Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Švec, který dobyl svět

Přestože je naše vlast malá jak rozlohou, tak počtem obyvatel, dala světu celou řadu vynikajících osobností. Pojmem je česká hudba, prosadila se řada českých vědců a ani ve světě sportu nejsou borci z české kotliny žádnými outsidery. Na přelomu 19. a 20. století se nad moravským podhorským městečkem Zlín rozzářila hvězda jedné – a zřejmě jediné – osobnosti průmyslového podnikání, které se podařilo dobýt světové trhy. Pojďme si přiblížit životní dráhu ševce, jehož vzorem se stal Henry Ford…

Rodinná tradice

Muž, jemuž budou věnovány následující řádky, se jmenoval Tomáš Baťa. Zápisy ve starých listinách nám umožňují vystopovat jeho původ až k roku 1580, kdy se v nevelké vesnici Želechovice, ležící asi pět kilometrů východně od Zlína, narodil jakýsi Václav Batiu. Stejné příjmení měli i Mikuláš a Jánoš, účastníci valašských rebelií z roku 1644 – Jánoše dokonce rebelský naturel přivedl až na šibenici. V roce 1672 koupil Lukáš Batiu opuštěný domek na zlínském předměstí. A pozor: Lukáš byl švec! Příjmení Batiu prozrazuje, že rod pocházel z rumunských Karpat, znamená „bača“. Proč Batiuové přestali pečovat o ovčí stáda a dali se na ševcovinu, nevíme, řemeslo však bylo zřejmě atraktivní, protože rodina už na verpánku zůstala. Ševcem byl i Antonín Baťa, první, který se dožil moderního 20. století a co je pro naše vyprávění důležitější, 3. dubna 1876 se jemu a jeho první ženě Anně narodil synek Tomáš. Byl nejstarší ze tří dětí, starší sourozenci se jmenovali po rodičích: Anna a Antonín. Když bylo malému Tomášovi deset let, jeho matka zemřela. Otec se znovu oženil a do rodiny postupně přibyly další děti, mimo jiné i Jan (*1898), jehož si později Tomáš vybral jako partnera při správě svého obuvnického impéria. Tomášův otec Antonín byl sice obuvník, ale ne ledajaký. Vyráběl valašské papuče i vysoké sedlácké boty a jako první na Zlínsku zahájil výrobu bot flokovaných namísto šitých. Kromě toho podnikal i v jiných oborech – vykupoval ovoce na stromech a sušené je pak prodával, na poutích a jarmarcích obchodoval s cukrovím a vlastnil licenci na prodej sodovky.

Léta učňovská

Malý Tomáš, vyrůstající v početné rodině, začal chodit v šesti letech do zlínské čtyřtřídky, od páté třídy pak zasedl ve škamnách německé školy v Uherském Hradišti, kam se po smrti matky rodina přestěhovala. Jeho postoj ke školní docházce byl značně velkorysý – chodil pouze tehdy, když neměl na práci nic užitečnějšího. Německy se nenaučil a v pozdějším věku mu dělalo dokonce potíže i psaní. Již v útlém věku si ale našel koníčka, který jej později vynesl na výsluní: v otcově dílně si z odřezků kůže zkoušel šít malé botičky, které se mu záhy dařilo i prodávat. Někdy za pět, někdy za deset krejcarů, pro šikovného klučinu však samotný obnos nebyl nejpodstatnější. Hlavní byl pocit, že jeho práce byla oceněna.

Když Tomáš dovršil čtrnáct let, konečně se dočkal toho, po čem již několik let jeho duše prahla. Dal vale škole a stal se ševcovským učněm svého otce. Svého mistra se snažil přesvědčit o tom, že tradiční postupy jsou již zastaralé, otec však, svázán starostí o značný počet hladových krků, odmítal riskovat a odchýlit se od zavedených a slušné živobytí zajišťujících metod. Tomáš poznal, že nepochodí. Jednoho dne si sbalil uzlík a vyrazil na zkušenou do prostějovské strojírny Färber, která vyráběla stroje na šití bot. Jeho pobyt zde nebyl dlouhý. Vytrvale se na vše vyptával, zajímal ho kdejaký detail a nakonec to dopadlo neslavně – označili jej za malého, drzého špiona – a letěl.

Obchodním cestujícím

Otec jej uvítal záhlavcem a předložil mu nabídku: když má tolik připomínek k výrobní koncepci rodinné dílny, může se starat o prodej. A to bylo to, po čem podnikavý pubescent toužil. Jestliže mu nevyšel záměr na modernizaci výroby, udělá revoluci v obchodní politice! V praxi to znamenalo, že se nespokojil s prodejem v Hradišti, ale pustil se do obchodování i v okolních vesnicích a městečkách. Že je kluk šikovná se záhy projevilo v nutnosti přijmout další zaměstnance do dílny a také v podstatném zvýšení životní úrovně Baťových. Jenže…

Antonín byl řemeslník staré školy. Co vydělal, pečlivě uložil do truhly pod zámek „na horší časy“. Což Tomáše nesmírně iritovalo. Jako podnikavý mladý muž předvečera dvacátého století považoval za výhodnější, aby alespoň část vydělaných prostředků byla investována zpět do výroby. Otec odmítl. Tomáš tedy požádal o vydání dvouset zlatkového dědictví po matce, ale znovu marně. Následoval druhý útěk z domova, tentokrát směr Vídeň, kde sloužila starší sestra Anna. Ta jeho schopnostem věřila natolik, že byla ochotna poskytnout půjčku 30 zlatých, za něž si Tomáš zařídil dílničku. Patnáctiletý podnikatel bez výučního listu, živnostenské karty i znalosti němčiny dopadl tak, jak musel. Před krachem a ostudou jej zachránil otec, který na Annin popud pro synka dojel a odvezl jej zpět na jižní Moravu.

Po vzájemné dohodě oprášili osvědčený model spolupráce: otec – výrobce, syn – obchodní zástupce. Vídeňský neúspěch Tomášovi rozhodně nevzal odvahu. Okolní vesnice mu již nestačily. Koupil si mapu, našel na ní Prahu a s otcovým požehnáním vyrazil dobýt českou metropoli. Přespával v nádražních čekárnách a jedl suché rohlíky, po čtrnácti dnech se ale vrátil se stohem smluv, naškrábaných téměř nečitelným rukopisem, plných pravopisných chyb, ale platných.

Na vlastních nohou

Když bylo Tomášovi osmnáct, přesvědčil oba své starší sourozence, aby se s ním pustili do vlastního podnikání. Otec jim konečně uvolnil dědické podíly a všichni tři se vrhli do díla. Ve dvou pronajatých místnostech se stroji na splátky a materiálem na dluh zavedli sice pevnou pracovní dobu, ale protože byli všichni mladí, příliš se jim zalíbila hra na „továrníky“ a zanedlouho byli znovu na hraně krachu. Antonín odcházel na vojnu, Anna propadla zoufalství a tak zbylo vše na Tomášovi. Přes noc spolu s dělníky připravoval materiál a šil, přes den prodával a večer zase odcházel k nočnímu vlaku pro materiál. Tak to šlo den za dnem, až byla firma z nejhoršího venku. Alespoň to tak vypadalo. Ne nadlouho. Ve Vídni zkrachovala firma, s níž Baťovi spolupracovali, a vyšlo najevo, že Antonín za bratrovými zády podepsal této firmě ručící směnky asi za 20.000 zlatých. To už byl pořádný malér a před sourozenci stála kardinální otázka, jak z něho ven. Byl to pochopitelně opět nejmladší z trojice „továrníků“, kdo dostal spásný nápad. Místo bot kožených začne šít lehké a hlavně levnější boty plátěné, pouze s koženou podešví a špičkou. A z nouze udělal přednost. „LEHKÁ PLÁTĚNÁ OBUV, VYRÁBÍ POUZE BAŤA, ZLÍN!“ – to byl reklamní slogan nového typu bot. A aniž to kdo tušil, bylo vyhráno.

Velkopodnikatelem

Když po roce předložil firemní účetní Štěpánek uzávěrku, nestačili se divit. Veškeré dluhy byly splaceny a ještě zbylo! Když se lámal letopočet z osmnáctky na devatenáctku, v nové tovární hale již pracovalo čtyřicet dělníků a dvě desítky šiček. Jenomže v téže době ztratili Tomáš s Annou společníka. Antonín onemocněl souchotinami a po několika letech, roku 1908 ve věku 34 let zemřel. Ještě předtím ale pracovně vytížený Tomáš zahořel láskou k mladé pokladní Marii Babičkové a zdálo se, že svatba je na spadnutí. Bohužel, lékaři zjistili, že Marie s největší pravděpodobností nikdy nebude mít děti a Tomáš, toužící po dědicovi, ze zasnoubení vycouval, což ve Zlíně vyústilo ve vpravdě nechutnou soudní aféru.

To jsme však poněkud předběhli čas tak honem zpět, do roku 1904. Tehdy se mladý podnikatel vydal zaoceánským parníkem na zkušenou do Ameriky. Pobyt trval rok a Baťa se vrátil ohromen systémem práce v amerických továrnách. Díky specializaci byla práce dělníků za Atlantikem mnohonásobně efektivnější. Po návratu z USA došlo k bezpochyby bolestnému rozchodu Tomáše s bývalým účetním, nyní šéfovým zástupcem a prokuristou Štěpánkem, jenž se poté stal na nějakou dobu jeho poměrně úspěšným konkurentem. Aby však nebylo jen zle – na vídeňském plese se prostřednictvím švagra seznámil s dcerou císařského rady Menčíka, shodou okolností rovněž Marií, a po čase byla konečně svatba. Před ní Tomáš diplomaticky odmítl povýšení do šlechtického stavu, k malé radosti budoucího tchána. Později to vysvětlil tím, že nechtěl přijmout takovou poctu od utlačovatelů českého národa.

Expanze do světa

Svatební cestu si užívali novomanželé v Egyptě. Jiný by se těšil z líbánek, Tomáš ale pracoval i na černém kontinentu. Viděl davy bosých či nuzně obutých Afričanů a hned mu bylo jasné, že tady by šel obchod s levnými plátěnkami sám. A stejný typ obuvi prorazil i ve Středomoří a u šetrných Němců. Vize deseti tisíc dělníků a sto tisíc vyrobených párů bot denně přestal vypadat jako velikášské sny nerealisticky uvažujícího snílka. O pracovní sílu bylo ale nutné se postarat. A firma měla kapitál na to, aby se vesnice Zlín počala měnit v moderní město, kdy rostly kolonie prostých, ale solidních dělnických domků, obchody, zdravotnická zařízení a obří kino. Nedostatek byl náleven, Baťa nerad viděl své dělníky v alkoholovém opojení. Velkorysou přestavbu města ocenil i věhlasný francouzský architekt Le Corbusier. Pouze dědic stále nebyl v dohledu. Marie uvažovala již i o sebevraždě, nakonec ale v září 1914, na samém počátku světové války, přišel na svět syn Tomáš. Doba válečná přinesla nejen vytouženého potomka, ale další zakázky. Lehká letní obuv pro c. k. dělostřelce byla zakázkou, na niž kapacita Baťovy firmy nestačila. Neváhal se spojit s konkurenty, včetně svého bývalého prokuristy Štěpánka a z dohody nakonec měli užitek všichni. Válečný nedostatek kůží i látek přiměl Baťu k zahájení výroby dodnes oblíbených „dřeváků“.

Baťa zaměstnavatel

Jak se žilo dělníkům Baťova obuvnického koncernu? Jistěže podstatně lépe, než ve většině průmyslových podniků mladého Československa. Od dvacátých let byli dělníci hmotně zainteresováni na zisku firmy. Podpora vlastních, iniciativních návrhů, jinde pokládána za nedostatek loajality, byla v Baťových dílnách nejen vítána, ale i odměňována. Dělníci dostávali vyplacenu pouze jednu čtvrtinu mzdy, zbytek byl deponován na tzv. zaměstnaneckých účtech, s nimiž firma podle potřeby mohla disponovat. Baťa dbal na výchovu kvalifikovaných sil. Ve čtrnácti letech, po absolvování reálky a složení přijímacích zkoušek, mohl zájemce o práci ve zlínské továrně vstoupit mezi tzv. Mladé muže či Mladé ženy, jak se jim ve Zlíně říkalo. Obnášelo to ubytování v podnikových internátech za podmínek ne nepodobných kasárenskému životu. Hlídal se pořádek na světnicích, osobní hygiena, bylo zakázáno kouření a pití alkoholu. Od sedmi ráno do pěti odpoledne byla pracovní doba s dvouhodinovou přestávkou. Po skončení směny následovala společná večeře a od 18.00 do 20.00 povinná výuka. Systém odměňování byl nastaven tak, aby mladý baťovec po návratu z vojny měl naspořeno 100.000 korun, což byl slušný vstupní kapitál do života. Nejlepší učni byli vybíráni ke studiu na Obchodní akademii či Mistrovské škole, pro ostatní byla nachystána obstojná kariéra kvalifikovaných dělníků nebo nižších mistrů. Pověst Baťova internátu byla natolik dobrá, že mezi Mladými muži nechyběli Angličané, Němci, Francouzi, Jugoslávci, Američané a dokonce i několik Indů. Jistě není nezajímavé, že v řadách Baťovy mládeže figurovali například budoucí komunističtí aparátčíci Miloš Jakeš a Jozef Lenárt. Mladé ženy měli výuku orientovanou převážně k péči o rodinu. Ideálním modelem byl sňatek Mladého muže s Mladou ženou: muž jako kvalifikovaná síla vydělal dost na to, aby se postaral o rodinu a doma měl ideální partnerku v podobě schopné a více méně vzdělané hospodyně. Naproti tomu Baťa vyžadoval naprostou oddanost firmě. Neexistovaly dělnické organizace, o právu na stávku nemluvě. Zlínem obcházela „firemní policie“, kontrolující nálevny a dokonce i byty zaměstnanců. Prostoje v práci (včetně těch, způsobených poruchou stroje) museli zaměstnanci nahradit.

Neštěstí

Žádný strom neroste do nebe. Bylo mlhavé časné ráno 12. července 1932, když Tomáš Baťa vystoupil na otrokovickém letišti z automobilu. Čekal jej let do Švýcarska, chtěl zkontrolovat výstavbu nové továrny, a poté do Drážďan. Před firemním Junkersem D 1608 již čekal zkušený, šestatřicetiletý pilot Jindřich Brouček, odvážný veterán světové války, který si ve službách zlínského obuvníka odbýval již osmý rok služby. Mlha ve Zlínské kotlině byla tak hustá, že zdravý rozum velel let odložit. Program šéfa firmy byl ale natolik nabitý, že něco takového nepřicházelo v úvahu. Letoun se vznesl, ale let netrval ani dva kilometry. Snad v husté mlze zavadili o komín, snad došlo k technické závadě. Z výšky přibližně dvaceti metrů se bílý stroj zřítil předkem napřed k zemi. Ve zdemolované pilotní kabině našli smrt jak pilot Brouček, tak šestapadesátiletý Tomáš Baťa. Oba utrpěli mnohočetné zlomeniny páteře, Baťovi navíc zlomené žebro probodlo srdce. Fotografie z místa nehody ukazují, že kdyby majitel koncernu neseděl v pilotní kabině, ale v prostoru pro cestující, nemusela mít pro něho havárie fatální následky. Takhle firma osiřela…

Co bylo dál

Po Tomášově smrti se ujal řízení podniku nevlastní bratr Jan. A je třeba si říci, že se nelehkého úkolu zpočátku zhostil se ctí. Přišel však Mnichov, okupace a nelehké časy Protektorátu. Jan a zbytek rodiny vycestovali za Atlantik a pobývali v Americe a Brazílii. Jan ovšem zanechal na bratrově dědictví nehezkou skvrnu. Na dálku spolupracoval s Němci a právě on byl autorem absurdní myšlenky vystěhovat po německém vítězství obyvatele bývalého Československa do argentinské Patagonie. Závěr života (+1965) mu ztrpčovaly soudní spory s Tomášem juniorem o dědictví firmy. Tomáš mladší se dožil Sametové revoluce i obnovení činnosti firmy na území samostatné České republiky. Zemřel – snad spokojen – v požehnaných 94 letech v roce 2008. Od roku 1984 vede firmu jeho syn Tomáš třetí.

*

Rudolf II. – císař podivín

Pojďte s námi na další výlet do české minulosti. Ocitneme se na přelomu 16. a 17. století, kdy Praha odložila strohý, gotický háv a počala se pomalu převlékat do pohodlnějšího šatu renesančního. Projdeme se městem obchodníků i židovských učenců, intrikánů a alchymistů. Budeme v časech, kdy na Pražském hradě vládl jeden z nejpodivuhodnějších panovníků evropské historie – nonkonformní císař, známý jako Rudolf II.

Za více než tisíc let existence Českého státu se na knížecích stolcích i královských trůnech a v prezidentských kancelářích čtyřiasedmdesát historicky doložených jmen. Byl zde ctnostný Václav, řečený později Svatý, neschopný a krutý Boleslav III., bojovní Přemysl II. Otakar a Jan Lucemburský, Otec vlasti Karel IV., diplomat Jiřík z Poděbrad, nevýrazní Jagellonci i bigotní katolíci Habsburkové, potlačující českou národní identitu. Jedním z těch, kteří se zapsali do české historie písmem skutečně výrazným, byl římský císař a český, uherský a chorvatský král Rudolf II. Habsburský.

Španělské mládí

Budoucí císař se narodil 18. července 1552 v hlavním městě říše rakouské habsburské větve, ve Vídni. Jeho otcem byl římský císař a český král Maxmilián II., matkou potom Marie Španělská, známá rovněž jako Marie Rakouská. S ohledem na poněkud zvláštní pohnutí Rudolfovy mysli ve zralém věku se sluší zmínit, že rodiče byli bratranec a sestřenice a oba dědové bratři. Císař Maxmilián byl v otázce víry jednou z výjimek mezi hlavami habsburského domu. Na rozdíl od jiných nešlo o vládce, nemilosrdně prosazujícího katolické náboženství. Jako mladík absolvoval studium v Innsbrucku a tamní prostředí jej nadchlo nejen svým humanismem, ale nechal se ovlivnit i protestantskou ideologií. Náboženská orientace rodiny byla však zcela opačná, proto se Maxmiliánův otec Ferdinand I. rozhodl nezdárného synka rychle oženit s dcerou svého bratra Karla, zmíněnou infantkou Marií. Španělská větev Habsburků byla v katolické víře ještě pevnější, než ta rakouská a Maxmilián záhy poznal, že svým heretismem si příliš nepomůže a v roce 1562 složil přísahu katolické víře. Nábožensky ovšem zůstal stále poměrně snášenlivý. Aby snad protestantstvím nenačichl i malý Rudolf, byl dán na vychování ke španělskému dvoru. Ve Španělsku tehdy vládl král Filip II., za jehož vlády ztratilo jak Španělsko, tak jeho zahraniční državy (např. Nizozemsko), již tak omezenou náboženskou svobodu, což vedlo – zejména v holandských městech – k četným vzpourám a povstáním. Rudolf byl sice vychován v ortodoxním katolicismu, jako panovník však později proslul svou snášenlivostí v otázkách víry, u Habsburků poměrně neobvyklou. Na španělském dvoře se uvažovalo o tom, že mladý Rudolf by byl vhodným kandidátem na roli španělského krále poté, co by Filip II. zemřel, protože Filipův jediný syn, Karel, trpěl celou řadou fyzických a především psychických neduhů. Když se v roce 1564 stal Maxmilián II. českým králem, počal usilovat o návrat Rudolfa i jeho o rok mladšího bratra Arnošta zpět do Vídně. Filip však s jejich propuštěním otálel a ve zdech El Escorialu si je podržel až do roku 1571 – to měl již dalšího syna, následníka Filipa III.

Začátky v politice

Z Pyrenejského poloostrova se do Vídně vrátil devatenáctiletý mladík nadán kvalitním vzděláním a zájmem o umění a přírodní vědy. Co se Filipovi nepodařilo, bylo vzbudit ve svém chráněnci odpor k reformaci. Ve světle událostí, jež budou následovat, lze říci, že v českém prostředí se mu náboženská liberálnost převelice hodila. Když v roce 1571 zemřel uherský vladař Jan Zikmund Zápolský, podařilo se Maxmiliánovi přesvědčit uherské panstvo, aby zvolilo na svém sněmu Zápolského nástupcem právě mladého Rudolfa. Korunovace proběhla v Prešpurku (Bratislavě) roku 1572. Rudolf zvolna pronikal také do vnitřní politiky habsburského soustátí. Rok po uherské korunovaci zastoupil svého nemocného otce na jednání českého sněmu a ústy stavů zde zazněl požadavek na Rudolfovo přesídlení na Pražský hrad. Maxmilián ovšem – zřejmě z obavy, aby se jeho syn nestal loutkou v rukou tehdy silné české šlechty – stěhování nepovolil. Rudolfova cesta na český trůn se odehrávala v době sílícího náboženského napětí mezi katolickou Vídní a k protestantství inklinujícími českými zeměmi. Českou konfesi, přijatou českým sněmem v roce 1575 (šlo o dokument, podporující soužití vícero reformačních náboženských proudů) potvrdil Maxmilián pouze ústně, což později přineslo Rudolfovi nemálo problémů.

Králem českým, císařem římským

Cesta Rudolfa II. na český královský trůn se završila 22. září 1575. O měsíc později spočinula na hlavě třiadvacetiletého Habsburka i královská (nikoli císařská) koruna říše římskoněmecké. Zákaz přesídlení do Prahy i za těchto okolností stále platil. Na podzim 1576 odjel císař Maxmilián na jednání říšského sněmu do bavorského Řezna a 12. října jej zde zastihla smrt, právě při projednávání vojenského vpádu do odbojného Polska. Rudolf tak jako nejstarší syn zdědil mimo jiné i římskou císařskou korunu. Faktickou vládu v Čechách svěřil do rukou deseti místodržících a po Zemích koruny české podnikl holdovací cestu. Nadále však sídlil ve Vídni. Habsburský dům však spěl k vnitřnímu rozkolu. Rudolfův mladší bratr Matyáš se svévolně prohlásil guvernérem Nizozemska, což pochopitelně nijak neprospělo vztahům španělské a rakouské větve. Také vztah obou ambiciózních bratrů rychle klesal k bodu mrazu. Aby toho nebylo málo, počaly Rudolfa od roku 1578 sužovat záchvaty těžké melancholie, jejichž vinou zůstával celé dny na lůžku. Volba nejbližších rádců se neukázala příliš šťastnou: intrikáni Rumpf a Trautson měli zcela ve svých rukách rozhodování, které informace nechají proniknout k uším nemocného císaře, čímž si vytvořili živnou půdu pro korupci a dvorské pletichy. Poté, co zdravotní obtíže částečně pominuly, zjistil Rudolf, že mu „mydlí schody“ i povedení strýčkové, Ferdinand Tyrolský a Karel Štýrský. Ztratil jakýkoli zájem o politiku, odmítal jednání i ceremonie a stal se chorobně podezíravým. Poměry jej nakonec znechutily natolik, že usoudil, že je načase dát proradné Vídni sbohem a zmizet do – jak doufal – přátelštější Prahy.

V Praze

Praha té doby byla sice městem velkým a důležitým, přesto v rámci rakouské říše provinčním. Příjezd císařského dvora převrátil její poklidný život naruby. Bylo zapotřebí na Hradčanech zřídit nejen důstojné sídlo pro císaře, ale i odpovídající zázemí pro dvůr i cizí vyslance. Rudolfovy záliby navíc přilákaly do Prahy úctyhodné množství umělců, ale také alchymistů (včetně proslulého hochštaplera Edwarda Kellyho), šarlatánů a mastičkářů, jakož i podvodníků, zlodějíčků a žen povětrných. Rudolf nadále žil obklopen svými sbírkami v ulitě nedůvěry vůči vlastní rodině. Ačkoli na to měl již dávno věk, stále se vyhýbal sňatku, třebaže mu jeho milenka Kateřina Stradová, dcera císařského antikváře, roku 1585 porodila syna Julia d´Austria (ještě o něm uslyšíme, a nic pěkného to nebude) a později dalších pět dětí. Pokud si Rudolf myslel, že v Čechách nalezne klid, záhy poznal, jak se mýlil. Země byla zmítána vnitřními spory mezi ctižádostivou šlechtou, umocněné ještě jejím rozdílným náboženským vyznáním. Jeden z předních katolických pánů, Jiří Popel z Lobkovic, si dokázal nadělat tolik nepřátel, že jej Rudolf uvrhl do doživotního vězení na hrad Loket, kde skutečně strávil posledních několik let života.

V zajetí nemoci

V posledním desetiletí 16. století začínalo být jasné, že s Rudolfem to vypadá vážně. Stále více se stranil svých povinností vladaře, celé hodiny bloudil chodbami a sály s vystavenými uměleckými díly a z letargie jej dokázalo vytrhnout pouze to, když zjistil, že některý z oblíbených kousků se stal kořistí zlodějů, jichž bylo v areálu Hradu vždy více než dost. V roce 1593 došlo k napadení říše Turky, Rudolf však rezignoval a svěřil vedení války svým vládychtivým bratrům. K melancholii a depresím se přidaly příznaky syfilidy, která byla v té době věrným průvodcem galantních dobrodruhům, jakým císař bezesporu byl. Podezíravost dosáhla vrcholu, když se konečně rozhodl vyhnat prospěchářské našeptavače Rumpfa s Trautsonem. Následně se neúspěšně pokusil o sebevraždu. Duševní vyrovnanosti labilního císaře jistě neprospívaly ani stále se opakující úvahy o otázkách nástupnictví. Pro Matyáše bylo několik královských trůnů jistě lákavým soustem a příbuzní ve Vídni jeho ambice podporovali. Rudolf reagoval po svém: okamžitě vypověděl z Prahy (i z Vídně) Matyášova rádce, biskupa Melchiora Klesla. Snížené schopnosti Rudolfa vládnout si začaly všímat i stavovské sněmy v jednotlivých částech monarchie a na stranu Matyáše se přidaly stavy rakouské, uherské a moravské. Češi naproti tomu mínili, že Rudolf jako vladař sice nestojí za nic, ale s Matyášem by to bylo z deště pod okap a navíc by po boku opozice přišli o stavovská privilegia. Osobní ranou pro Rudolfa byly události v Českém Krumlově o masopustu 1608 sadisticky zavraždil pomatený Julio d´Austria svou milenku s takovou brutalitou, že i drsná raně novověká společnost tím byla otřesena. Rudolf zřejmě nijak netruchlil, když o rok později Julio v domácím vězení jako zcela nepříčetný zemřel.

 Agónie

Poslední Rudolfovy roky byly doslova agónií jak jeho osobnosti, tak jeho panovnické moci. Na jaře 1608 sebral Matyáš vojsko a táhl proti bratrovi. K boji nedošlo, oba Habsburkové podepsali 25. 6. Libeňský mír, kterým se rozdělila vláda – Matyáš získal Rakousko, Uhry a Moravu, Rudolfovi zůstaly Čechy, Slezsko a obě Lužice. Lépe nebylo ani mezi českým panstvem. Spory mezi katolíky a protestanty donutily Rudolfa k vydání Majestátu, kterým povolil svobodu vyznání. Císař bezpochyby tušil, že i jeho život se blíží k závěru. Podle některých svědectví uchovával v jednom z hradních sklepů mrtvolu, na níž pozoroval rozkladné procesy, aby „věděl, do čeho jde“. Chuť pomstít se Matyášovi jej neopustila a Čechy čekala ještě jedna pohnutá epizoda – vpád Pasovských. Dne 30. ledna 1611 překročila vojska pasovského biskupa Leopolda jižní hranici Čech a obsadila Krumlov, České Budějovice, Tábor a Beroun. Suroví žoldnéři si počínali v zemi značně brutálně a vzbudili tak silný odpor ve všech vrstvách. V polovině února dorazily boje do Prahy, kde byla biskupova soldateska poražena a řada Pasovských našla svůj hrob v ledové vltavské vodě. V nastalém zmatku přepadla pražská spodina některé kláštery, přičemž zahynula řada mnichů. Stavové se konečně spojili s Matyášem a společně vyhnali Pasovské z Prahy a následně z Čech. Toto fiasko definitivně vzalo Rudolfovi zbytek energie a zlomený císař abdikoval. Matyáš dosáhl svého a 23. května 1611 byl korunován českým králem. Rudolfovi byl ponechán k doživotnímu užívání Pražský hrad, ale dlouho se z „důchodu“ netěšil. Zemřel za necelý rok, 20. ledna 1612. Matyáš se pohříchu ukázal být panovníkem slabým a váhavým, mocenský i náboženský rozkol české šlechty pokračoval, až vyvrcholil stavovským povstáním v roce 1618, první kapitolou strašlivé třicetileté války...

Rudolf II. zcela jistě nebyl rozšafným lidumilem, jak jej známe z populárního filmu Císařův pekař s excelujícím Janem Werichem. Patřil však mezi habsburskými panovníky Čech k těm mírnějším, nábožensky snášenlivým a jeho vláda byla – až na poslední roky – pro zemi snesitelná. Proslul jako přítel alchymistů, téměř posedlý touhou po kameni mudrců, který měl zachovat věčné mládí, a uměle vyrobeném zlatě. Praha se v jeho době stala jedním z nejvýznamnějších měst evropského kontinentu. Zalidnila ji řada pozoruhodných osob a osobností – již zmiňovaný alchymista Kelly i jeho starší kolega, možná anglický špion Dee, tvůrce bájného Golema, rabi Loew, divoký voják Rusworm, hvězdáři Tycho Brahe a Jan Kepler...Rudolfínská Praha se stala pojmem, symbolizujícím nástup renesance do střední Evropy.

*

Josef Václav Myslbek – Sochař české historie

Hornímu konci pražského Václavského náměstí dominuje – kromě monumentální budovy Národního muzea – jezdecká socha knížete Václava, obstoupená stafáží národních patronů. Jednu z nejznámějších soch v České republice vytvořil před bezmála stoletím Josef Václav Myslbek, sochař, kterého můžeme směle označit za zakladatele moderního českého sochařství.

Od palety k dlátu

Budoucí mistr sochař spatřil světlo světa v poslední jarní den revolučního roku 1848 v Praze. S trochou nadsázka se dá říci, že k výtvarnému umění měl blízko již od peřinky – jeho otec byl malířem pokojů. Takový úděl se ovšem zřejmě zdál mladému Josefovi příliš prozaický. Na barvy nezanevřel, jen namísto jejich míchání ve velkých dížích otcových dával přednost preciznější práci s tubami, jemným štětcem a paletou. Rodiče si přáli, aby se jejich syn živil „poctivou“ prací a dali jej do učení na ševce. To se však chlapci jistě zdálo ještě méně zábavné, než bílení pražských bytů a kanceláří a záhy se mu podařilo sehnat práci v dílně známého sochaře Václava Levého. Přirozený talent a činnost po boku uznávaného umělce byla zřejmě dobrým doporučením, protože ve dvaceti letech byl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění. Jestli Václav Levý poznal, co se v jeho tovaryšovi skrývá, mohl roku 1870 umírat spokojen a Myslbek v dospělosti svému učiteli hanbu rozhodně neudělal. Jistá potíž byla v tom, že Akademie obor sochařství neotvírala, takže se Josef Václav vrátil k barvičkám. Jeho profesorem byl německý malíř historických pláten a kostelních fresek Josef Matyáš Trenkwald. Studia Myslbek zdárně zakončil v roce 1872 a hned se vydal na krátkou, jednoroční stáž do Německa. Po návratu následujícího roku se oženil s Karolínou a jeho rodina se počala rychle rozrůstat. Většina z osmi dětí manželů Myslbekových však bohužel zemřela ještě v dětském věku. Zabezpečit početnou rodinu není lehké ani dnes a v dobách Myslbekových to jistě nebylo o nic jednodušší. Myslbek naštěstí o zakázky nouzi neměl, takže mnohdy pracoval i na několika dílech najednou. Stále jej to ovšem táhlo ke kameni, proto si v polovině 70. let otevřel vlastní sochařský atelier a roku 1878 vyrazil do Paříže, studovat sochy francouzských autorů.

Spolutvůrce Zlaté kapličky

Stejnou inspirací, jako díla sochařů sladké Francie, jsou Myslbekovi české vlastenecké knihy, zejména ty, v nichž se píše o slavných postavách dávné historie, jejich vítězných bitvách i prozíravých rozhodnutích. Z jeho nadšení pro českou historii vyplývají dvě věci: první významnější sochařovy plastiky jsou postavy ze starých českých bájí, znatelně ovlivněné obrazy Josefa Mánesa. A ta druhá skutečnost již asi málokoho překvapí – Myslbek se stává aktivním členem skupiny umělců, připravujících výzdobu vznikajícího Národního divadla. Toto volné sdružení obrozenecky smýšlejících výtvarných umělců jsme si později navykli označovat jako Generaci Národního divadla. Boční portál divadelní fasády je zdoben alegorickými postavami Zpěvohry a Činohry. Obě plastiky jsou ovlivněny romantismem, secesí a nelze nepostřehnout i rysy, jež svým sochám vtiskla starověká antika. Méně se již ví, že Myslbek, který velmi dobře rozuměl i architektuře, nedostal sice žádnou další zakázku na sochařskou výzdobu Divadla, stal se však rádcem a pomocníkem hlavního architekta Josefa Zítka. V roce 1880 se Myslbek dočkal i prvního mezinárodního ocenění. Jeho alegorická socha Oddanost (paradoxně vytvořená pro výzdobu vídeňského Parlamentu) byla oceněna porotou na umělecké výstavě ve Vídni. Jakkoli nadšení běžného publika nevyvolala, přední rakouský umělecký kritik Ranzoni se vyjádřil, že „Myslbekovy práce k perlám celé výstavy náležejí“. Aby zůstaly strasti a slasti v rovnováze, projevily se u Myslbeka v té době první příznaky Meniérovy choroby – nikoli smrtelné, ale nepříjemné choroby vnitřního ucha, vyvolávající závratě, hučení a nevolnost. S nemocí Myslbek bojoval čtyřicet let až do své smrti.

Profesorem sochařství

Komu dobrotivý Bůh a Matka příroda nadělili talent, měl by se o něj podělit s ostatními. Josef Václav Myslbek se o to pokusil. V roce 1885 byl jmenován profesorem na Uměleckoprůmyslové škole a o jedenáct let později rovněž na Akademii výtvarných umění. Za katedrou i ve školních ateliérech si vychoval zdatné následníky: sochaře Stanislava Suchardu, Bohumila Kafku, Josefa Mařatku nebo Jana Štursu, mezi jeho žáky patřil i proslulý medailér Otakar Španiel. Profesorem Akademie zůstal Myslbek až do odchodu do důchodu roku 1919.
Druhé desetiletí dvacátého století přinášelo profesoru Myslbekovi v osobním životě jeden zdrcující úder za druhým. Jeho manželka spáchala v roce 1910 sebevraždu, dva roky poté náhle zemřela velmi nadaná dcera Marie. A do třetice všeho zlého pod vlivem depresí ze zákopů první světové války zemřel roku 1915 v Haliči vlastní rukou i syn Karel, středoškolský profesor, studující tajně pod pseudonymem František Voves malířskou školu. Aby toho nebylo málo, z bojů na frontě se nevrátil ani další syn Zdeněk.
 
Svatý Václav

Prakticky celý Myslbekův život byl, krom krátkých zahraničních stáží, bytostně spojen s Prahou. V hlavním městě je také k vidění drtivá většina jeho sochařských realizací, přestože některé z jeho prací stojí i ve Vídni (již jsme zmínili sochu Oddanost ve vídeňském Parlamentu) a dokonce v pařížském chrámu Sacré-Couer. Vydejme se teď po stopách vzniku stěžejního sochařova díla, sousoší Svatého Václava na Václavském náměstí.
Práce na svém opus magnum zahájil Myslbek v roce 1889 a tématu se držel po celý zbytek života. O autorovi bylo známo, že byl ke svým dílům nebývale kritický a finální instalaci nepovolil, dokud sám nebyl stoprocentně spokojen. Vznik známé sochy tak provázely desítky, ba snad stovky náčrtů a studií, tápání i ničení nezdařených prvků. Předlohou pro figuru knížecího koně se stal hřebec Ardo a socha – studie tohoto zvířete se zdviženou pravou přední nohou dnes stojí ve slovenských Košicích. K ruce měl Myslbek dva pomocníky, architekta Aloise Dryáka a sochaře Kloučka. Základ sochy je tvořen hranolovým piedestalem, nesoucím postavu světce na koni, na soklech před rohy podstavce stojí čeští patroni – sv. Prokop, sv. Anežka, sv. Ludmila a sv. Vojtěch. První tři byli vztyčeni roku 1912, sv. Vojtěch až v roce 1924, tedy dva roky po smrti autora. Výška od země k hrotu Václavova kopí je přes sedm metrů a váha bronzového kolosu údajně přesahuje pět a půl tuny. Díky tomu, že stojí na „hlavním náměstí České republiky“, byl sv. Václav svědkem mnoha událostí, které hýbaly českou společností 20. a počátku 21. století. A pokud si Pražané chtějí dát v centru sraz, mnohdy si jej domluví právě „pod ocasem“.

Další mistrovy práce

Václav je nejznámější, ale zdaleka ne jedinou známou Myslbekovou sochou. Projděme se Prahou a objevme další! Romantické duše, zejména studenti, si rádi smlouvají dostaveníčka u Máchy. Pomník básníka a koryfeje české romantické poezie Karla Hynka Máchy zdobí od roku 1912 východní svah kopce Petřín nad Malou Stranou. V chrámu sv. Víta na Hradčanech střeží náhrobní deska klidný spánek kardinála Schwarzenberga. Za tuto práci získal Myslbek na Světové výstavě v Paříži Zlatou stuhu. Mezi stromy populárního vinohradského parku, lidově zvaného „Rígrák“ můžeme spatřit postavu Františka Ladislava Riegra, zamyšleného nad deskou s reliéfem českého lva. Z dávné české historie se Myslbek inspiroval při tvorbě čtveřice sousoší, která měla stát na okrajích Palackého mostu. Dvojice Záboj a Slavoj, Libuše a Přemysl, Ctirad a Šárka a Lumír a Píseň (inspirovaná dílem českým bájeslovím, dílem problematickými Rukopisy) byly koncem druhé světové války poškozeny bombardováním a po rekonstrukci druhotně osazeny v sadech Vyšehradu.
Myslbek byl i zručným portrétistou. Ve foyeru Národního divadla je jeho busta Bedřicha Smetany, portrétoval rovněž Františka Palackého či mecenáše Josefa Hlávky.
Nevyhýbal se ani tématům církevním a i ta mu přinesla mezinárodní prestiž. Za sousoší sv. Josefa s Ježíškem obdržel Čestné uznání na Pařížském salónu 1887, o pět let později mu plastika Ukřižovaný vynesla zlatou medaili od stejné instituce.

Závěr života 

Je nemálo osobností, o nichž se učíme v hodinách dějepisu či literatury, u kterých jdou ruku v ruce geniální dílo s trudnými životními osudy. Komenský, Tyl, Kafka, Jaroslav Hašek, Petr Brandl a podobné je to i u Josefa Václava Myslbeka. Smrt manželky i dětí a boj s nepříjemnou chorobou jako by si kompenzoval pilnou prací. Těžko rozhodnout, zda když 2. června 1922, nedlouho před dovršením čtyřiasedmdesátky, v Praze umíral, odcházel smířen a naplněn uspokojením ze svého života.
To, co po sobě zanechal by ale vystačilo na několik odborných publikací o českém sochařství přelomu 19. a 20. století. Rozhodně se tedy nedá říci, že by svůj život – ať byl jakkoli složitý – prožil nadarmo.

*

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář