil o průnik do české politiky – vstoupil do Národní strany práce, dostal se na její kandidátku, ale po volebním debaklu strana zanikla. O rok později pocítil Čapek potřebu reagovat na rozpínavé choutky českých fašistů a jeho článek „Čeští spisovatelé – proč mlčíte?“ byl jakousi odpovědí na jejich Manifest.
V tom čase měl již za sebou vydání několika povídkových sbírek: společně s bratrem Josefem vydali Zářivé hlubiny (1916) a Krakonošova zahrada (1918), samostatně potom Boží muka (1917). Věnuje se překladům francouzské poezie a úspěch mají i divadelní hry Loupežník (1920), R. U. R. (1921, zajímavá tím, že dala světu dodnes mezinárodně užívané slovo „robot“), Ze života hmyzu (1921, opět s bratrem Josefem) a Věc Makropulos (1922). Z románové tvorby  první poloviny dvacátých let stojí za zaznamenání Továrna na Absolutno (1922) a zejména silně protiválečný, několikrát zfilmovaný, sci-fi román Krakatit (1924), varující před zneužitím vědeckých objevů ve prospěch válečného ničení.
Na tomto místě by bylo vhodné zmínit se o umělecké spolupráci Karla s Josefem. Přestože první povídkové sbírky vydali oba bratři společně a spolu napsali i několik divadelních her (naposledy Adama Stvořitele v roce 1927), v uměleckém vidění světa panovala mezi nadanými sourozenci neshoda.
Sami spatřovali za odumřením slibné spolupráce rozdílnost povah, pojetí a pracovního postupu, aniž by jeden osočoval druhého a ani jejich sourozenecká láska tím pravděpodobně příliš netrpěla. Dle mínění tehdejší veřejnosti byl Josef spíše přívažkem literárně nadanějšího Karla a také se cítil být spíše malířem, než spisovatelem či dramatikem. Jeho výtvarné vidění světa se cítilo být spoutáno písemnictvím, jak si často a trpce stěžoval. Navíc vyčítal mladšímu bratrovi až přílišnou lehkost tvorby a zároveň zkreslené a naivní vidění světa. Prý nevidí svět jaký je skutečně je, ale jaký by měl být a pokud přece jen nalezne nějaký nešvar, je v moci knih obrátit chybující a omylné na správnou cestu. A tak se cesty obou, k lítosti rodiny i veřejnosti, musely časem rozdělit.
Nejplodnější období
Druhá polovina dvacátých let a také léta třicátá jsou pro Karla Čapka obdobím největších úspěchů. Jeho tématický i žánrový rozsah je pozoruhodný. Píše povídky Z jedné kapsy i Z druhé kapsy (1929), Apokryfy (1932), nadále se věnuje fejetonům a esejím. Rád cestuje a své zážitky a dojmy sděluje čtenářům. Světlo světa tak spatřují Italské (1923) a Anglické (1924) listy, Výlet do Španěl (1930) a Obrázky z Holandska (1932). Neváhá se podělit ani o své další koníčky. Zálibu v zahrádkaření shrnuje do dodnes ceněné sbírky fejetonů Zahradníkův rok (1929), zkušenosti s dospíváním čtyřnohého miláčka líčí především dětem určená Dášeňka čili život štěněte (1933). Pro malé čtenáře vydává v roce 1932 i Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek, v níž najdeme i známé pohádky Pošťáckou a Loupežnickou (jejím filmovým ztvárněním byl úspěšný film Lotrando a Zubejda).
Nevyhýbá se ani tématům vážnějším. Hledání pravdy se silným filozofickým podtextem se vyznačuje románová trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život (1933 – 34). Spolu s nástupem italského a zejména německého fašismu vznikají Karlova díla snad nejzásadnější: před válečnou hrozbou varuje Válka s mloky (1936), která je i skrytou obžalobou nekontrolovaně se rozpínajícího kapitalismu a o rok později vzniká zřejmě nejznámější Čapkovo dílo – Bílá nemoc. Na příběhu tří rozdílných hrdinů – dr. Galéna, průmyslníka Sibelia a Diktátora – varuje tato divadelní hra již zcela otevřeně před Hitlerovými dobyvačnými choutkami. Problematiku protnutí života prosté rodiny s válečným běsněním nastiňuje poslední z Čapkových divadelních dramat – Matka (1938).
Poslední léta
Je téměř s podivem, že při své tvůrčí píli měl Karel Čapek čas na soukromý život. I když příliš toho času asi nebylo. Teprve v srpnu roku 1935 – po více než desetileté známosti – pojímá za choť již zmíněnou herečku Olgu Scheinpflugovou a jako svatební dar dostává od vzdělaného správce dobříšského velkostatku Václava Palivce k doživotnímu užívání vilu na Strži. V té chvíli nikdo netušil, že ono „doživotní užívání“ bude trvat jen o málo víc než tři roky. Spolu se ženou podniká Karel v roce 1936 cestu do Skandinávie a jak je jeho zvykem, přibližuje ji veřejnosti ve sbírce fejetonů Cesta na sever. Ve stejném roce je navržen na Nobelovu cenu za literaturu.
Poslední rok Čapek zasvětil boji proti hrozbě fašismu. Pomáhá formulovat prohlášení a petice, které se staly součástí protiněmeckého odporu. Český fašistický (a bohužel i nezávislý) tisk jej nevybíravě napadá a křehce stavěnému spisovateli rychle docházejí síly. Je mu nabídnuta emigrace do Anglie, odmítá s tím, že pokládá za zbabělost opustit národ ve chvíli nejtemnější.
Jeho tragédie se naplnila na sklonku smutného osmatřicátého roku. V listopadu pobýval na Strži a snažil se likvidovat škody, způsobené povodní po podzimních lijácích. Onemocněl chřipkou, z níž se po několika dnech vyvinul zápal plic. Unavený a zesláblý organismus vyčerpaného literáta už neměl sílu vzdorovat. Dne 25. prosince 1938 vydechl osmačtyřicetiletý Karel Čapek naposledy.
Jeho smrt byla jistě předčasná, paradoxně však přišla včas. Lze si totiž sndno představit, čím by prošel po okupaci následujícího roku. Že byl na jednom z prvních míst seznamu osobností české inteligence, které měly být neprodleně zlikvidovány, je historicky doloženo.
Osudy Čapkovy rodiny
Válečná léta nepřežil ani Karlův bratr Josef. V létě 1939 trávil prázdniny v Želivi u Pelhřimova a podobně jako bratr Karel odmítl nabídku přátel k útěku za hranice. První zářijový den si pro něho přišlo gestapo a celou válku prožil jako vězeň různých koncentračních táborů – Dachau, Sachsenhausen a naposledy Bergen-Belsen. Zde, v době, kdy spojenecké armády osvobozovaly jednu nacistickou továrnu na smrt za druhou, tedy v dubnu 1945, se namísto vytoužené svobody dočkal anonymního hrobu.
Vdova po Karlovi Olga válku přežila, byť byla gestapem vyslýcháná a nakonec i vězněna. O mnoho lépe se jí nevedlo ani po osvobození. Její láska k manželovu dílu, které nebylo právě oblíbeno v kruzích komunistických mocipánů jí závěrečnou etapu života právě neusnadnila. V šedesátých se především její zásluhou podařilo adaptovat zpustlou stržskou vilu na důstojný památník Karla Čapka. Herečka a spisovatelka Olga Scheinpflugová zemřela po srdečním záchvatu (s chorobou srdce bojovala od mládí) dne 13. dubna 1968.
Také její památce je věnována část Památníku Karla Čapka na Strži. Třetí významnou osobností, na níž je ve vila vzpomínáno je dlouholetý přítel Čapkových, spisovatel, dramatik a rozhlasový i literární publicista Ferdinand Peroutka (1895 – 1978).
V pokojích a na chodbách sídla, jehož si manželé za život pohříchu příliš neužili, je alespoň po jejich smrti důstojně připomenuta jejich existence a umělecký odkaz.

*

 

Černá paní ze Stráže

Říkali jí Božská Ema i Caruso v sukních a jejímu hlasu se klaněl celý svět, který ji znal jako Emu Destinovou. Všestranná umělkyně – pěvkyně, spisovatelka, dramatička i překladatelka – byla tak výraznou osobností, že na setkání s ní pravděpodobně nikdo nezapomněl, byla o ní napsána řada knih i natočen celovečerní film. Svět jí díky jedinečnému pěveckému nadání ležel u nohou, v osobním životě tolik štěstí neměla- zemřela zchudlá a láskou zklamaná v necelých dvaapadesáti letech.
Šťastný čas dětství
Budoucí operní diva poprvé otevřela oči na tento svět dne 26. února 1878 v bohaté pražské rodině mecenáše umění Emanuela Kittela jako Emílie Věnceslava Pavlína Kittelová. Podle některých, ovšem spolehlivě nepotvrzených doměnek byl jejím dědečkem syn pověstného jizerskohorského ranhojiče a „ďáblova doktora“ Jana Josefa Antonína Eleazara Kittela, svérázného „severočeského Fausta“, který žil v 18. století v Krásné u Jablonce nad Nisou.
Již jako malá projevovala Emílie všestranné umělecké nadání. Dobře malovala, jejím celoživotním posláním se ale stala hudba. Zpočátku docházela na hodiny houslí k profesoru Ferdinandu Lachnerovi a již v osmi letech měla svůj první koncert. Nezanedbávala ani studium cizích jazyků, jako by tušila, že se jí jednou budou hodit. Otec, který zaregistroval dceřino nadání herecké ji nechal zapsat do dramatické školy  při Národním divadle, kde o její růst pečovala jedna z nejvýznamnějších činoherních osobností konce 19. století, Otýlie Sklenářová-Malá. Ema se kromě těchto aktivit pokouší i o psaní veršů, ale především v sobě objevuje pěvecký talent. Hlasové vybavení podědila zřejmě po matce, jež krátce zpěv studovala a dokonce prošla nedlouhým angažmá v pařížské opeře.
Emíliinou učitelkou zpěvu byla Maria Destinn-L
övel, jejíž jméno si později pěvkyně zvolila za umělecký pseudonym.
V roce 1897 ztrácí devatenáctiletá Ema matku, na což reaguje sbírkou veršů Květy sněhu.
Na cestě ke slávě
Kariéra Emy Destinové jako operní pěvkyně začala rok po matčině smrti. Kupodivu nikoli v rodné Praze. Sice se o místo ucházela v opeře naší první scény, ale protože byla přesvědčenou vlastenkou a nijak se tím netajila, vedení souboru z politických důvodů její angažmá ve Zlaté kapličce zamítlo. Zřejmě tím nejvíce potěšilo vedení Dvorní opery v Berlíně, které dvacetiletou sopranistku Destinovou obsadilo do titulní role Santuzzy v opeře Sedlák kavalír. Úspěch tohoto představení byl doslova fenomenální a vynesl mladé umělkyni smlouvu na příštích deset let.
Významného uznání se Emě dostalo 10. září 1898. Německý císař Vilém II. ji jmenoval prvním dramatickým sopánem Dvorní opery. A její věhlas stále roste. V Berlíně vytváří nezapomenutelná provedení dalších klasických operních opusů. Je ohnivou Carmen, krutou Salomé i statečnou Miladou v prvním německém provedení Smetanova Dalibora.
Destinová se stává primadonou Berlínské opery a přední evropské scény vyvíjejí nemalé úsilí, aby pražskou rodačku získaly na hostování. Paradoxně na úspěch v jejím vysněném Národním divadle si musela počkat. Její první trojice vystoupení v roce 1900 se nesetkala s žádným pronikavým ohlasem, třebaže na dalších pražských scénách sklízela nadšené ovace. Teprve roku 1908 konečně přesvědčila o svém talentu i publikum první pražské scény. Jejích sedmnáct vystoupení v devíti hlavních rolích (mj. opět Milada z Dalibora i Mařenka z Prodané nevěsty) jí vyneslo čestné členství v souboru Národního divadla a téhož roku byla vyznamenána ceněným titulem komorní zpěvačky při pruském císařském dvoře.
Na vrcholu
První desetiletí nového století zastihlo Emu Destinovou v životní pěvecké formě a na vrcholu tvůrčích sil. S mimořádným ohlasem se setkala její opakovaná vystoupení ve Vídni, Praze i Paříži, v roce 1901 byla navíc hlavní postavou Wagnerovských slavností v Bayreuthu jako představitelka Senty v Bludném Holanďanovi.
Dalším milníkem v Emině kariéře byl v roce 1905 její debut v londýnském operním domě Covent Garden v titulní roli Pucciniho Madame Butterfly. Londýnská první scéna, na níž vystupovala pohostinsky do roku 1914 a poté i v roce 1919 jí otevřela dveře k metě nejvyšší – pozvání do snad nejslavnějšího operního domu tehdejšího světa, Metropolitní opery v New Yorku.
I na druhé straně Atlantiku byla přijímána jako velká hvězda a ona své posluchače nezklamala. Náročné americké publikum aplaudovalo její Mařence, ztvárnila úlohu Lízy v premiéře Čajkovského Pikové dámy a 10. prosince 1910 účinkovala v premiéře dalšího slavného kusu Giacoma Pucciniho Dívka ze zlatého Západu. V této opeře dostala vzácnou příležitost zpívat po boku nejslavnějšího světového tenora všech dob, Itala Enrica Carusa.
Destinová byla v té době už ženou poměrně zámožnou. Roku 1908 se zabydlovala v bytě v malostranském Kaiserštejnském paláci, ale jejím snem bylo žít na některém z českých zámků. V létě 1911 krátce navštívila Domousnici nedaleko Jičína, o tom, zda uvažovala o jejím zakoupení prameny nemluví. Jiný zámek na opačné straně Čech jí ale chytil za srdce tak, že už neodolala. V roce 1908 poprvé spatřila zámek ve Stráži nad Nežárkou a o šest let později jej – prostřednictvím přítele – zakoupila. Oficiální majitelkou tohoto na zámek přestavěného gotického hradu s válcovou věží se Ema Destinová stala v roce 1920.
Dvě důležité události  přinesl Destinové rok 1911: Ve věku šestašedesáti let jí umírá otec a její zpěv zní na korunovačních slavnostech v Londýně.
Horší časy
Svět se zmítá v požáru první světové války.  Inter Arma Silent Musae, říkali staří latiníci. Destinová se romu 1916 loučí s koncertní sezónou a vrací se do Čech. Na hranicích ji čeká nemilé překvapení – je zatčena pro údajnou špionáž proti monarchii a až do konce války a rozpadu Rakouska-Uherska může na další zahraniční turné zapomenout. Pobyt ve Stráži se víceméně rovná domácímu vězení a pouze celoevropský věhlas ji možná uchrání od horšího osudu.
Až poslední rok války je pěvkyni opět umožněno vystupovat, ovšem pouze na domácí scéně. Její koncerty jsou vždy zakončeny národní hymnou Kde domov můj, kde vlast je má...čímž jasně deklaruje své vlastenecké přesvědčení. Rok následující ji ale postihne těžká nemoc a pouze úspěšná operace zachrání její život. Zpěvaččina tělesná konstrukce nebyla nikdy právě subtilní a po čtyřicítce se přihlásila srdeční choroba. Přesto ještě vystupuje v New Yorku i v Londýně, nicméně jí samotné je zřejmé, že pěvecká kariéra spěje ke konci. Sama k tomu poznamenává: „Není ničeho horšího, než když se musíte dívat na starou ženu na jevišti“.
Zámecká paní
Od zmíněné internace v roce 1916 se zámek ve Stráži nad Nežárkou stal jediným Eminým českým domovem. Před potleskem a světly světových operních arén ráda utíkala do klidných jihočeských lesů. Není divu, že zdejší krajina Destinové učarovala. Zeleň smrků a borovic se tady odráží ve stříbřitých vlnách malých i větších rybníků a genius loci strážského zámku byl její inspirací i pro tvorbu literární. Právě zde se zrodil historický román Ve stínu modré růže, vydaný v Praze v roce 1921. Do zámku umělkyně přestěhovala své sbírky uměleckých předmětů, velikou knihovnu, byly zde napoleonský, japonský i hudební salon a doknce „kabinet hrůz“. V sousedství rybníků, řeky Nežárky i Zlaté stoky propadla Destinová typicky mužské vášni – rybaření. Sama nebo ve společnosti svého hluchoněmého bratra či některé z nemnoha přítelkyň líčila na kapry a štiky a v takových chvílích snad byla doopravdy šťastná. Často ji melancholická nálada letního podvečera přiměla zpívat tiché hladině své slavné árie.
Že je někdo slavný umělec ještě přirozeně neznamená, že je také dobrým hospodářem, spíš je tomu právě naopak. Ema Destinová pojala správu svého panství natolik velkoryse, že se záhy zadlužila. Namalou vinu na tom prokazatelně měl i její o mnoho let mladší přítel, v jehož lásku věřila, byla však pro něj pouze zárukou bezstarostného, zahálčivého života. Přesto se letecký důstojník Josef Halsbach stal roku 1923 nakrátko jejím manželem, odlišnost povah i zájmů nicméně partnerský svazek zanedlouho ukončily.
Na sklonku dvacátých let se Ema Destinová definitivně rozhodla pověsit zpívání na hřebík. Učinila tak stylově – na rozlučkovém turné po Praze a dalších dvaceti českých městech v roce 1926 ji doprovázel skladatel a hudebník Jindřich Jindřich. Posledním velkým pěveckým podnikem, na němž se Destinová objevila byl londýnský koncert k desátému výročí vzniku Československé republiky. Pak se věnovala pouze výuce zpěvu a svým udicím.
Odkaz
V lednu 1930 je Ema Destinová převezena do nemocnice v Českých Budějovicích, kde se má podrobit operaci očí. Během této operace se ale zpěvaččino nemocné srdce nadobro zastavuje...
Třebaže by byla jistě ráda spočinula v milované Stráži, byla s velkými poctami a za hojné účasti veřejnosti pochována po bok dalším českým velikánům na vyšehradském Slavíně.
28. ledna 1930 tedy ztratila česká i světová hudba jeden ze svých nejvýraznějších zjevů. Odešla interpretka, kterou milovaly tisíce posluchačů, odešla statečná, byť v osobním životě poněkud naivní žena, po níž zde naštěstí zbyl její zpěv, zachycený na gramovonových deskách. Byla skvělou ztvárnitelkou postav Mozartových, Pucciniho, Wagnerových, ale i Smetanových a Fibichových.
O jejím životě natočil v roce 1979 režisér Jiří Krejčík úspěšný film Božská Ema.

*

Geniální introvert Franz Kafka

Oba se narodili ve stejném roce v Praze, dožili se přibližně stejného věku a oba také patří mezi nejpřekládanější české spisovatele první čtvrtiny 20. století. Zde ovšem jejich podobnost končí. Řeč je o Jaroslavu Haškovi a Franzi Kafkovi. Zatímco první byl veselým bonvivánem a humoristou z mokré čtvrti, který se celosvětově proslavil satiricko-protiválečnou epopejí o osudech dobrého vojáka Švejka, druhý byl téměř aristokraticky vyhlížejícím asketou, jehož nesmírně komplikovaný vnitřní svět a duševní nevyrovnanost se promítla do neuvěřitelně složitých charakterů jeho děl i rozervanosti hlavních postav. Právě složitou osobnost Franze Kafky bychom vám na následujících stránkách rádi představili.
Kafkova rodina, jeho dětství a mládí
Z dobových fotografií na nás hledí obličej nakrátko ostříhaného mladíka s poněkud odstávajícími ušními boltci a posmutnělým pohledem hlubokých očí pod hustým obočím. Již z podobizen je zřetelně vidět, že portrétovaný byl člověkem pronikavého intelektu s neuchopitelnými zákoutími křehké duše.
Narodil se 3. července 1883 v poměrně zámožné rodině staroměstského židovského obchodníka s galanterním zbožím Hermanna Kafky (1852 – 1931) a Julie, rozené Loevyové (1856 – 1936). V rodině bylo šest dětí, ale oba Franzovi bratři, Georg a Heinrich, již v dětském věku zemřeli. Trojice sester Elli (1889 – 1941), Valli (1890 – 1942) a Ottla (1892 – 1943) se dospělosti dožila, ale všechny tři během druhé světové války zahynuly v nacistických koncentračních táborech.
Ačkoli byl Franz jediným přeživším Hermannovým synem, jeho vztah k otci nebyl nejlepší. Chlapec se cítil odstrčený a osamělý a zřejmě již zde se rodilo duševní rozpoložení, charakteristické pro jeho budoucí literární postavy. Ani k Praze, svému rodnému městu, nijak nepřilnul, neboť během dětství prožil snad čtrnáct stěhování, což mu znemožnilo zapadnout mezi vrstevníky a ještě prohloubilo jeho izolovanost.
Kafkovou mateřštinou byla němčina, mluvil však dobře česky a domluvil se i francouzsky. Třebaže byl Žid, hebrejštinu se počal učit až nedlouho před smrtí.
Kafka navštěvoval německou obecnou školu v Masné ulici a poté Německé státní gymnázium na Staroměstském náměstí. V roce 1901 byl přijat ke studiu práv na německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity a o pět let později byl promován doktorem práv. Během studií na univerzitě se setkal s publicistou, spisovatelem a skladatelem Maxem Brodem. Mezi oběma židovskými literáty vzniklo pevné přátelství, které ukončilo až Kafkovo úmrtí.
Jako novopečený jurisdoktor nastoupil Franz Kafka do pojišťovny Assicurazioni Generali a o rok později zakotvil v Dělnické úrazové pojišťovně jako koncipient a později tajemník. Práce v pojišťovně Kafku neuspokojovala, s nadřízenými se příliš nesnášel, přesto dosáhl určitého kariérního růstu. Jako pojišťovací úředník pracoval až do roku 1922.

„Sex je trestem za lásku“
Stejně komplikovaným, jako spisovatelova duše, byl i Kafkův vztah k ženám. Tělesný styk považoval za cosi nečistého a i v jeho dílech je sex vnímán jako cisi nízkého a odsouzeníhodného. Přesto jeho životem několik žen prošlo. Asi nejvýznamnější vztah prožil s úřednicí Felice Bauerovou, s níž se stýkal pět let (1912 – 1917) a byli i dvakrát zasnoubeni. Jejich vztah byl na jednu stranu velmi vřelý, Kafka své milé napsal na pět stovek dopisů, ale i komplikovaný. Dívka projevila málo pochopení pro to, že mladý právník udržoval paralelní poměr (včetně zásnub!) také s její přítelkyní Grete Blochovou.
Další ženou Kafkova života byla Julie Vohryzková, s níž se rovněž zasnoubil.
Důležtý, třebaže patrně nikoli intimní byl Kafkův vztah s vídeňskou spisovatelkou Milenou Jesenskou (1896 – 1944). Setkali se spolu pouze dvakrát, ale udržovali mezi sebou korespondenční kontakt a emancipovaná a nikterak úzkoprsá novinářka se stala první překladatelkou jeho díla z němčiny do češtiny.
Posledních osm měsíců spisovatel prožil po boku polské ortodoxní židovky Dory Diamantové.

„Proč je na cestě k smrti tolik zastávek?“
Na podzim roku 1917 se u čtyřiatřicetiletého spisovatele projevily první příznaky tuberkulózy. Přestože byl Kafka nekuřák, vegetarián, abstinent a nejedl sladké, nemoc jej stravovala čím dál více. V roce 1922 jej přinutila opustit místo v Dělnické úrazové pojišťovně a následujícího roku se odstěhoval do Berlína, prý aby se oprostil od rodiny a mohl se nerušeně věnovat literární práci. V Dořině společnosti také pobýval v lázních a léčebnách v Čechách, na Slovensku, v Rakousku i Německu. Tuberkulóza hrtanu jej nakonec udolala přesně měsíc před jedenačtyřicátými narozeninami, 3. června 1924 v sanatoriu v dolnorakouském Kierlingu u Klosterneuburgu.
Ve své závěti prosil Maxe Broda i Doru Diamantovou, aby zničili všechny jeho rukopisy, které měli. Zatímco Dora jeho přání věrně splnila, přítel Max Kafkovo přání nerespektoval a zasloužil se o vydání kamarádovy pozůstalosti.
Místem posledního odpočinku Franze Kafky je Nový židovský hřbitov na pražském Žižkově.

Defilé antihrdinů
Za Kafkova života se veřejnost seznámila pouze se zlomkem jeho tvorby. Příčinou byla spisovatelova nesmělost a z ní vyplývající strach ze zneuznání. Jeho romány byly psány zcela novým, osobitým jazykem, který do značné míry popíral zavedené literární formy. Základním rysem byla konfrontace mašinerie moci s malým, zpravidla ušlápnutým hrdinou, kterému autor vtiskl výrazné autobiografické prvky. Příběhy ponižovaných „hrdinů“ jsou však vyprávěny s podivným, ironickým humorem a ve zvláštně veselém duchu spějí k tragickému vyvrcholení.
Stěžejními Kafkovými díly jsou romány Proces, Nezvěstný, Zámek a povídka Proměna.

Proměna jako jediná ze závažných děl vyšla za autorova života (1915) a vypráví o mladém obchodníkovi Samsovi, který se jednoho rána fyzicky změní v obřího brouka, intelekt však zůstává lidský. Rodiče se jej zřekli, byl ponechán v péči sestry, která se s ním nedokázala domluvit. Nakonec umírá hlady a vysílením.
Nedokončený román Proces vydal Max Brod rok po autorově smrti. Čtenář se seznámí s Josefem K., který je obviněn ze zločinu, který nespáchal a absurdní soukolí soudního systému jej přiměje posléze uvěřit ve vlastní vinu a přijmout absolutní trest. V tomto románu nacházeli paralelu se státem, v němž žili, čeští disidenti před listopadovou revolucí roku 1989. Dílo bylo v roce 1993 zfilmováno britským režisérem D. H. Jonesem, jednu z hlavních rolí ztvárnil Anthony Hopkins.
Románový fragment Nezvěstný (známý i pod Brodovým názvem Amerika) o trampotách mladého přistěhovalce do Ameriky je v Čechách znám z filmového zpracování režiséra Vladimíra Michálka Amerika, který byl v roce 1994 nominován v několika kategoriích na cenu Českého lva.
Za nejlepší Kafkův román je pokládán Zámek, napsaný roku 1922 a Brodem vydaný dva roky po autorově smrti. Vysmívána je zde byrokracie, zde ztělesňovaná úředníky ze zámku, kam byl pozván mladý zeměměřič. Ten se od nich touží seznámit s podrobnostmi své práce, je však přehlížen a postupně chápe bezvýchodnost své situace a nemožnost získat jakoukoli informaci. Vyčerpáním umírá ve chvíli, kdy je mu konečně umožněno promluvit s kompetentní osobou.
Kafkova díla byla sice po desetiletí světově uznávána, ale v České republice i dříve v Československu čekala dlouho na své objevení. Střet jedince s vládnoucí nomenklaturou nebyl právě tématem, které by komunisté rádi pustili mezi běžné čtenáře, proto s vydáváním Kafkových spisů – s výjimkou krátkého období konce 60. let – museli nakladatelé počkat až do „sametové revoluce“. Teprve v posledních dvou desetiletích se tak tvorba svérázného úředníka dostala do podvědomí české veřejnosti.
Osobnosti Franze Kafky je věnováno i muzeum, otevřené v objektu bývalé Hergetovy cihelny na Malé straně v roce 2005.

 

*

Láska v hradních sálech a zámeckých komnatách

Lásky a manželské svazky korunovaných hlav jsou vděčnou látkou pro romanopisce i filmaře. Sledují vztahy, určené mocenskou i majetkovou politikou, jen málokdy vstoupila do královských ložnic láska bez intrik a postranních úmyslů. Dynastická spojení se často podobala šachové partii. Královští a knížecí rodiče pramálo dbávali na přání a názory svých nadějných ratolestí. Mnohem víc je zajímaly sňatkem získaná území, spojenectví nových příbuzných ve válkách proti těm starým a plné pokladnice. Vydejme se napříč staletími a vyslechněme několik pohnutých příběhů. Nebude chybět láska, ale ruku v ruce s ní půjdou intriky, únosy, vraždy i sebevraždy...
Jablko nepadá daleko od stromu
Na přelomu 10. a 11. století se pod vládnoucí přemyslovskou dynastií počal knížecí stolec nepěkně otřásat. V rychlém středu se střídali o vládu tři problematičtí synové Boleslava II. – Boleslav III. Ryšavý, Jaromír a Oldřich. Trojice bratrů si vzájemně nic dobrého neudělala a tak v roce 1004, kdy se náš první příběh snad měl odehrát, byly karty rozdány následovně: nejstarší Boleslav byl internován v polském vězení, z něhož už neměl na svobodu nikdy vyjít. Na trůnu seděl prostřední Jaromír, kterého ale starší bratr nechal vykastrovat, takže se zaopatřením dědice se nedalo počítat. A nejmladší Oldřich byl sice při síle, ale jeho šlechtická manželka nebyla s to jej obdařit potomkem. Jednoho dne lovil Oldřich na Lounsku a v místech dnešní Peruci spatřil nad studánkou se sklánějící pradlenu Boženu, ženu sedláka Křesiny. Očarován spanilou mladou ženou nedbal svého ani Boženina zákonného svazku a odvezl si půvabnou mladici na svůj knížecí dvůr. V těch časech bylo zcela běžné, že muži, zejména ti mocní, měli více žen a pro Přemyslovce bylo štěstím, že již následujícího roku se Oldřich dočkal vytouženého potomka, budoucího schopného vladaře Břetislava I. Co na to říkali Oldřichova choť a sedlák Křesina, o tom nám kronikáři žádný záznam nezachovali...
Uběhlo pětadvacet let. Břetislav je údělným knížetem na Moravě a při cestách Evropou se svou družinou navštěvuje i klášter Schweinfurt (Svinibrod) v Bavorsku. Právě tou dobou zde dlí i patnáctiletá Jitka, dcera nordgavských hrabat. Zda byla zaslíbena Bohu, nebo ji v klášteře pouze připravovali na vstup do života, opět nevíme. Víme ale, že Břetislavovy hormony se daly na pochod. A protože byl Břetislav rytíř bez bázně a hany (ne nadarmo mu Kosmas přezdíval „český Achilles“), rozhodl se jednat. Namísto zdlouhavého vyjednávání šel přímo k činu a Jitku z kláštera unesl – posadil ji na koně, mečem přesekl (prý) ochranný řetěz klášterní brány a posléze ji učinil svou manželkou, která jej po celý život vroucně milovala a dala mu pět synů a dvě dcery.
Král Přemysl a Anežka Palcéřík
Přeskočme dvě století. Na pražském hradě vládne král železný a zlatý – Přemysl II. Otakar. A spolu s ním patrně nehezká, o třináct let starší Markéta Babenberská. Dvacetiletý Přemysl si ji bral pro věno, zisk Rakouska mu za to asi stál, ale nelze se divit, že temperamentní král pokukoval i po jiných sukních, zvláště, když rodová kolébka zůstávala stále prázdná. Přemysl se zahleděl do mladičké rakouské šlechtičny Anežky z Kuenringu, již pro krátký, chlapecký účes přezdívali Palcéřík. I jinak to na svou dobu muselo být emancipované děvče: slušně vládla mečem a nevyhýbala se ani nošení mužského oblečení. Anežka dala Přemyslovi tři nemanželské děti a především Mikuláš Opavský (otec mu svěřil do správy Opavsko) byl důstojným potomkem svého otce. Ještě o něm uslyšíme.
V roce 1260 skončilo Přemyslovo manželství rozlukou, což byla v té době věc poměrně nevídaná. A Markétu vystřídala v manželském loži ohnivá uherská kráska Kunhuta, vnučka krále Bély, Přemyslova soupeře v mocenském boji.

Nebezpečná hra Záviše z Falkenštejna
Jako by neměl Přemysl dost zahraničních nepřátel! Na jihu Čech mu nepřestávali dělat problémy ambiciózní Vítkovci, jejichž výraznou osobností byl Záviš z Falkenštejna. V tragickém roce 1278 patřil ke skupině mocných pánů, kteří před osudovou bitvou u Suchých Krut nechali svého krále na holičkách a přispěli tak k jeho trudnému konci. Záviš ale mířil vysoko. Pohlednému, urostlému Vítkovci asi nedalo příliš velkou práci vemluvit se do přízně vdovy Kunhuty a stát se jejím ochráncem a později i manželem a poručníkem nezletilého prince Václava II. Dokud byla Kunhuta naživu, bylo Závišovi hej. Nikdo si na něj netroufl a stal se de facto správcem království. Jenomže Kunhuta zemřela v roce 1285 a na scénu se vrací kníže Mikuláš. Má všechny důvody Záviše nenávidět a podaří se mu jej zajmout. Jeho „vyděračská“ cesta po jihočeských hradech je obecně známá, hrady Falkenštejnových příbuzných se vzdávají jeden po druhém, až u Hluboké padne kosa na kámen. Závišův starší bratr Vítek se odmítne podrobit a Mikuláš svou hrozbu splní – na Falkenštejnův zátylek dopadne meč mistra popravčího. Dojde k tomu 24. srpna 1290.
Příběh dvojnásobné královny
Deset let po pádu Přemysla II. Otakara se na dvoře Přemysla Velkopolského narodila princezna Richenza, v českých dějinách známá jako Eliška Rejčka. Dětství radostné neměla, její opilý otec ubil (možná před Richenzinýma očima) matku a zanedlouho sám sešel rukou vraha. Řízením osudu se ale mladá princezna stala nevěstou Přemyslova syna Václava II. Václav měl již pět dětí a jen o málo mladší Eliška Přemyslovna svou macechu srdečně nenáviděla. Manželství s Václavem trvalo pět let a ukončila je Václavova tuberkulóza. Vdovou nezůstala dlouho. Již v roce 1306 se stal jejím manželem další český král, Rudolf Habsburský. Ani v jednom svazku nebyla Rejčka příliš šťastná a tak zřejmě příliš neželela Rudolfovy smrti následujícího roku při obléhání Horažďovic. Královně vdově bylo pouhých dvaadvacet let a rozhodně neměla v úmyslu dožít někde v ústraní, jak by se podle dobových konvencí slušelo. Dalších dvaadvacet let prožila po boku své skutečné lásky, vlivného Jindřicha z Lipé, který zastával řadu významných funkcí. Když Jindřich roku 1329 odešel na věčnost, věnovala se dobročinnosti a v roce 1335 spočinula po boku milovaného muže v brněnském klášteře, který založila.
Březnická romance a krumlovský horror
Na pomezí jižních a středních Čech leží tiché městečko Březnice. Jeho dominantou je skvostný renesanční zámek, v jehož zdech došla naplnění skutečná romantická láska prince Ferdinanda Tyrolského a duchaplné Filipíny Welserové. Filipína byla dcerou kupce, takže na manželství se synem císaře nemohla ani pomyslit, ale princ byl její krásou a intelektem zcela odzbrojen. Filipínina sestřenice byla majitelkou březnického zámku a tak se v roce 1557 v zámecké kapli odehrál tajný sňatek. Oba potom bydleli na hradě Křivoklát, kde se díky Filipínině přímluvě dostal z vězení po téměř deseti letech bratrský biskup Jan Augusta. Vypráví se, že když Filipína na Křivoklátě porodila některé z mnoha dětí, položila je tajně před bránu a hned vzápětí je jakoby „našla“ a ujala se ho. Filipína s Ferdinandem spolu prožili řadu šťastných let a jejich vztah přervala až její smrt.
Hodně drsná historie je spjata se zámkem v Českém Krumlově. V jeho komnatách přebýval choromyslný Julio d´Austria, jeden ze šesti levobočků císaře Rudolfa II. a jeho milenky Kateřiny Stradové. Syn rovněž ne zcela duševně normálního Rudolfa zahořel láskou k Markétě Pichlerové, teprve šestnáctileté dceři místního ranhojiče. Ta sice jednou vyvázla jen se štěstím z Juliových sadistických rukou, rodiče ji však přiměli k návratu na zámek. O masopustu roku 1604 se její osud krutě naplnil. Julio v záchvatu šílenství svou milenku doslova rozsekal na kusy, které rozházel po komnatě. Teď bylo i Rudolfovi jasné, že mladíka je třeba bezpečně izolovat od okolí a zřejmě se i samotnému císaři ulevilo, když – snad jako třiadvacetiletý – don Julio v červnu roku 1609 zemřel.
Záhadná tragédie na zámku Mayerling
Poslední z historií, které vám vyprávíme o královských láskách, souvisí s Čechami jen okrajově. Odehrála se na konci ledna roku 1889 na loveckém zámečku Mayerling nedaleko Vídně. Jejími protagonisty jsou syn císaře Františka Josefa I., korunní princ Rudolf a jeho milenka Mary Vetserová. Rudolf žil v mládí v Praze a do novin psal pod pseudonymem Julius Felix protirakouské články. Vztah k otci nebyl právě vřelý a princ hledal únik z beznaděje ve sklenicích s alkoholem a v náručí ne vždy počestných žen. Jeho poslední, osudovou láskou byla baronesa Mary Vetsera. Dne 30. 1. 1889 byli jedenatřicetiletý Rudolf a jeho milenka nalezeni mrtvi na podlaze jedné z komnat. Těžko dnes rekonstruovat, co se osudné noci přesně odehrálo, vzájemně si odporujících verzí je celá řada, ale nejpravděpodobnější je ta, že Rudolf (asi po vzájemné domluvě) zastřelil nejprve Mary a potom sebe. Následníka tak ztratil mimo jiné i český trůn.
Náruživá princezna Markéta
Abychom nekončili tak tragicky, vraťme se do středověku. Bratr Karla IV., Jan Jindřich, byl sezdán s tyrolskou princeznou Markétou. Sexuálně náruživé krásce ovšem nesmělý kralevic nestačil a tak jednoho dne po návratu z lovu našel brány hradu uzavřeny a jeho družinu od nich Markéta nechala rázně odehnat. Navíc do světa pustila zlou pomluvu o impotenci králova bratra. Že to byla lež, dokázal Jan Jindřich ve svém druhém manželství – s Markétou Opavskou měli šest dětí.

*

Husitský král

České země skýtaly po skončení téměř patnáct let trvajících husitských válek trudný obraz. Mnohá města a vesnice byly vypáleny, kláštery vyvražděny, pole ležela ladem, neboť muži odvykli motyce a srpu a raději se na vlastní pěst či po skupinách vydávali za obživou, již získávali pramálo počestným způsobem. V zemi panovalo bezvládí a anarchie, chyběl hospodář. Tomu, o němž chceme vyprávět, bylo v době lipanské bitvy čtrnáct let, již se ale chystal jeho vstup do vrcholné státní politiky. Jmenoval se Jiří z Poděbrad a byl to právě on, kdo vyvedl zbídačelou zemi ze zmatků a hospodářského úpadku.
Léta dětská a jinošská
Narození budoucího kališnického krále obestírá rouška záhad. Zatímco u řady středověkých osobností se tápe spíše v datu, u Jiřího spolehlivě neznáme místo. Ví se, že poprvé zazněl jeho novorozenecký křik 23. dubna 1420, ví se, že jeho otcem byl Viktorin z Kunštátu, oddaný stoupenec husitů a pravděpodobně blízký přítel Jana Žižky. O matce zprávy nejsou, středověký bulvár naznačuje, že jí mohla být zběhlá jeptiška. Kde se ale Jiří narodil, nevíme. Rodnou světnici vám budou ukazovat na zámcích v Poděbradech a Kunštátu nebo na hradě Bouzov – a kdo ví, kde všude jinde. Jako malý chlapec zažil obležení Poděbrad sirotčí armádou, díky rozkolu mezi husitskými hejtmany po bitvě u Ústí (v létě 1426) a poté, co neúspěšné husitské oddíly odtáhly, přišel na Poděbrady Hynce Ptáček z Pirkštejna, který přinesl Jiříkovi zprávu o smrti jeho otce a zároveň se stal chlapcovým poručníkem.
U Ptáčkovy osoby se musíme na chvilku pozastavit, neboť to byl právě on, kdo uvedl Jiřího do světa politiky, učil jej diplomatické obratnosti i intrikám a je jeho velkou zásluhou, že se Jiřík později jako zemský správce a následně také jako král osvědčil.
Jiří byl odvezen na rodový hrad Kunštát nedaleko Boskovic, aby zde pod vedením ostřílených hejtmanů vstřebal základy rytířského řemesla, jak se slušelo na erbovního pána rodu husitských válečníků. Na tomto místě je ovšem potřeba zdůraznit, že Jiřík byl vším jiným, jen ne prototypem neohroženého rytíře. Již jako chlapec byl malého vzrůstu a navíc trpěl nadváhou, takže jeho obraz v sedle bujného oře musel působit poněkud groteskně. Naštěstí byl Ptáček mužem moudrým a uvážlivým a brzy pochopil, že síla mladého panoše bude zřejmě spíše v pronikavém intelektu, než v čele bojovné družiny a k Jiříkově radosti záhy vojenskou výuku ukončil.
Hynce Ptáček z Pirkštejna se stal jednou z vůdčích osobností Panské jednoty a jako takový se významnou měrou zasloužil o porážku polních vojsk v bitvě u Lipan 30. května 1434. Této bitvy se po jeho boku zúčastnil také čtrnáctiletý budoucí král.

Vstup do velké politiky
Již v úvodu jsme řekli, že po skončení husitských válek byly mocenské poměry v českém království značně neurovnané. Bojovali katolíci s kališníky i šlechta s městy. Šlechta na svou obranu vytvořila jakási krajová seskupení – landfrídy, jejichž členy byla i královská města. V čele východočeskéhop landfrídu stanul Hynce Ptáček a Jiřík, jako jeho pravá ruka, působil jako hejtman hradu v Boleslavi. Získal tak diplomatické a politické ostruhy, a když roku 1444 jeho rádce a velký přítel Ptáček zemřel, byl připraven zaujmout jeho místo.
Jiříkovým politickým programem bylo úsilí o sjednocení země, znovunastolení pořádku a prosazování kališnické víry. Snažil se také o to, aby země znovu měla krále – zatím zřejmě bez vlastních ambicí na tuto funkci. To, že nebyl zdatným válečníkem neznamenalo, že by nebyl schopným stratégem. V roce 1448 se mu podařilo obratným nočním přepadem obsadit tehdy katolickou Prahu a přivést s sebou kališnicky smýšlejícího arcibiskupa Jana Rokycanu. O čtyři roky později šlechta zvolila Jiřího Poděbradského zemským správcem, de fakto tak vládl namísto mladičkého a nezkušeného Ladislava Pohrobka z rodu Habsburků. S mladým králem se Jiřík příliš neshodl, neboť ten ignoroval jeho dobře míněné návrhy a sluchu dopřával spíše pochlebníkům a našeptavačům.

Českým králem
Poděbradovo působení jako zemský správce přineslo návrat stability do Čech. Hospodářství a s ním i prosperita vzrůstala a dokonce se tradovalo, že „za krále Holce (míněn Ladislav) byla v Čechách za groš ovce“. Dne 23. listopadu 1457 král Ladislav v Praze náhle umírá. Jeho smrt je tak nečekaná, že po celá staletí panovalo podezření, zda Jiří z Poděbrad svého mocenského konkurenta a soupeře neodstarnil z cesty. Teprve na konci na minulého století prokázal rozbor kosterních pozůstatků, že sedmnáctiletý panovník podlehl akutnímu leukemickému onemocnění, tedy chorobě, o jejíž existenci neměl v 15. století nikdo nejmenší tušení. Jiříkova cesta na trůn byla volná!
To, že si jej přála česká šlechta, ještě neznamenalo, že vše půjde hladce. Katoličtí pánové sice Jiřího podpořili, věříce, že bude králem povolným, problémem však byla papežská kurie, která v té době měla do volby evropských panovníků co mluvit a kališnický král se jí pochopitelně moc nezamlouval. Jiřík musel slíbit, že se zasadí o potírání náboženské hereze a bude tvrdě vystupovat proti kacířům. Skutečně naoko vystoupil proti Jednotě bratrské, do nějakých větších akcí se ale na tomto poli nikdy nepustil.
V březnu roku 1458 se stal Jiří z Poděbrad i formálně českým králem – jako jediný nedynastický panovník celé české historie.

Středověká Evropská unie
Jiřík si samozřejmě uvědomoval, že roztržka s papežským stolcem jej nutně čeká a rozhodl se jí diplomaticky čelit. V letech 1462 – 64 putovalo západní Evropou poselstvo, vedené Jaroslavem Lvem z Rožmitálu. Jeho cílem je vytvořit společenství evropských států na ochranu proti tureckému nebezpečí, v podtextu je však dobře čitelná snaha českého krále o obranu země proti Vatikánskému stolci. Přesto, že čeští rytíři ohromili evropské panovnické dvory udatností, na vznik mírové unie nebyla Evropa ještě připravena a Poděbradovo úsilí ztroskotalo. Lehké to neměl ani doma. Katolické panstvo znovu vystrčilo růžky, vytvořilo Jednotu zelenohorskou a přešlo do otevřené opozice proti králi, přičemž na trůn prosazovalo uherského krále Matyáše Korvína (Jiříkova zetě!). Ten počal dokonce vystupovat jako vzdorokrál. Jiří musel do pole. Svého uherského protivníka porazil v únoru 1469 v bitvě u Vílémova na úpatí Železných hor a obklíčený Matyáš přislíbil, že zanechá akcí proti Jiřímu. Se slibem si ovšem po svém propuštění – jak bylo v té době ostatně zvykem – těžkou hlavu nedělal.
Konec doby Poděbradovy
S podobným vývojem král Jiří jako prozíravý a soudně uvažující vladař počítal, stejně jako mu bylo jasné, že se mu nepodaří založit vládnoucí dynastii – na to byla jeho pozice příliš slabá. Protože Český sněm Matyáše jako krále odmítl, obrátila se Jiříkova diplomacie na polský královský rod Jagellonců. Jagellonci uplatňovali nárok na český trůn již od husitských válek, takže Poděbradovu nabídku rádi přijali a již za Jiříkova života se vědělo, že jeho nástupcem bude princ Vladislav II.
Královo zdraví se počalo horšit koncem roku 1470. Jeho obezitu ještě umocnila ledvinová choroba, ušetřen nebyl ani žlučových kamenů a vodnatelnosti. Nedlouho po přijetí jagellonského nástupnictví, dne 22. 3. 1471, krátce před jedenapadesátými narozeninami a měsíc po smrti kališnického arcibiskupa Rokycany, Jiří z Poděbrad – navzdory svým tělesným obtížím nečekaně - umírá. Svému nástupci však předává  konsolidovanou, prosperující zemi, kterou vyvedl ze zmatků po husitských válkách.

Jaký Jiřík vlastně byl?
Jiří byl schopným politikem a obratným diplomatem, který dokázal jít odhodlaně a někdy téměř bezohledně za svým cílem. Příjímaní podobojí chápal spíše jako záležitost politickou, než duchovní – ve složitých náboženských otázkách své doby nebyl příliš orientovaný. O svěřený stát se dokázal postarat jak kulturně, tak i ekonomicky. Duchovnímu životu prospěla Jiříkova náboženská snášenlivost a zřejmě i nechuť vyvolat další spory o víru. Hospodářskému rozvoji napomohlo znovuotevření kutnohorských stříbrných dolů, ražba stříbrných grošů a v neposlední řadě i péče o obchodní cesty, protínající české území. Podporoval obchod i řemesla a ku prospěchu cechů vydal velké množství důležitých výnosů.
Doplácel však na neutěšený poválečný stav zemské pokladnice. Za nejvýznamnější památky Poděbradových časů jsou pokládány pražská vyšší Malostranská Mostecká věž a rozsáhlé zříceniny hradu v Liticích nad Orlicí u Rychnova nad Kněžnou.

*

Páni z růže – králové Jižních Čech

V jednom z renesančních sálů zámku v Českém Krumlově můžeme spatřit známý obraz „Rozrod Vítkovců“. Zobrazuje Vítka I. z Prčice, zesnulého roku 1194, kterak na louce pod hradem rozděluje rodový majetek mezi své syny.
Dělení růží
Musela to být  pozoruhodná chvíle. Starý, vichry života i plameny vítězných bitev ošlehaný velmož, aby zabránil případným třenicím mezi pěticí jistě ambiciózních potomků, sezval si je na rodový hrad a - podle středověkých obyčejů snad spravedlivě – přiřkl každému z nich příslušnou část rozsáhlých rodinných držav. Zda byli synové spokojeni, legenda nevypráví, pravděpodobně ano. Do českých dějin vstoupili příslušníci rodů, které často otáčely jejich kolem. Na korouhvích vlály pětilisté růže, vždy jinak zbarvené na odlišném pozadí. Zlatou růži v modrém poli obdrželi páni z Hradce, držící Jindřichův Hradec a Telč. Stříbrná růže na červeném podkladu zavlála z věže hradu Landštejn u Slavonic, na Krumlově zůstala růže zelená na stříbrném štítě a páni z Rožmberka obdrželi červený květ, položený na stříbře. Pověst připomíná ještě syna pátého, levobočka Sezemu, předka budoucích pánů ze Stráže a Ústí s černou růží ve zlatém poli, ten ale není historicky doložen a páni z Ústí a ze Stráže byli zřejmě potomky hradecké větve. Vítek III. z Prčice a Plankenbergu otci pěkně poděkoval a odebral se na hrad Rožmberk nad Vltavou, po němž se počal psát a učinil z něho kolébku ve své době nejmocnějšího šlechtického rodu všech zemí pod správou české koruny. Tolik rodová legenda.
Rožmberské počátky
Dnešní Rožmberk nad Vltavou je příjemné městečko s hradem v dominantní poloze nad vltavským meandrem. V roce 2006 mu byl navrácen statut města a může tak plnohodnotně navázat na slavnou tradici.
Založení hradu spadá patrně do doby okolo roku 1250 a jeho pravděpodobným stavitelem byl Vok, který v roce 1259 založil i dodnes proslulý vyšebrodský klášter. Dvojdílný hrad s dolní, renesančně upravenou částí a gotickou věží Jakobínkou – jediným, bohužel nepřístupným zbytkem hradu horního, je vyhledávaným turistickým cílem.
Vok z Rožmberka (ve Vyšším Brodě nechal zřídil rodovou rožmberskou hrobku) patřil k čelným dvořanům krále Přemysla II. Otakara, jehož provázel do mnohých bitev a sklízel za to panovníkův vděk. Významným velmožem byl rovněž Vokův syn Jindřich I., jemuž se podařilo dosáhnout vysoké hodnosti nejvyššího komorníka Českého království.
V roce 1302 zesnul bezdětný Vok z Krumlova, poslední člen svého rodu, spřízněného s Rožmberky. Sluší se podotknout, že z rodu pánů z Krumlova vzešel Záviš z Falkenštejna, vůdce šlechtické opozice proti Přemyslu Otakarovi, popravený roku 1290 Přemyslovým synem Václavem před Hlubokou. Protože byl Jindřich blízkým příbuzným vymřelého rodu, převzal do rožmberské správy osiřelý majetek (jistě se tomu nijak nebránil), včetně sídelního hradu. Protože Krumlov byl pro správu panství vhodnější i reprezentativnější než přece jen poněkud odlehlý Rožmberk, přesunul Jindřich rožmberskou rezidenci právě sem. Po tři století tak byl Český Krumlov faktickou metropolí Jižních Čech.

Pány na Krumlově
Pozoruhodnou osobností jistě byl i Petr I., Jindřichův syn. Jeho osobnost zřejmě zásadně zformovala výchova ve vyšebrodském klášteře, během níž získal natolik vřelý vztah k církvi, že do dějin a do historické literatury vstoupil pod přezdívkou Petr Kajícník či Petr Mnich. Jeho náboženské cítění se promítlo i do proměn sídelního města. Na krumlovském hradě nechal zřídit novou kapli a ve městě vystavět špitální kostel sv. Jošta, jehož věž, korunovaná barokní bání se dodnes malebně uplatňuje v krumlovské siluetě. Jeho zásluhou dostal Český Krumlov minoritský klášter (v současnosti dílem opravený, z větší části však zdevastovaný objekt) a do kláštera Vyšší Brod povolal malíře oltářních obrazů, v pramenech vedeného jako Mistr vyšebrodského oltáře. V životě světském dosáhl Petr – podobně jako jeho předkové – vynikajícího postavení. Stal se komořím na dvoře krále Jana Lucemburského a svého syna Jindřicha II. odeslal po panovníkově boku do osudné bitvy u Kresčaku. Mladý Jindřich zde bohužel dopadl stejně, jako jeho král a zlomený Petr jej následoval na věčnost příštího roku. Za zmínku jistě stojí, že první Petrovou manželkou byla Viola Těšínská, vdova po posledním přemyslovském králi Václavu III.
Jako představitelé rodu, který vládl českému jihu téměř neomezenou mocí, nemohli se Rožmberkové vyhnout sporům s královským dvorem, kterému rozlehlé dominium muselo ležet v žaludku. Spory dosáhly svého vrcholu za Jindřicha III., jehož vladaření započalo v roce 1390. Byl sice nejvyšším purkrabím, ale ve sporech šlechty s králem Václavem IV. se přidal na stranu panstva a vládce země byl dokonce nuceně ubytován na několika rožmberských hradech, včetně Krumlova. Sporům Jindřicha s Václavem IV. padl za oběť hrad Kuklov, který si panovník vystavěl nedaleko Netolic, tedy v nebezpečné blízkosti Jindřichova sídelního města.

V časech válečných
Po Jindřichově smrti se pánem rodového majetku stal Oldřich II., syn Jindřicha a Elišky z Kravař. Podle dobových svědectví neduživý a neustále churavý šlechtic byl od mládí veden k myšlenkám viklefismu a kalicha, nicméně po vzplanutí požáru husitských válek se v roce 1420 přidal mezi stoupence císaře Zikmunda. Jeho pozice se stala poněkud schizofrenní: byl sice odpůrcem kališnických vojsk a dokonce neúspěšně obléhal Tábor, na druhou stranu však s husity uzavíral dohody a podepisoval příměří. Jeho politické lavírování mezi kališníky a katolíky dokumentuje postoj před bitvou u Tachova – sice přislíbil Zikmundovi vojenskou pomoc, ale s jejím vysláním nikterak nespěchal a značnou měrou se tak zasloužil o nezdar III. kruciáty v roce 1427. Po dobu válek se nemálo přičinil o rozmnožení rodových statků, zabral klášterní zboží dobytého konventu ve Zlaté Koruně a usiloval i o obsazení Českých Budějovic, v tom mu ale zabránila přítomnost silné Zikmundovy posádky. Po skončení polních tažení a smrti Zikmundově se zasadil o přijetí Albrechta Habsburského za českého krále a následně i o uznání nástupnického práva jeho syna Ladislava Pohrobka. Poté, co i druhý jmenovaný vydechl naposledy, začal Oldřich naplňovat vlastní mocenské ambice. Stal se politickým soupeřem Jiřího z Poděbrad v pomyslném zápase o český trůn. Reprezentoval katolické panstvo, zatímco mladý Jiřík byl kandidátem strany podobojí. K posílení své pozice sáhl Oldřich k ne právě čestným metodám – padělání královských listin a privilegií. Z boje o trůn vyšel v roce 1458 vítězně Jiřík Poděbradský, ale Oldřich se s vítězem prostřednictvím svého syna Jana smířil a stáhl se do ústraní na hrad Dívčí Kámen u Křemže. Zde také o čtyři roky později pokojně zesnul. Oldřichovou dcerou a tedy Janovou sestrou byla legendami opředená Perchta, pověstná Bílá paní, psychicky i fyzicky týraná svým manželem Janem z Lichtenštejnem. Její přízrak prý za nocí obchází chodbami významných rožmberských hradů a zámků – Rožmberkem, Krumlovem, Jindřichovým Hradcem a snad i Třeboní...
Rožmberské dominium vzkvétá
Ve stejném roce, kdy zemřel Oldřich, spatřil světlo světa další nadějný Rožmberk – Petr IV. Za jeho vlády překotně vtrhla do goticky strohých Čech sluncem prosvícená renesance. S novým uměleckým směrem se Petr seznámil během studií na univerzitě v italské Bologni a po svém návratu neváhal s jeho aplikací na rodových statcích. Výsledkem byla nejen kaplanka, první renesanční stavba v Českém Krumlově, ale především nákladná a velkorysá přestavba krumlovské rezidence architektem Oldřichem Pesnitzerem. Hradní areál se rychle měnil v pohodlné sídlo, po Pražském hradě druhé největší v Čechách a jedno z největších v Evropě. Petr byl v důležité funkci zemského hejtmana významnou osobností jagellonských Čech, ale byl také velmi prozíravým hospodářem, který navíc své představy dovedl proměnit v čin. Na své panství pozval rybníkářského mistra Štěpánka Netolického, muže, schopného učinit z bažinaté nivy Lužnice mezi Veselím a Třeboní vysoce kuturní krajinu s desítkami rybníků všech velikostí. Rybníkářství bylo jedním z nejvýnosnějších podnikatelských odvětví počátku novověku. V okolí Krumlova začal těžit stříbrnou rudu a svému rodu dokázal zajistit výsadní postavení v řadách české šlechty, které bylo v roce 1500 potvrzeno i Vladislavským zřízením zemským.
Petr se bohužel potomků, kteří by kráčeli v jeho stopách, nedočkal. Na konci života se dostal do sporů se synovci Petrem V. a Joštem, pochopitelně o majetek. Duševně vyčerpaný, bezdětný, šedesátiletý vladař zemřel roku 1523, když předtím odkázal velkou část panství svému příteli Zdeňkovi Lvu z Rožmitálu, čímž své dědice nejen notně dopálil, ale vyvolal tím pozdější vleklé spory o rožmberské dědictví.

Voda a oheň – Vilém a Petr Vok
Rožmberská rodová sága se uzavřela prostřednictvím osudů dvou bratrů, kteří byli natolik rozdílní, jak si jen dokážeme představit. Starší Vilém se narodil v roce 1535 a dostalo se mu vzdělání ve škole při biskupství v Pasově. Když mu bylo šestnáct let, stal se rožmberským vladařem a hned téhož roku vyrazil ve společnosti dalších mladých šlechticů na kavalírskou cestu do Itálie. Vrátil se zcela okouzlen italským humanismem a renesancí. Uvážlivý Vilém byl sice katolíkem, ale patřil k té umírněné části českého katolického panstva. Na svém území toleroval jiná náboženství a dbal o prosperitu rodinného majetku. Jeho pravou rukou při správě panství byl regent Jakub Krčín, vynikající stavitel rybníků a schopný hospodář – budoval pivovary i mlýny pro věčnou slávu rožmberského domu a především svoji. Vilémova autorita přesáhla hranice Čech. Byl oficiálním královým zástupcem, roku 1566 velel českému vojsku, spěchajícímu na pomoc tureckým nebezpečím sužovaným Uhrám a v letech 1572 – 73 byl vážným kandidátem na polskou královskou korunu. Ačkoli byl Vilém čtyřikrát ženat, potomků se nedočkal. Své tři první manželky vždy upřímně oplakal, poslední, zarputilá katolička Polyxena z Pernštejna, dne 31. srpna 1592 oplakala jeho. Vilém proslul svým téměř asketickým způsobem života, vypráví se, že jedinou sklenku vína ve svém životě si dopřál až na smrtelném loži.
Mladší bratr Vilémův, pan Petr Vok, to byl docela jiný příběh. Frejíř a bonviván, vyznáním český bratr, je vděčným námětem pro romány a historické filmy. Jakkoli mu nelze upřít rozhled a schopnosti, věhlasu staršího bratra nedosáhl, částečně zřejmě právě pro své luteránské přesvědčení, které katolickému vídeňskému dvoru nebylo po chuti. Rezidenčním sídlem Petra Voka byla nejprve Bechyně, kterou renesančně přestavěl, poslední léta života pak prožil na zámku v Třeboni. Přes nesporné schopnosti Vilémovy i Vokovy se totiž rožmberské panství značně zadlužilo a Petr Vok byl nucen jeho část (včetně Krumlova) prodat. Petr Vok byl ženat s duševně poněkud nevyrovnanou Kateřinou z Ludanic, stejně jako Vilém se ale nedočkal potomků a když 6. listopadu 1611 na Třeboni vydechl naposledy, skvělá historie nejmocnějšího rodu českého středověku a raného novověku se nadobro uzavřela.

Naše rožmberské dědictví
Ačkoli je tomu bezmála čtyři století, co poslední Rožmberk navěky zavřel oči, to co po sobě tento rod zanechal, budí úžas i v dnešní době internetu, raketoplánů a reality show. Byli to oni, kdo jihočeská města oblékli do skvěle padnoucího renesančního kabátce, ne náhodou má Jihočeský kraj nejvíce městských památkových rezervací ze všech krajů ČR. Český krumlov a moravská telč byly zapsány na seznam kulturního dědictví UNESCO, Slavonice a Třeboňská rybniční soustava o totéž usilují. Turisticky atraktivní jsou i zříceniny hradů (Dívčí Kámen, Vítkův Kámen, Helfenburk u Bavorova, Landštejn), komplexy klášterů, aleje staletých dubů na rybničních hrázích...Vnímavému pozorovateli zanechali Rožmberkové vlastivědných námětů na několik životů...

*

Mistr Jan Hus – legendární mučedník

„Hranice vzplála tam na břehu Rýna, na ní umírá věrný vlasti syn...“ zpívalo se na počátku července před nějakými sedmdesáti lety a na mnoha místech byly zapalovány ohně jako připomínka tragického konce náboženského reformátora a mistra pražského vysokého učení Jana Husa. Málokterá postava české historie je přijímána tak jednoznačně kladně (snad s výjimkou císaře Karla IV.a prvního prezidenta T. G. Masaryka) jako populární Mistr Jan.
Historie překroucená v legendu
Hned na úvod našeho vyprávění o statečném kazateli si musíme říci, že je málo historických osobností, jejichž životní osudy byly následujícími generacemi interpretovány tak zkresleně, jako osudy Husovy. Po svém skonu byl líčen jako heretik, který právem skončil na hranici, konec 19. století z něj ústy historika Aloise Jiráska učinil neohroženého bojovníka za českou řeč a počeštění pražské univerzity, léta komunistické vlády jej zase líčila jako hrdinu, rvoucího se do posledního dechu se zlořády, panujícími v katolické církvi a sociální nespravedlností v udílení rozhřešení.  Navíc jeho případ vyústil v nepěknou historickou pomluvu císaře Zikmunda, na něhož bylo pohlíženo div ne jako na kata českého národa, věrolomného křivopřísežníka a strůjce všeho Husova neštěstí. V následujících řádcích se pokusíme některé dodnes pevně zakořeněné historické nepravdy a mýty uvést na pravou míru, představit Jana Husa jako bytost z masa a kostí a nikoli jako šílence, který kráčí radostně vstříc mučednické smrti na kostnické hranici...
Husovo mládí
Husovo dětství a rané mládí obestírá temnota propasti času. Datum jeho narození kolísá mezi roky 1369 – 1371, naopak historikové nepochybují, že k němu došlo v podšumavském městečku Husinci, ležícím nedaleko Prachatic. Jeho pravé jméno bylo s největší pravděpodobností jiné, předpokládá se, že příjmení „Hus“ si zvolil v dospělosti a mělo připomínat hrad Hus, k jehož zboží Janovo rodné městečko náleželo a jehož zříceniny dodnes stojí nad řekou Blanicí jihozápadně od Prachatic.  Nevíme ani jistě, kde malý Jan začal chodit do školy, předpokládá se, že to bylo v Prachaticích, ale věrohodné podklady pro tuto domněnku nejsou.
Souvisle se jeho životní dráha daří mapovat po roce 1393, kdy získává na pražské univerzitě hodnost bakaláře a o tři roky později je mu propůjčen titul mistra svobodných umění. Od roku 1400 se stává Hus řádným profesorem vysokého učení a zároveň prochází kněžským svěcením. Zprvu káže v kostele sv. Michala a od 14. března 1402 se stává řádným kazatelem v Betlémské kapli.
Setkání s Wycliffem
Přibližně v době, kdy Jan Hus dokončoval studia a připravoval se na první kázání, došlo k jeho osudovému setkání s Johnem Wycliffem. Nešlo o setkání osobní, anglický reformátor byl v té době již několik let na pravdě Boží, šlo o jeho myšlenky a spisy. Myšlenky oxfordského profesora nebyly sice v Praze zcela neznámé, styky s ostrovním královstvím se zintenzivnily po sňatku české princezny Anny s anglickým králem Richardem II., k  Wycliffovi se vyjadřovali například budoucí husitský ideolog Mikuláš Biskupec a dokonce i arcibiskup Jan z Jenštejna, Hus se však s jeho učením seznámil prostřednictvím svého o několik let mladšího přítele Jeronýma Pražského, o němž si v našem vyprávění ještě povíme. V univerzitních sporech mezi stoupenci z řad nominalistů, což byli zejména cizí mistři, a realistů, u nichž šlo především o české profesory, se Hus přiklonil k těm druhým a některé reformní myšlenky Wycliffovy zapracoval i do svých kázání.
Na pražském vysokém učení muselo být na přelomu 14. a 15. století docela veselo. Do ohně sporů teologických a filozofických ještě přilévala olej již nijak neskrývaná řevnivost mezi mistry i studenty českými a cizími, zejména německými. Češi měli sice zastání u krále Václava IV., ovšem arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka Wycliffovy myšlenky odmítl a odvrátil se od nich i Husův učitel Stanislav ze Znojma, čímž se Hus stal vůdčí osobností české reformace.
Dekret kutnohorský
Neshody na univerzitě se stále prohlubovaly. Katolická církev, která se v té době – mluvíme o roce 1408 - nacházela v papežském schizmatu, se rozhodla dvojpapežství vyřešit svoláním koncilu do italské Pisy. Tento koncil byl zajímavý i pro krále Václava, neboť mu na něm měl být vrácen titul římského krále, odebraný v roce 1400. Václav proto vyzval univerzitu, aby se k účasti na koncilu vyjádřila. Protože potřeboval její podporu, nabídl české straně velkorysý obchod: jako revanš za souhlas změní poměr hlasů na vysokém učení 3 : 1 ve prospěch Čechů, zatímco dříve byl poměr právě opačný. Při vyjednávání sehrál Jan Hus jistě významnou úlohu, nesmíme si ovšem myslet, že tak činil čistě z vlasteneckých pohnutek. Jeho motivací bylo oslabení protiwycliffovské německé kliky na univerzitě, což se podařilo. Výsledek byl nicméně dvojsečný – němečtí mistři i velká část studentů pražskou univerzitu opustila a odešla do Lipska, kde založili vysoké učení podle svých představ. Úroveň vysoké školy pražské tak co do kvantity i kvality znatelně poklesla.
K přijetí výnosu, který vešel do historie jako Dekret kutnohorský, došlo dne 18. ledna 1409.
Mistr Jan Hus je rovněž považován za toho, kdo do českého pravopisu zavedl diakritiku namísto užívání spřežek. Jako jeden z mála národů světa se tak můžeme chlubit užíváním háčků a čárek nad písmeny, zatímco v jiných částech světa je změkčení vyjadřováno „cz“, „sz“, „rz“ a pod. Že tato jazyková úprava je skutečně dílem Husovým se však s naprostou jistotou prokázat nepodařilo.
Pod církevní klatbou
Dramatický zvrat se blíží v Husově životě kazatelském. Po koncilu v Pise připadly Čechy pod papeže Alexandra V., který ostře vystoupil proti hlásání myšlenek wicklyffismu na veřejných místech, což se týkalo i Betlémské kaple, která v té době pojala až 3000 posluchačů. Za papežovo rozhodnutí se postavil i arcibiskup Zajíc, Angličanovy spisy nechal veřejně spálit (za což se mu dostalo od Husových stoupenců posměšné říkanky) a nad přívrženci univerzitního rektora dokonce vyhlásil klatbu. Přesto ještě jednou došlo ke smíru, v červenci 1411. O tři měsíce později ale Zajíc umírá a s jeho nástupcem Albíkem z Uničova již není řeč...V roce 1412 se Husovi podařilo znepřátelit si i nového papeže Jana XXIII. Vystoupil totiž ostře proti jím organizované kruciátě na Ladislava Neapolského a zejména proti přislíbení odpustků jejím účastníkům. Papeže dokonce nazývá antikristem a s tvrdou odplatou snad sám musel počítat. Na podzim 1412 je nad místy, kde Hus pobývá vyhlášen interdikt a zákaz bohoslužeb. Jan tedy opouští Prahu a míří do jižních Čech kde získává azyl u Jana z Ústí na tvrzi či hrádku Kozím, jehož zříceniny, prohlášené národní kulturní památkou, můžeme dodnes navštívit – leží nedaleko města Tábor. Na Kozím hrádku píše Hus své stěžejní dílo, spis De ecclesia (O církvi), kde nepokrytě kritizuje církevní nešvary a hlásí se k Wiklefovi.
Naposledy přijíždí Hus do prahy inkognito 20. dubna 1414. Rozesílá několik listů a mizí na hrad Krakovec u Rakovníka pod ochranu významného šlechtice Jindřicha Lefla z Lažan. Nad jeho životem již ale visí roztažená černá křídla smrti...
Kostnický proces
Přetrvávající neklid v církvi nedal spát ani korunovaným hlavám. Neudržitelnost současného stavu si uvědomil římský král Zikmund a přiměl Jana XXIII. Ke svolání sněmu do města Kostnice, ležícího na břehu Bodamského jezera. Cílem koncilu bylo mimo jiné ukončit církevní rozkol, církev reformovat a rovněž zaujmout stanovisko k náboženské herezi. Proces s Husem byl pouhým jedním z mnoho bodů programu koncilu. Husovi přátelé bývalého betlémského kazatele od cesty do Kostnice zrazovali. Hus si byl nebezpečí samozřejmě vědom, domníval se však, že dostane prostor k obhájení svých tezí a dokonce se mu podaří církevní jurisdikci přesvědčit o tom, že jsou správné. Hluboce se mýlil! Císař Zikmund vybavil Mistra Jana ochranným glejtem pro cestu do Kostnice. Tento glejt byl v minulosti mylně interpretován jako listina, zaručující Janovi bezpečný pobyt. To byl ovšem nesmysl, tak daleko Zikmundovy pravomoci ani zdaleka nedosahovaly. Husův konec však na dlouhá staletí nasadil díky nepochopení obsahu ochranné listiny Zikmundovi v očích Čechů psí hlavu.
Husův protihráč na straně papeže byl Michal de Causis. Popsat průběh soudního řízení je poměrně složité. V zásadě se obě strany snažily vzájemně přesvědčit tu druhou o své pravdě. Hus měl tu smůlu, že stál sám, zatímco jeho soupeř měl za sebou moc církevního soudního dvora. Přesto nebyla reformátorova situace tak kritická, jak se obvykle soudí. Během procesu měl několik možností své názory odvolat a zachránit si život. Hus dokonce řekl, že milerád svá tvrzení odvolá, pokud ho pomocí Písma přesvědčí, že žije v bludu. Nové výzkumy prokázaly, že pokud by skutečně odvolal, byl by snad ponechán naživu, pravděpodobně by jej však čekala doživotní internace v některém klášteře na Baltu.
Husovo odsouzení a smrt
Zmatky, za nichž kostnický koncil probíhal, ještě umocnila abdikace, útěk a dopadení Jana XXIII. , ale vše spělo k nevyhnutelnému konci. V dubnu 1415 do města zavítal Jeroným Pražský, kterého Hus měl k urychlenému odchodu. Jeroným odešel do Bavor, ale nebyl by to on, aby zde nezačal proti sněmu brojit. Byl zatčen a dopraven zpět k Bodamskému jezeru, kde se zřekl Husa i Wycliffa, což později označil za svůj největší hřích. Nebylo mu to nic platné, hranice čekala i na něho.
6. července proces vyvrcholil. Mistr Jan, zubožený dlouhým vězením, se naposledy pokusil obhájit svou pravdu. Už jej ale nikdo neposlouchal. Byl označen za zatvrzelého heretika a předán světské spravedlnosti s doporučením koncilu, aby jeho život zůstal zachován. Marně. Popraviště leželo za městskou branou na cestě k hradu Gottlieben, patřícímu kostnickému biskupovi Ottovi, v jehož zdech trávil Jan Hus své poslední měsíce. Cestou k hranici Hus přesvědčoval okolo stojící dav, že jeho kázání nebyly bludy a zpíval mariánskou píseň. Poté byl mokrými lany připoután ke kůlu a obložen dřevem. V té chvíli k němu přistoupil Zikmundův posel s poslední nabídkou odvolat. Hus opět odmítl. Posel odstoupil a z hranice vyšlehly plameny...
Tak zemřel statečný kazatel, který svému přesvědčení o pravdě dokázal obětovat vlastní život.
Odkaz Mistra Jana
Jedenáct měsíců po Janu Husovi, 30. 5. 1416, byl na témže místě upálen i Jeroným Pražský. Smrt obou kazatelů a univerzitních mistrů vyvolala v Čechách velkou vlnu odporu, která o čtyři roky později vyvrcholila vzplanutím obrovského požáru husitských válek. Z Hradiště hory Tábor se valily houfy zemědělským náčiním ozbrojených vesničanů, před nimiž se během několika let třásla strachem celá Evropa. V jejich čele stáli hejtmani z řad nižší šlechty – zemanů a vladyků, ale připojili se i někteří vyšší šlechtici. Jména jako Jan Žižka, Jan Roháč, Prokop Holý nebo Jan Hvězda z Vicemilic patří již do jiného příběhu...

*

Vládkyně habsburské říše

Za celou dobu existence českého státu – knížectví, království, autonomních Zemí koruny české, Československa a České republiky – stanulo v čele země do dnešních časů třiasedmdesát státníků, počínaje kupcem Sámem a konče dnešním prezidentem Václavem Klausem. V pomyslné dějinné galerii před námi defilují knížata, králové, císaři i prezidenti...Samí muži, až na jedinou výjimku. Tou výjimkou je Marie Terezie, pozoruhodná postava evropské politiky 18. století, jejíž osobnost nám přiblíží následující řádky.
Předtereziánská doba
Každá osobnost, která usedla na český knížecí stolec či královský trůn, zanechala v dějinách své stopy. Někdo výraznější, někdo méně nápadnou, ale o všech psaly kroniky, vyprávěly se legendy a naše děti se učí ve školách. Marie Terezie, celým jménem Marie Terezie Walburga Amálie Kristýna patřila k panovníkům nejvýznamnějším. Už proto, že šlo o jedinou vládnoucí ženu v celé dlouhé historii českého státu, matku dvou císařů a osobnost, která se délkou a průběhem své vlády nesmazatelně zapsala nejen do české historie.
Zdánlivě se mohlo zdát, že Evropa necelých sto let po skončení hrůzné třicetileté války nebude mít sílu se nadechnout tak hned k novým konfliktům, tento dojem však byl pouze zdánlivý. Výsledky války poněkud zamíchaly evropskými poměry a zdaleka ne všechny monarchie i menší státní útvary se s novými pořádky smířily. Proti sobě tak najednou stanuly i státní útvary, které bývaly dříve spojenci – Prusko, Rakousko, Bavorsko i Sasko se snažily ukousnout si co možná nejchutnější kousky sousedova krajíce. A orientovat se ve složité vojensko – politické hře bylo složité i pro ostříleného chlapa, natož pro křehkou ženu, bez přípravy vrženou přímo mezi nenasytné vlčí tlamy...
Mariino zrání
Budoucí vladařka přišla na svět ve Vídni 13. května 1717 jako nejstarší dcera císaře Karla VI. A jeho manželky Alžběty Kristiny Brunšvické. Již před jejím narozením, v roce 1713, prosadil Karel VI. tzv. Pragmatickou sankci, (plným zněním Pragmatická sankce o posloupnosti nejjasnějšího domu rakouského), jejímž cílem bylo po formální stránce zajistit nástupnictví nejen v mužské, ale i v ženské linii. Tento právní dokument postupně uznaly nejen všechny země habsburské říše, ale i většina států Evropy. Cizí královské dvory k tomu možná vedlo přesvědčení, že mít v očekávaných střetech proti sobě ženu by mohlo vést ke snadnějšímu vítězství. V osobě Tereziině se ovšem kolegové panovníci přepočítali...
Již v raném dětství byla budoucí vládkyně svěřena do výchovy jezuitskému řádu. Příliš se neví, že do řad Tovaryšstva sama vstoupila a zůstala jeho členkou až do konce života. Učila se náboženství, ale i jazykům, hudbě, kreslení a tanci. Jako dítě si vyzkoušela zpívání v opeře i menší role činoherní, ve 13 letech nadchla svým zpěvem hosty oslavy otcových jmenin. Již jako dítě se Marie Terezie seznámila se svým budoucím manželem, o devět let starším Františkem I. Štěpánem Lotrinským. Mladý František se těšil velké přízni Mariina otce, ani půvabné princezně nebyl vévoda lhostejný a poté, co začala být příznivá politická situace (františek ztratil Lotrinsko, Francie uznala Pragmatickou sankci) mohli si oba mladí následníci říci 12. února 1736 v augustiniánském kostele ve Vídni říce své „ano“. Své líbánky strávili ve městě Mariazell, kde si nechali požehnat velkou rodinu. Magická síla poutního místa zřejmě zafungovala dobře – Marie se během let stala šestnáctinásobnou matkou. Bohužel ne všechny její ratolesti dosáhly v životě stejného štěstí, jako jejich matka.
Královnou, matkou i válečnicí
Čtyři a půl roku po Mariině sňatku, 20. října 1740, zemřel císař Karel VI. a třiadvacetiletá nová královna spadla bez přípravy a zničeho nic rovnou do vysoké politiky. Zpočátku se jí nevedlo nijak oslnivě. Okolní země, na něž si činila nárok, se začaly stavět na zadní a se ženou na trůně nepanovala spokojenost ani v Rakousku samotném. Již v prosinci 1740 byla čerstvá arcivévodkyně nucena vést svou první válku – Válku o dědictví rakouské. A její protivníci v tomto boji nebyli žádní amatéři – pruský král Fridrich II. i bavorský kurfiřt Karel Albrecht byli více než zdatnými soupeři. Druhý jmenovaný se dokonce následujícího roku nechal korunovat českým králem a oprávněné Mariiny nároky jej příliš netrápily. Habsburkovna přijela do Prahy za účelem korunovace českou královnou na jaře 1743 a to se již válečná karta pomalu obracela v její prospěch. Přesto ve své první válce ztratila část území – velký díl Slezska a také některé menší državy v severní Itálii. Podařilo se jí ale vydobýt si definitivně titul habsburské vládkyně a její manžel se v roce 1745 stal římskoněmeckým císařem. Během války stačila Marie Terezie ještě porodit několik dětí, mezi nimi i oba budoucí císaře – Josefa II. (1741 – 1790) a Leopolda II. (1747 – 1792).
Slezská válka
Marie ztráty Slezska bolestně želela a spřádala plány na jeho znovuzískání. Rozvržení sil v Evropě se stále měnilo, státy mezi sebou uzavíraly nejrůznější smlouvy, aliance a vojenská spojenectví. Na konci srpna 1756 vpadlo Prusko do Saska bez vyhlášení války. Tím začala válka, která je v evropské historii známá jako Válka sedmiletá. Marii Terezii se podařilo dát dohromady poměrně silnou koalici, v níž bok po boku stáli dávní (ale i budoucí) nepřátelé: Rakousko, Francie, Rusko a Švédsko. I když se vedení rakouských vojsk objevily takové osobnosti, jakými byli maršál Leopold Daum nebo populární generál Ernst Gideon Laudon, získat zpět Slezsko se nepodařilo. Sedmiletá válka se jeví jako jeden z nejzbytečnějších konfliktů na starém kontinentě – za sedm let se nic nevyřešilo, na pruské i rakouské straně pouze nadarmo umírali lidé (ostatní spojenci postupem času z války nenápadně vycouvali), obě strany byly hospodářsky vyčerpány natolik, že v únoru 1763 se dohodly na podpisu mírové dohody. Ani jedna velmoc přitom nic podstatného nezískala.
Následujících několik let bylo pro Marii Terezii tragických i v osobním životě. Neštovice poslaly do hrobu několik z Mariiných dětí i její snachu – manželku Josefa II. a ona sama nemoc přemohla jen se štěstím. A večer 18. srpna 1765, třináct dní po svatbě druhého syna Leopolda, podlehl infarktu Mariin manžel František.
Osudy Mariiných dětí
Ze šestnácti potomků Marie Terezie (bývá v literatuře často titulována císařovnou, tento titul však oficiálně nikdy nezískala) se několik výrazným písmem zapsalo do evropských dějin. Především oba synové, kteří se dožili dospělosti, Josef II. a Leopold II. usedli po sobě na císařský trůn. Zejména Josef během své desetileté vlády (1780 – 90) proslul jako reformátor a osvícený monarcha, velmi populární i mezi prostým lidem českých zemí. Podstatně menší oblibě se těšil mezi svými vídeňskými ministry, kteří jeho smrti v únoru 1790 nijak neželeli. Zásluhou Josefovou však bylo zrušení nevolnictví a sluší se připomenout, že byl jedním z mála Habsburků na českém trůně, kteří se naučili česky. Stejně tak i jeho bratr Leopold, který ale zesnul již po dvou letech, aniž stačil osvědčit své vládcovské schopnosti. Z Mariiných dcer je patrně nejznámější Marie Antonie – Antoinetta. Marnivá a rozmazlená princezna se v 19 letech (1774) stala manželkou Ludvíka XVI. Bourbonského a francouzskou královnou. Její manýry Francouze provokovaly do té míry, že za krvavé francouzské revoluce, v říjnu 1793, skončila pod ostřím gilotiny.
Marie Terezie a Čechy
Jak již bylo řečeno, usedla Marie Terezie oficiálně na český trůn 12. května 1743. Tradičně je líčena jako osvícená panovnice a reformátorka, její zásluhou se i dívkám počalo dostávat školního vzdělání a obce měly od jejích časů povinnost vést kroniky. Ve všech zemích monarchie, tedy i v Čechách, došlo k výrazným změnám ve školském i soudním systému, byly přijaty nové daňové zákony pro šlechtu a do mnoha úřadů byli dosazení vládou jmenovaní úředníci. Na druhou stranu znamenaly její reformační snahy oslabení pro české vlastence. Prosazování němčiny na českých úřadech mělo svůj důvod: když se v roce 1741 nechal korunovat vzdorokrálem Čech kurfiřt Karel, většina české šlechty, kléru i královských měst mu vzdala hold. Ambiciózní panovnice to Čechům nikdy nezapomněla a tak byl její vztah k zemi v kotlině pod pohraničními horami navždy poznamenán chladem.
Na straně druhé je ovšem zajímavé podotknout, že sama Habsburkovna vlastnoručně vyšila zlatem jedny ze šatiček populárního Pražského jezulátka.
Větší význam pro Čechy měly až reformy Mariina následníka Josefa II. Ten zde zanechal jednu věčnou připomínku své matky – když brzy po její smrti počal na Ohři stavět první z mohutných pevností, nazval ji matčiným jménem. Dodnes se velkému turistickému zájmu (i díky smutné úloze za druhé světové války) těší městská památková rezervace Terezín.
Poslední roky
Podzim života Marie Terezie poznamenala smrt milovaného chotě. Od císařova skonu se na veřejnosti objevovala zásadně v černých šatech, dávaje tak najevo upřímnou zkroušenost.
V důsledku častých těhotenství se i její postava proměnila: z mladičké, pružné princezny se během let stala velebně vyhlížející matrona s chátrajícím zdravím. Dobové zprávy ji líčí jako pilnou a pracovitou hospodyni a milující matku. Je s podivem, jak při vší politické práci a častých válkách, které její Rakousko vedlo, dokázala nalézt čas a energii k láskyplné péči o rodinu.
Když syn Josef dospěl, měl vlastní názor na průběh reforem své matky a často s ní byl ve sporu. Aby toho na stárnoucí panovnici nebylo málo, v roce 1772 proběhlo rozdělení Polska mezi Rusko a Prusko, kterému byli Rakušané nuceni poze přihlížet, protože na vojenský zásah neměli dostatek sil. Poslední válkou za života Marie Terezie byla Válka o dědictví bavorské, kterou rozpoutal Fridrich II. v letech 1778 – 79. Toto střetnutí se obešlo bez velkých bitev a zakončil jej Těšínský mír z 13. května 1779. Tento státnický akt byl posledním větším diplomatickým činem Marie Terezie. Počátkem listopadu následujícího roku se nachladila na lovu bažantů a dne 29. listopadu 1780 vydechla ve Vídni naposled. Bylo jí třiašedesát let.

*

„Věřit, milovat, pracovat“ – život M. R. Štefánika

Na počátku května roku 2009 uplyne devadesát let od tragického úmrtí muže, jemuž po boku T. G. Masaryka a E. Beneše náleží největší díl zásluh o vznik samostatné Československé republiky. Přestože vznik nové republiky, o nějž tolik usiloval, přežil o pouhého půl roku, jeho odkaz nebyl zapomenut. Milan Rastislav Štefánik je jednou z nejvýznamnějších, ne-li vůbec nejvýznamnější, osobností slovenských dějin.
„Budoucnost moje je buď skvělá – nebo žádná“
Milan Rastislav Štefánik se narodil dne 21. července 1880 v nevelké obci Košariská, ležící v údolí mezi Malými Karpaty a Myjavskou pahorkatinou. Jeho otec Pavol byl evangelický farář a přesvědčený vlastenec, což mělo zásadní vliv na formování osobnosti nadaného chlapce. V rodině Pavla a Albertiny Štefánikových (Milan Rastislav byl prostředním z dvanácti sourozenců) nebyla nouze o slovenské knihy a časopisy, přestože jinak Štefánikovi žili ve stejné chudobě, jako rolníci ze vsi. Milan měl však štěstí, že jeho učitelem v obecné škole byl Martin Kostelný, člověk stejného smýšlení, jako Štefánikův otec. V deseti letech odchází Milan na evangelické lyceum v Prešpurku, kde dostal do vínku lásku k matematice. Protože jeho studijní výsledky byly více než dobré, roku 1893 následoval svého méně nadaného bratra Pavola na gymnázium do Šoproně a později do Szarvase, kde jako osmnáctiletý úspěšně složil maturitní zkoušku. Po maturitě se mladík rozhodl ve studiu pokračovat a vybral si pražskou fakultu stavebního inženýrství. Ihned po svém příchodu do města nad Vltavou se stal aktivním členem spolku slovenských vlastenců a intelektuálů Detvan, jehož hnacím motorem byl medik Vavro Šrobár. V Praze se Štefánik také seznamuje s myšlenkami o generaci staršího Tomáše Garrigue Masaryka a pod jeho vlivem se stává čechoslovakistou. Stavební fakultu opouští v roce 1900 poté, co je po prudké hádce s otcem vyhozen z domova. Trvalo pár měsíců, než se otec a syn usmířili. Po odchodu z domova Štefánik bydlel u Šrobára v Ružomberku.
„S údivem hledím do vesmíru a snažím se v něm určit souřadnice své duše“
K podzimnímu semestru se Milan vrátil do Prahy a nechal se zapsat na Filozofickou fakultu, obor astronomie. Mimo studium se nadále angažoval v Detvanu a dokonce se stal jeho předsedou, záhy ho ovšem neshody uvnitř spolku znechutily natolik, že spolu se svými přáteli Nerádem a Zigmundíkem z Detvanu vystoupil. V tom čase jej počaly sužovat zdravotní potíže. Stěžoval si na bolesti žaludku, jichž se nezbavil až do konce života. Po krátké studijní stáži v Curychu obhájil dizertační práci o jedné z hvězd v souhvězdí Cassiopea a 12. října 1904 získal doktorát filozofie.
Rok 1904 byl v životě mladého stronoma důležitý i v dalším ohledu. V listopadu odjel do Francie, která se mu měla stát druhou vlastí. Následující rok byl přijat do vědeckého týmu proslulého astronoma Janssena při hvězdárně v Meudonu. Jako člen Janssenova týmu podnikl výstup na nejvyšší evropskou horu, Mont Blanc, z jejíhož vrcholu pozoroval Slunce a Mars. Profesor Janssen si Štefánika vážil natolik, že jej dokonce jmenoval spoluředitelem observatoře na Mont Blanku, ta však byla po Janssenově smrti v roce 1907 zrušena, přes Štefánikovo úsilí o její záchranu. V letech, těsně předcházejících první světové válce, slovenský vědec hodně cestoval. Navštívil Afriku, středoasijské státy, Brazílii a Tahiti. Během pobytu na tomto tichomořském souostroví v letech 1910 - 1911 vyfotografoval portrét nahé Tahiťanky. Snímek se zachoval a odborníci mu přiznali titul prvního československého fotografického aktu. Několik let předtím prodělal Štefánik v Chamonix  poměrně náročnou léčbu nemocného žaludku.

„Jaká tragédie a jaká komedie je ten život!“
Před válkou byl M. R. Štefánik na vrcholu vědecké kariéry. Vlastnil francouzské občanství, vedl mimořádně úspěšné vědecké výpravy, jménem francouzské vlády vyjednával v Ekvádoru o výstavbě telegrafní sítě i astronomických observatoří. Jeho zásluhy ocenilo francouzské Ministerstvo námořnictví, na jehož návrh byl Štefánik dekorován křížem Rytíře čestné legie. Stínem na úspěchy lemované životní pouti se v těch letech staly dvě neveselé události – smrt otce roku 1913 a operace žaludku v roce následujícím. Prodělal ji u profesora Monprofita v Yngerse během března a jeho rekonvalescentce trvala až do léta. Mezitím se v Evropě rozhořel válečný konflikt, jehož nevyhnutelnost Štefánik jako vnímavý pozorovatel okolního světa dlouho předpokládal. Hned, jak to bylo možné, 9. srpna 1914 přicestoval vojenským transportem zpět do Francie, připraven vstoupit do řad francouzské armády. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu se nemohl zapojit hned, teprve v lednu 1915 nastoupil do pilotní školy a v květnu získal pilotní diplom. V hodnosti poručíka byl odvelen na frontu jako letecký pozorovatel. Jeho nadřízení uznávali odvahu, chladnokrevnost a kreativitu, s jakou se vypořádával s přidělenými úkoly. Jako letec na západní a později i na srbské frontě měl na zřeteli, že válka může znamenat rozbití rakouského impéria a přinést samostatnost Vídní porobených národů. V tomto smyslu inicioval vytvoření samostatných československých vojenských jednotek. V Srbsku přežil leteckou havárii, útěk před zajetím znovu zhoršil jeho zdravotní obtíže.
„Pomozte mi osvobodit mou vlast!“
Na sklonku roku 1915 je Štefánik opět v Paříži. Prostřednictvím vlivných přátel se mu daří proniknout mezi nejvyšší diplomatické kruhy země a ještě usilovněji se bije za poválečné osamostatnění Čechů a Slováků. Spolu s T. G. Masarykem a Edvardem Benešem zakládá v únoru 1916 Národní radu československou, přičemž Masaryk je jejím předsedou, Beneš tajemníkem a on sám má funkci podpředsedy. Hlavním cílem tohoto orgánu je dát dohromady zajaté vojáky české a slovenské národnosti a vytvořit z nich československou armádu. To s sebou nese složitá diplomatická jednání s Ruskem, ale jak je Štefánikovým zvykem, i na tomto poli dosahuje úspěchu. Další jednání vede ve Spojených státech. President Wilson souhlasí s organizací náboru dobrovolníků a v krátkém čase se hlásí tři tisícovky mužů! Úspěšně si bývalý vědec vede i v Itálii. Je nespornou zásluhou Milana Rastislava Štefánika, že v roce 1918 dosahuje počet dobrovolníků československé armády sta tisíc. Západní diplomacie tuto armádu uznaly, generál Janin se stal jejím vrchním velitelem, Štefánik jeho zástupcem a zároveň přijal hodnost generála. Smlouva, kterou byly československé vojenské jednotky mezinárodně uznány, byla podepsána v Římě 21. dubna 1918 a šlo o vůbec první mezinárodní smlouvu, podepsanou jménem rodící se Československé republiky. M. R. Štefánika tak můžeme označit jako otce československé diplomacie.
Válka se chýlila ke konci. Masaryk, Beneš a Štefánik spolu s ostatními pomocníky, jimž jsme si zvykli říkat „muži 28. října“ dotahovali do konce poslední jednání tak, aby 28. října 1918 mohla nová republika deklarovat svou samostatnost. Prezidentem nového státu se stal T. G. Masaryk, předsedou vlády Karel Kramář. Edvard Beneš obsadil post ministra zahraničí, Štefánikův přítel Vavro Šrobár zastával funkci ministra zdravotnictví a ministra pro správu Slovenska. Na hrdinu našeho vyprávění zbyla odpovědná funkce ministra vojenství. Určitě sám netušil, když pronesl svůj výrok: „Tedy Češi a Slováci jsou konečně svobodní. Jsem sám se sebou spokojen. Mohl bych klidně zemřít,“ jak brzy jeho slova dojdou tragického naplnění.

„Mám-li padnout, ať jsem alespoň ve slovenské zemi pochován“
Smutnou hrou osudu nebylo Štefánikovi souzeno podílet se na správě země, o jejíž vznik se tolik zasloužil. Byla neděle, 4. května 1919, když z italského Galarate odstartoval vojenský letoun Caproni se čtyřčlennou posádkou. Vezl na palubě vzácný náklad, jednoho ze zakladatelů nového státu, který se po dlouhých letech v cizině vracel na půdu rodného Slovenska. Už asi nikdy přesně nezjistíme, co se při přistávání na Bratislavském letišti Vajnory stalo. Šlo o technickou závadu, tragický omyl pilota, nebo o politickou vraždu, o níž se čas od času spekuluje? Jisté je jen to, že stro se při přistávání zřítil a nikdo v jeho kabině nehodu nepřežil. V pouhých osmatřiceti letech se tak uzavřela životní dráha astronoma, politika, letce a vojáka Milana Rastislava Štefánika, muže, jemuž Slováci i Češi za mnohé vděčí.
„Jsem Slovák tělem i duší – neznám lásky polovičaté“
Patnáct let po vyhlášení samostatnosti Slovenska se Štefánikova rodná zem hlásí k jeho odkazu. Zřejmě nejznámější památkou na jeho osobnost je monumentální mohyla na vrchu Bradlo nad Brezovou pod Bradlom, poblíž rodných Košarisek. Je dílem architekta Dušana Jurkoviče z roku 1928 a každoročně ve výroční den generálovy zde jsou pořádány vzpomínkové slavnosti. V rodné obci bylo zřízeno muzeum a mnoho dalších soch a památníků je rozeseto po celém Slovensku.

 

*